Donatien Alphonse Francois markýz de Sade:

Donatien Alphonse Francois markýz de Sade:

Julieta čili Slasti neřesti

Úvod

Román „Julietta“, pokračování „Justiny“, úryvky z něhož uvádíme, vyšel v roce 1796.

Ostudnosti a hanebností, kterým se autor dosud vzpíral, zdály se mu nyní chvályhodné. Zásady

nepřirozenosti, bezbožnosti, které svým aktérům vkládá do úst, zdály se mu nyní tak rozumné, že

se styděl za to, že byl dosud v psaní tak zbabělý.

Aby tyto „omyly“ napravil, pustil v „Juliettě“ své fantazii zcela volný průchod a hodil

přes palubu

„ubohé výčitky“, kterým dosud naslouchal. To mu však nestačilo. Znovu se zabýval svou

prvotinou

„Justinou“ a učinil z ní pozoruhodný protějšek k „Juliettě“, přičemž ji zvětšil o dva

svazky. Pak přepracoval i „Juliettu“ a rozšířil ji na šest svazků.

Jaké to původně byly bohabojné duše! Chtělo se nám věřit, že první vydání „Justiny“ z

roku 1794, to, o kterém se říkalo, že Couthon, Robespierre a Collot d’Herbois je pojali ke své

oblíbené četbě (a které ve zkrácené podobě vyšlo v prvním svazku edice Čtení na cesty), že v oné

knize již bylo dostatek řečí o ženách, mučených všemi myslitelnými i nemyslitelnými způsoby.

Markýz de Sade se však styděl za to, že těch utýraných žen a dívek a jejich utrpení bylo málo a

pokládal svou prvotinu za nedůstojnou skicu. Avšak zaměřme se nyní na Juliettu. Jestliže její

sestra Justina se stala obětí ctnosti a byla vystavena jakémukoliv neštěstí, Julietta byla dívkou

zcela jiného ražení a po svém odchodu z abatyšství v Panthémontu vlastně tento klášter zaměnila

za jiný, a to za veřejný dům – bordel. V domě Duvergielů poznala řadu mužů jakéhokoliv stáří i

stavu, chodila za knížaty přestrojena za dvorní dámu, či dělnici, či za prodavačku ryb. Jednoho

večera se setkala s jistým Dorvalem, největším lotrem Paříže. Dorval se do ní vážně zamiloval,

zdokonalil její vzdělání a naučil ji teorii krádeží, v čemž

Julietta nalezla dokonalé zalíbení. Dorval jí na zkoušku nahrál dva německé hlupáky,

kteří pak dokonale okradeni opustili pokoj, v němž si užívali s Juliettou a jednou její společnicí.

Při jedné z jejích dalších výprav se seznámila s Noirceuilem, zámožným prostopášníkem a

veskrze zkaženým chlapem, který jí právě pro tyto špatné vlastnosti imponoval. Sám vyprávěl, že

je vrahem jejích rodičů a že milióny, které vlastní, jsou ve skutečnosti jejím majetkem. Nyní

nastává v Juliettině osudu zásadní zvrat. Noirceuil představí svou milenku svému důvěrnému

příteli, státnímu ministru Saint-Fondovi a k pevné měsíční taxe, kterou jí Noirceuil proplácel, se

brzy přidruží bohaté dary ministrovy. Má již palác v Paříži, statek poblíž Sceaux, další k

prostopášnostem zařízený dům na Barriére Blance, dvanáct tribádek /lesbiček/, čtyři komorné,

zkrátka vše, co potřebuje k provozu vznešeného domu.

Ministr ji postavil do čela nikoliv nevýznamné správy jedů, když jí vysvětlil, že stát se

někdy dostane do situace, kdy se musí zbavit nepohodlných osob, jejichž likvidace travičstvím

nyní bude jejím úkolem. Za každou takto zlikvidovanou osobu obdrží odměnu v částce třicet tisíc

franků. Tato „funkce“ je tak rentabilní, že si při ní ročně vydělá až šest miliónů franků. Ihned pak

začnou večeře, při kterých ministerstvem označené osoby mají být zprovozeny ze světa.

Julietta s mimořádnou laskavostí nechá tímto způsobem zmizet Noirceuilovu manželku i

jeho otce. Aby pak tyto večeře byly zábavnější a rozmanitější, nahrazují občas jednoduché

otrávení obětí příšerná

mučení, jako vypichování očí, vytrhávání zubů, lámání údů. Jedno mladé děvče bylo

pověšeno za vlasy na strop a pak do jeho těla byly vbity stovky hřebíků. Jiný mladý muž byl

vsunut do roury uvnitř

opatřené ostrými noži a nato jeden z katů rouru otáčel jako kávový mlýnek. U některých

obětí bylo však dbáno na to, aby jejich hlavy zůstaly neporaněny, neboť měly být přineseny

královně Marii Antoinettě, která na tyto trofeje netrpělivě čekala.

1

Aby bylo zcela zdokonaleno Juliettino zanedbané vzdělání, postarala se její důvěrná

přítelkyně, jistá

Angličanka jménem lady Clairwillová, o přijetí do společnosti, jíž byla sama členkou a

jejímž předsedou byl hrabě Belmor. K zakládajícím členům této společnosti patřili mimo jiné i

Saint-Fond a Noirceuil. Nazývala se Společnost přátel zločinu a své schůze konala skryta před

zraky nepovolaných v jistém velkém paláci, kde se nacházely přepychové sály, galérie, intimní

kabinety a harémy. Obývali je mladí

lidé obojího pohlaví, které zkušení verbíři s pomocí policie unášeli rodičům. A v tomto

paláci konali vznešení pánové a dámy své radovánky, správněji řečeno, oddávali se zde

nepřirozeným choutkám. Nesčetné mužské a ženské oběti nenasytné „hrdince“ zdaleka nestačí, a

proto se dá svou přítelkyní

Clairwillovou jedné noci uvést do karmelitánského kláštera. Orgie, které se tam

odehrávaly, byly dle jejího přání. Převor kláštera pak ještě obě nerozlučné přítelkyně zavedl do

vlastního zahradního domu poblíž Barriére de Vaugirard, kde nalezly nejen dobrá vína, lože

zvoucí k neřestem, ale i vybranou knihovnu plnou erotické literatury.

Jednoho dne se dozvěděla, že bankéř, kterého Noirceuil zničil a pak zavraždil, vůbec nebyl

jejím otcem. Tím byl jistý Bernole, chudák, špína a lakomec. Pozvala jej k sobě a oddala se s ním

krvesmilstvu a po vykonanénm aktu mu pistolí roztříštila hlavu.

Avšak slasti neřesti se přinejmenším ve Francii blížily ke konci. Obě přítelkyně navštívily

jednoho dne pověstnou kartářku jménem Durandová, a ta jim předpověděla velmi nešťastnou

budoucnost. Juliettě se tato předpověď vyplnila velmi brzy. Ministr Saint-Fond, jehož důvěrnicí

dosud byla, jí

předložil plán k vylidnění Francie. V nepochopitelném návalu pochybností nedokázala

potlačit svůj nesouhlas. Saint-Fond to poznal a vynesl nad ní ortel smrti. Naštěstí ji Noirceuil

stačil včas varovat v tom smyslu, že vylidnění Francie začne její osobou. To znamenalo, že musí

uprchnout, a tak překotně

opustila Paříž

Posbírala své diamanty a šperky a několik tisíc franků a prchla do Angers, kde si zařídila

veřejný dům na způsob Duvergielové v Paříži. Byl to pád z výšin do podzemí. Protože jí však

nebyla žádná neřest cizí, usmálo se na ni opět brzy štěstí. Hrabě Lorsange, majitel více než

padesáti tisíc franků důchodu, se do ní zamiloval a oženil se s ní.

Teď začal nový život pro naši dobrodružku, která dosud mimo slasti manželského života

vše ostatní již

znala. Jak se však dalo čekat, manželský život ji brzy omrzel. Naštěstí se brzy setkala s

abbé Chabertem, druhem ze Společnosti přátel zločinu, který se náhodou ocitl v této odlehlé

krajině. Jednotvárnost manželského života tak brzy skončila. Slavnosti a orgie se začaly opět

střídat v rychlém sledu, přičemž

se jí manžel stal nepohodlným. Naštěstí Julietta nezapomněla vzít si s sebou při útěku z

Paříže několik balíčků „dědických prášků“, které se tak osvědčily při tehdejších ministeriálních

večeřích. Malá dávka stačila a milý manžel brzy vydechl naposled v náručí svého zpovědníka,

kterým nebyl nikdo jiný než

abbé Chabart. Své vdově zanechal rentu ve výši padesát tisíc franků.

O několik týdnů později nalezneme Juliettu v doprovodu jediné své komorné Zephiry na

cestě do Itálie, kde chtěla žít jako kurtizána. Sotva se ubytovala v Turíně, dala zpravit Dianu,

nejznámnější kuplířku města, že je k pronajmutí mladá a krásná Francouzka. Brzy se u ní střídali

hrabata, vévodové, markýzové a ani král Sardinie nebyl poslední, kterému se jí zachtělo. Autor

de Sade měl vztek na tohoto krále, který ho při útěku z Francie dal na šest měsíců zavřít do

pevnosti Miolans. Tehdejší útěk měl i své veselejší stránky, neboť díky manželce se de Sadovi

podařilo z pevnosti prchnout. Pobyl pak několik let ve Florencii, Římě a Neapoli.

Julietta však chtěla cestovat dál a sblížila se proto s průmyslníkem Sbriganim, který kromě

svých osobních předností měl navíc schopnost přivlastňovat si majetek jiných. Podařilo se jí

přemluvit Sbriganiho, aby se vydával za jejího manžela, neboť tak mohli spolu bez problémů

cestovat. Spolu se pak odebrali do Florencie. Při této cestě je potkalo nepříjemné dobrodružství s

obrem Minským, které je v našem výtahu později popsáno.

Nalezneme ji tedy ve Florencii, kde si opět zařídí veřejný dům, ve kterém jsou všechny

náležitosti: hráčské kasino, kurvy, informační kancelář a lékárna s jedy. Nezáleží jí ani tak na

vydělávání peněz, jde jí více o radůstky a ukájení choutek. V jejím domě se schází vybraná

společnost a sama je zvána do

2

nejvyšších kruhů. Je dokonce pozvána i velkovévodou Leopoldem, který na její počest

uspořádá

„hudební stínací koncert“, při němž padají hlavy přesně dle taktů hudby. Pak vede její

cesta do Říma. Doporučující dopisy abbé Chaberta jí otevírají dveře všech paláců i samotného

Vatikánu. Intimně se stýká s různými kardinály a abbé Bernis, tehdejší francouzský vyslanec při

Vatikánu, i samotný papež jí vyslovují pochvalu nad jejími vznešenými myšlenkami. Kardinálové

uskutečňují na její počest velkolepé slavnosti, do kterých zapředou nemravné mezihry, při nichž

nejsou hlavními aktéry jen muži a ženy, ale také opice, kozy, krocani, jeden kleštěnec i jeden

hermafrodit. Jistá stará baba, která byla za své zločiny odsouzena k upálení, byla při jedné takové

slavnosti přímo v sále upálena.

Naši cestující však opouštějí i tyta zábavy a vypraví se na cestu do Neapole. Při této cestě

zažijí opět nepříjemné setkání. Padnou do rukou loupežnické bandy pověstného Brisa-Testy, jehož

žena je ještě

daleko krutější než on sám. Bandité jim po cestě do loupežnického tábora vyprávějí, že by

se nakonec mohli s Brisa-Testou dohodnout, protože je v jádru docela dobrý chlap, avšak

dostanou-li se do spárů

jeho ženy, mohou se připravit na to, že budou mučeni, štípáni kleštěmi a nakonec

popraveni. Po několika hodinách děsivého očekávání, strávených ve tmavé vězeňské kobce, byly

předvedeni před děsivou megeru, která je hned seznámila s hroznými muky, která je očekávají.

Ale jaké bylo jejich překvapení: Tato megera je lady Clairwillová, stará přítelkyně Julietty! Obě

se hned objímají a stanou se znovu nerozlučnými kamarádkami.

Julietta pokračuje v cestě do Neapole, kde ji s nejvyššími poctami přijme král Ferdinand.

Poctí ji i pozváním do svého soukromého divadla. Muka, nic než muka jsou stávajícím

představením onoho divadla. Každý pozvaný má svou vlastní lóži, na jejíchž stěnách je umístěno

sedm obrazů, které

znázorňují sedm druhů mučení jako mučení ohněm, bičováním, provazem, kolem,

zašpičatěným kůlem, stínáním a rozsekáním těla na kusy. V jiném rámu se nachází na padesát

vyobrazení osob různého pohlaví a stáří. Ke každému obrazu a mučidlu je připevněno zvonkové

zařízení, aby mohl strojník být zpraven o tom, který druh mučení je vyžádán. Prvním znamením

zvonkem se určuje vybraná oběť, která

se ihned objeví a druhým zvonkovým znamením je volen druh tortury. Současně se objeví

dva kati, nazí

a krásní jako bůh Mars, a jsou připraveni zvolenou torturu provést. Je to neslýchané, je to

nebeský pocit. Pozvaní namáhají veškerý svůj důvtip, aby vymysleli nejrozkošnější kombinace

tortur. Při jednom z těchto představení bylo pozabíjeno více než jeden tisíc sto sedmdesát osob.

Šestý a poslední díl Julietty popisuje výlety do Pompejí a Herkulanea a na ostrov Capri. Popisy,

které

mohly v roce 1796 být zajímavé, jsou však už dávno zastaralé. Zvláštní shodou okolností

se setkají

Julietta a lady Clairwillová znovu se starou známou, kartářkou Durandovou. Ta se stane

spoluúčastnicí

jejich radovánek. Durandová však není lady Clairwillové nakloněna a namluví Juliettě, že

tato krásná

Angličanka se ji snaží odstranit. Julietta tomu předejde tím, že lady Clairwillovou otráví.

Pak pojme velkolepý plán – obrat neapolského krále o pěknou řádku miliónů, které jsou uloženy

ve sklepeních jeho paláce. Zasvětí do něj jeho manželku Carolinu, když ji předtím dokázala

přesvědčit, že se jí král chce zbavit a zprovodit ji ze světa. Carolina pak tyto milióny předá

Juliettě a připravuje se uprchnout spolu s ní do Francie. Naše hrdinka však poté sdělí celý

komplot králi a ten dá svou manželku uvrhnout do vězení, zatímco Julietta si všechny peníze

odváží do bezpečí. Tento výmysl dokazuje, že se markýz de Sade domýšlel, že zná i ta

nejintimnější tajemství italského monarchy. Přitom o nich mohl mít jakési vědomosti, neboť

intriky neapolské královny a jejích milců

byly obecně známé a i nejhorlivější obrazotvornost zůstávala daleko za skutečností. Tím

končí tento hrůzný román. Julietta se vrací do Francie, spolu se svým věrným Sbriganim. Je ještě

v rozkvětu svých let a sil, je mnohonásobnou milionářkou a je oduševněna nejlepšími úmysly…

V Panthémontském klášteře

Byly jsme s Justinou vychovávány v Panthémontském klášteře. Eufrosina, která jako

mladé děvče utekla ze sousedního rodného domu, aby se vrhla celou duší v rozkoše, byla v

klášteře naší společnicí.

3

Protože jsem od ní a jedné s ní spřátelené jeptišky dostala první morální zasvěcení, chtěla

jsem Justinu s oběma seznámit, neboť tyto dvě sirény již tehdy zasely do mé duše zárodky

pozdějších neřestí. Jeptiška se jmenovala Delbene. Byla v ústavu již pět let abatyší a bylo jí třicet

let, když jsem ji poznala. Měla sladký, nebeský výraz obličeje, světlé vlasy, velké modré oči a

postavu grácie. Jako oběť svého bratra, jenž toužil po bohatství a jehož nenáviděla, byla mladá

Delbene ve svých dvanácti letech zavřena do kláštera a dalo mnoho práce přimět ji k poslušnosti.

Představená mne jednou pozvala na snídani zároveň s Eufrosinou. Bylo neuvěřitelné horko a žár

slunce byl oběma omluvou za jejich obleky. Byly totiž mimo gázové košile sepjaté širokým

růžovým páskem úplné nahé.

„Od té doby, co jste vstoupila do tohoto útulku,“ pravila Delbene, líbajíc mne nedbale na

čelo, „přála jsem si stále, abych vás poznala blíže. Jste velmi hezká a zdá se, že máte ducha.“ Byla

jsem v rozpacích.

„Červenáte se, andílku, to vám zakazuji. Stud je hloupý předsudek. Zaleží právě jen na

zvyku. Příroda, jež stvořila ženu i muže nahé, nemůže od nich žádat, aby se za to styděli. Tu pravdu

dokazuje i to, že jsou jisté ctnosti, které mohly vzniknout jen úplným zanedbáváním přírodních

zákonů. O tom se však nebudeme bavit. Pohovoříme si dnes o něčem jiném. Svlékněte se tak,

jako my.“

Při těch slovech se obě šelmy se smíchem přiblížily a brzo jsem byla jako ony. Také

polibky představené se nyní změnily.

„Jak je hezká, moje Julietta!“ zvolala. „Jak se její překrásné prsy zachvívají! Eufrosino,

má je větší než

ty – a přece je jí teprve třináct let.“

Prsty naší představené lechtaly mé prsy a její jazyk mi vnikal do úst. Brzy viděla, že její

mazleni na mne účinkuje tak silně, že mi až bylo nevolno.

„K čertu,“ pravila, sotva se ovládajíc, „u všech hromů, jaký temperament! Přítelkyně,

nezdržujme se již. Čert vezmi vše, co skrývá našim očím půvaby přírody.“

Přitom ze sebe strhla závoj a stála před námi krásnější než Venuše. Sotva by se našla žena

dokonaleji urostlá, čistší a sladší pleti a pěknějších tvarů.

Eufrosina ji hned následovala a ukázala mi nemenší půvaby. Nebyla tak plná jako paní

Delbene, ale její

oči a její duch!

Svedena takovou krásou obou žen, které žádaly, abych odvrhla pouta studu, poddala jsem

se. V

jemném opojení mne odnesla Delbene na svou postel a pokryla mne polibky.

„Okamžik,“ řekla docela rozpálená, „okamžik, drahá přítelkyně.

Uspořádejme trochu své požitky. Užívat se dá, jen když je vše v pořádku.“

S těmi slovy mi roztáhla nohy, lehla si na břicho, hlavu mi strčila mezi stehna a lízala

mne, zatímco Eufrosina, jíž nabídla tváře své zadnice, jí prokazovala prsty tutéž službu, jako ona

mně jazykem. Eufrosina, která již znala Delbeniny záliby, tloukla ji při tom mocně do zadku.

Účinek na naši laskavou představenou byl znamenitý, neboť ta děvka tím lačněji sála šťávy, které

ze mne po její akci prýštily. Občas přestávala a pozorovala mne.

„Jak je krásná,“ volala rozkošnicky, „k čertu, jak je zajímavá! Pomoz mi, Eufrosino,

lechtej ji, má

drahá, chci se opít proudem jejího semene.“

A pak hned pokračovala: „Změňme nyní polohu, drahá Eufrosino, musím také tobě

poskytnout trochu rozkoše. Tak, andílkové, budu vás lechtat obě najednou.“

Položila nás vedle sebe na postel, poručila, abychom zkřížily ruce, pak jsme se lechtaly

vzájemně. Nejprve vnikal její jazyk do Eufrosininy pochvy, přičemž nás rukama lechtala v

dírkách zadnice. Střídavě opouštěla pochvu mé společnice a přisávala se k mé, takže jsme byly

všechny tři při tomto trojím společném požitku brzy hotovy.

Po chvíli nás šelma otočila tak, že jsme jí ukazovaly zadky. Pak nás lízala v zadní dírce a

v přední

lechtala. Naše zadky ji okouzlovaly, hladila je a my jsme skoro zmíraly rozkoší.

„Udělejte mi to také tak,“ vykřikla a zdvihla se, opojená jako bakchantka, „lechtejte mne

obě. Chci ležet v tvém náručí, Julietto, chci líbat tvá ústa a dotýkat se jazykem tvého a mazlit se.

Vstrčíš mi do

4

pochvy toto godemiché,“ pokračovala, dávajíc mi je, „a ty, Eufrosino, se postaráš o můj

zadek a budeš

mi lechtat dírku.“

„Maličká,“ řekla líbajíc mne, „nesmíš mou pochvu opustit, neboť tam je pravé sídlo

rozkoše. Dři ji až

do krve, jsem otužilá, potřebuji silnějších prostředků. Kdyby to šlo, chtěla bych být

dvacetkrát po sobě

ukojena.“

A opravdu, udělaly jsem jí to stejně dobře. Nikdo by nepracoval ohnivěji než my.

„Můj andělí,“ řeklo mi toto okouzlující stvoření, když jsme vstaly, „nemohu ti ani říci, jak

jsem šťastna, že jsem tě poznala. Pozvu tě ke všem svým zábavám, a je jich hodně, ač jsem

vyhoštěna z lidské

společnosti. Zeptej se Eufrosiny, jak je se mnou spokojena.“

„Ó, miláčku, dokáži ti to svými polibky,“ zvolala naše mladá přítelkyně, vrhajíc se

Delbene na prsa.

„Děkuji ti za to, čím jsem. Tys vytvořila mého ducha, zbavilas mne blbých předsudků

dětství. Ach!

Julietta může být šťastna, dáš-li jí stejné vychování.“

Báječné jídlo, jež jsme požily nahé, nás posílilo a začaly jsme znova. Opět jsme se lechtaly

a tvořily jsme tisíce chlípných pozic.

Brzo jsme si hrály na muže, potom zas byla ženou ta, jež představovala manžela, a tak jsme

znásilňovaly přírodu, nutíce ji, aby nám celý den poskytovala nejsladší rozkoše. Uběhl měsíc a

Eufrosina opustila klášter i rodinu a věnovala se cele neřesti.

Naše milovaná představená mi vsak brzo ukázala, že nemiluje pouze mne. Ostatní se též

účastnily zábav, v nichž bylo víc vilnosti než něžnosti.

„Přijď zítra odpoledne ke mně,“ řekla mi jednou, „Eliška, Flavie, paní de Volrnar a

Saint-Elme přijdou též. Bude nás šest a chci dokázat neslýchané věci.“

„Jak,“ zvolala jsem, „ty se miluješ s těmito ženami?“

„Ovšem! Či myslíš snad, že mi postačíš? V tomto domě žije třicet jeptišek, z nichž

dvaadvacet prošlo mýma rukama a osmnáct novicek, z nichž neznám dosud jen jedinou. Je vás tu

šedesát na vychování a jen tři mi dosud odporovaly. Jakmile přijde nová, musím ji mít, nedám jí

ani osm dní na rozmyšlenou. Ach, Julietto, kdybys mohla být šťastna v zločinu jako já – neboť se

dopouštím, má drahá, velmi mnohých – kdybys v nich nalézala stejný požitek jako já! Uvidíš, že

se tomu neubráníš!“

Nyní se mne Delbene ptala, jak daleko jsem v náboženských věcech.

„Ještě jsem nebyla u prvního přijímání,“ byla má odpověď.

„Tím líp,“ pokračovala, objímajíc mne, „chci tě této bláznovské frašky ušetřit, můj anděli.

Budou-li ti mluvit o zpovědi, řekni, že ještě nejsi připravena. Představená novicek je mou

přítelkyní, je na mně

závislá a přimluvím se za tebe.“

„Pokud se týče mše, musíš na ni, bohužel, chodit stejně jako já, ale tady mám sbírku

knih,“ pravila, ukazujíc mi třicet marokénových svazečků, „půjčím ti je a můžeš si je při službách

božích číst a nebudeš

nic slyšet.“

„Och, má drahá přítelkyně,“ zvolala jsem, „jak jsem ti vděčná. Mé srdce i můj rozum ti

jsou po vůli a poslechnu tvých rad. „To, co jsi mi říkala o morálce, není pro mne novinkou, ale

nečekala jsem, že budeš tolik nenávidět náboženství.“

Slyšely jsme, že přichází společnost.

„Ticho,“ řekla mi, „mysleme nyní na své potěšení. Polib mne, Julietto.“

Musím nyní popsat své vstupující přítelkyně.

Paní de Volmar přijala závoj asi před půl rokem. Bylo jí sotva dvacet let, velká, štíhlá,

kaštanově hnědá

a měla jasnou pleť a báječnou postavu. Po paní Delbene, jež si ji oblíbila, byla

nejsmyslnější účastnicí

těchto orgií.

Saint-Elme byla sedmnáctiletá novicka, měla následkem smyslného žáru nádherné oči a

božské prsy. Dvě chovanky, Eliška a Flavie, byly třináct a šestnáct let staré. Postava Eliščina byla

velmi něžná, ale dobře vyvinutá. Postavu Flaviinu bylo možno nazvat skoro nebeskou. Její úsměv

byl zvláštní a ukazovala při něm zuby. Také její šíje a pleť byly dokonalé.

5

„Myslím, že dnes nesvedu ani jedno číslo,“ pravila paní de Volmar Delbene vstupujíc,

„jsem vyčerpána, má drahá, strávila jsem noc s Fontenillou. Zbožňuji tu šelmičku. Ještě nikdy

jsem nedělala tolik čísel. Ó, má drahá, my jsme prováděly věci!“

„Neuvěřitelné, není-liž pravda?“ řekla Delbene. „Ale přece si troufám dnes večer dokázat

něco zvláštního.“

„U čerta, tak si tedy pospěšme,“ řekla Saint-Elme, „jsem chlípná, neboť jsem spala

sama.“ Odkryla se a zvolala: „Podívejte se na mou dírku, potřebuje pomoci.“

„Delbeno, podívej se přece na Volmarovou,“ řekla Eliška, „líbá Juliettě zadek. Patrně ji

pokládá za chlapce a chce jí to dělat odzadu.“

„Nevíš, že Volmarová je mužem?“ pravila Saint-Elme. „Má klitoris tři coule dlouhý.“

Přistoupila ke mně a ohmatávala mne ze všech stran. „Je dobře urostlá, šelmička,“ pokračovala,

„a přísahám, že ještě

před večerem ochutnám její semeno.“

„Mám chuť! Nač ještě čekáš? Musíme ještě před výpraskem prosit? Svléknout šaty,

přítelkyně!“

Okamžitě se objevilo šest božsky nahých děvčat.

„Teď byste mne však mohly trochu poslouchat,“ řekla prosebně Delbene. „Poslyšte:

Julietta si lehne na postel a vy si s ní uděláte jedna po druhé, nač budete mít chuť. Při odchodu

každou přijmu já a u mne doděláte, co začnete na Juliettě. Já se však zdržím, abych byla hotova až

po vás všech.“

Rozkazy představené byly přesně splněny. Všechny byly velmi rozvášněny. Eliška si

lehla na kraj postele a lechtala Delbenin posměváček. Flavie si klekla tak, že měla nohy pod

postelí a hlavu ve výši ramen představené a mohla ji pohodlně líbat. Na Elišce ležela Saint-Elme

zadkem u jejího obličeje a celé její ohanbí bylo vystaveno polibkům Delbeniným, již Volmarová

šukala zezadu. Musela jsem skupinu doplnit.

Skloněna přes Saint-Elme, nabídla jsem Delbeně zezadu to, co hledala vpředu, a její jazyk

skákal neuvěřitelnou rychlostí z mé pochvy do mé řiti a zase zpět. Sála a lízala, takže byla každou

minutu hotova.

„Ó, ďáble,“ řekla Delbene, odstupujíc rudá jak bakchantka, „kolikrát mi to přišlo! Ale to

nevadí, pokračujme! Lehněte si teď všechny na postel. Julietta si od vás po řadě vezme, po čem

touží. Ale protože je dosud nováčkem v těchto věcech, budu jí radit a musí být tolikrát hotova, až

poprosí o milost.“

První byla Eliška. „Postav se tak, abys mohla líbat její svěží ústa a přitom jí lechtej.

Vezmu si zatím na starost tvůj zadek. Flavie pomůže Elišce při práci. Doporučuji ti zvlášť její

pěkné prsy. Chceš-li potěšit Volmarovou, vstrč jí jazyk do zadnice, zatímco ona tě bude lízat.

Víš, co uděláme se Saint-Elme?“ ptala se představená. „Postaví se tak, abych jí mohla současně

lízat zadek i pochvu, a přitom ona totéž udělá

tobě. Co se mne týče, jsem docela volná a tobě k službám.“

Okouzlená tím, co jsem viděla u Volmarové, zvolala jsem:

„Bude ti to dělat s pomocí godemiché do zadnice.“

„Velmi dobře,“ pravila Delbene potěšena, „tady je!“

„Kupředu tedy,“ pravila jsem. „Začněme. Drahá Volmerová, udělej mi poštěváčkem to,

co já dělám Delbene. Chtěla bych lechtat Flavii a Elišku a lízat Flavii kundu.“ Sedmkrát nás zalil

výtok z pochev. Delbene si všimla, že dávám přednost Saint-Elme, již jsem zbožňovala.

„Protože vidím, že bys chtěla někoho připravit o panenství, nebo sama o ně přijít,“ řekla

mi druhého dne Delbene, „musíš mi přísahat, že se už se Saint-Elme nebudeš stýkat a vyplním

všechna tvoje přání.“

Těšíc se na slíbené požitky, slíbila jsem všechno.

„Dobře,“ pravila Delbene po měsíční zkoušce. „Jsi rozhodnuta? Koho chceš znásilnit?“

„Což nevidíte, drahá přítelkyně, na koho se upírají mé chlípné oči? Na děvče, jež vidíte

před sebou –

na moji sestru.“

Paní Delbene ji však dobře znala a zrazovala mne.

„Dobře,“ pravila jsem, „dej mi tedy Laurettu. Její dětství (bylo jí sotva deset let), svěží

obličej a její

urozený původ mne neobyčejně dráždí.“

6

V předvečer toho slavnostního dne mne Delbene pozvala k sobě na noc. Rozpálena

dlouhým rozhovorem s ní, vrhla jsem se jí do náručí. Děkovala jsem jí tisíckrát za práci, jakou si

dává s mojí

výchovou.

„Jsem ti dlužná víc, než svůj život,“ volala jsem. „Jakou cenu má život, trávíme-li jej v díře

lži a nesmyslů? Buď ujištěna, že tě budu hodná.“

Delbene mě stále líbala a projevila naději, že ze mne bude stejně nemravné a bezbožné

stvoření, jako je ona sama. „Protože tedy chceš být zbavena panenství, chci tě hned uspokojit,“

řekla mi. V opojení

chlípností si opásala godemiché. Nejdřív mne lechtala, aby, jak řekla, uspala bolesti, a pak

vyrazila tak mocně, že při druhém nárazu bylo po mém panenství.

Nemůžete si ani představit, jak jsem trpěla. Brzy však po hořkých bolestech protržení

následovaly syté

rozkoše a požitek.

Delbene, již nic nemohlo vyčerpat, toho ještě neměla dost. Přirážela mocně dále, až jsem ji

za hodinu prosila o slitování.

Změnila jsem se nyní v něžnou milenku vášnivého milence. Zmocnila jsem se jí a myslím,

že nepoznám již ženy, která by byla šílenější v užívání, než ona. Desetkrát za sebou byla v mém

objetí

hotova.

Když jsme byly již obě vyčerpány touto zábavou, vzpomněla si má vychovatelka na svůj

slib ohledně

znásilnění Lauretty.

„Nezapomněla jsem na to,“ odvětila paní Delbene. „Až dnes večer půjdete spát, musíš se

pokusit utéci. Volmarová a Flavie přijdou též, o ostatní se nemusíš starat. Jsi nyní zasvěcena do

našich tajemství. Buď

odvážná, Julietto, a ukáži ti úžasné věci.“

Opustila jsem svou přítelkyni a vrátila se domů. Tím víc jsem se však divila, když jsem se

doslechla, že jedna schovanka prchla z kláštera. Ptala jsem se na její jméno. Byla to Lauretta.

„Laurerta,“ vykřikla jsem a k sobě jsem si řekla: „Ó, bože, a právě s ní jsem počítala,

právě ona rozpálila mé touhy!“

Ptala jsem se na podrobnosti, ale nikdo mi nic nemohl říci. Pospíchala jsem k Delbene,

abych ji o tom zpravila, našla jsem však její dveře zavřeny a nemohla jsem ji před smluvenou

hodinou nalézti. Ach, jak pomalu mi ubíhal čas!

Konečně přišla naše hodina. Volmarová a Flavie šly napřed a zastihla jsem je již u

Delbeny.

„Jak dostojíš svému slovu?“ ptala jsem se představené. „Lauretta zmizela. Kdo ji

nahradí?“ A dodala jsem: „Ach, nepoznám již nikdy rozkoše, kterou jste mi slíbily.“

„Julietto,“ odvětila mi velmi vážně paní Delbene, „první podmínkou přátelství je důvěra.

Chceš-li být jednou z nás, musíš být opatrnější a ne tak zlostná. Což je pravděpodobné, že bych ti

slíbila zábavu, kdybych ti ji pak nemohla poskytnout? A důvěřuješ tak málo mé obratnosti a mé

moci, že máš strach o splnění svých přání? Pojď za námi, ale tiše. Neřekla jsem ti, že uvidíš něco

zvláštního?“ Delbene rozžala malou svítilnu a šla napřed. Následovala jsem ji s Volmarovou a s

Flavii ke kostelu. Jaký byl můj údiv, když tam otevřela hrobku a sestupovala do sídla smrti! Mé

společnice šly tiše za ní a jenom já jsem nedovedla skrýt trochu strachu. Volmarová mne však

uklidnila a brzy jsme byly v podzemním prostoru, určeném pro pohřbívání mrtvých klášternic.

Šly jsme dolů po schodech a přišly jsme do skvěle vyzdobeného sálu, jehož větráky vedly na

hřbitov. O, milí přátelé, koho jsem tu našla! Laurettu, vyšňořenou jako panny, které byly

obětovány Bakchovi, dále abbé Ducroze, biskupského vikáře z Paříže, a našeho zpovědníka

pátera Téléma.

„Má strach,“ řekla Delbene a přistoupila k oběma mužům a představila mne jim.

„Uvidíš, ty neviňátko, že se tu scházíme jen k šoustání a k zločinům. Vstupujeme do říše

mrtvých jen proto, abychom byly co nejdále od živých. Kdo má tak zkažené sklony jako my, ten

by se nejraději skryl do středu země, jen aby unikl lidem a jejich nesmyslným zákonům.“

Nyní poručila Delbene Volmarové, aby mne svlékla.

„Ducroz bude Juliettu obrábět zpředu, Volmarová jí bude lízat zadek, já si lehnu pod

Volmarovou a budu jí svým jazykem líbat poštěváček. Télém mne přitom bude šoustat a dráždit

Laurettě pochvu.

7

„A pak mne udělejte odzadu,“ pokračovala, „jeden po druhém, poslužte si, tady je můj

zadek! Julietto, zde je tvá oběť,“ ukázala na Laurettu, „zprzni ji zezadu i zepředu. Téléme a

Ducrozi, vy si sedněte vedle mne, chci mít vaše údy v rukou.

Čerta! Jsou tvrdé a trčí k nebesům! Kupředu, přátelé, zpracujte můj nenasytný zadek! Ať

utiší proudy vašeho semene můj žár. Julietto, chci lízat tvou kundu, zatímco mne narážejí zezadu.

Volmarová ať si vleze na tebe a zlíbej všechny její vnady! Pravicí lechtej Flavii, levou rukou

stiskni Laurettě zadek.“

Její přání byla splněna.

Protože mi byla určena role obětníka, navlékli mi veliký obětní úd, dříve namaštěný.

Lauretta byla přivázána na stoličku tak, že její roztažené nohy a ruce byly kruhy připevněny k

zemi. Télém jí držel hlavu a Ducroz si vlezl na mne zezadu.

Poblíže stojící oltář posloužil představené jako lenoška.

Lauretta byla strašně roztržena. Povzbuzovali mne však ze všech stran a já sama jsem byla

tolik rozčilena, že jsem si počínala jako nejžhavější milenec. Potoky krve a příšerný křik naší oběti

nám ukázaly, že operace neměla hladký průběh. Skutečně byla maličká tak poraněna, že jsme se

báli o její

život.

Delbene však vykřikla:

„Ta kurva je naším majetkem, nešetřete ji. Nejsem za ni nikomu odpovědna.“

„Ona však zemře!“ namítala jsem.

„Dále,“ volala abatyše, jejíž příšernou povahu jsem poznala teprve nyní. „Nepřestávej,

dokud nebudeš

plně ukojena.“

Dostavilo se mi to ještě jednou a megera se dostavila s otázkou: „Je mrtva?“

„Je na tom hůř, než po prvním útoku,“ řekl Ducroz.

„Co mi záleží na jejím životě? Ať třeba pojde!“

„Má drahá Delbene, jak chceš potom zabránit neštěstí?“

„Ránu, kterou utrpíš ty, zahojím mastí. Lauretta je naším výhradním vlastnictvím a stane

se obětí naší

rozkoše. Nyní pojďme jíst.“

Bylo veliké horko a my byli všichni nazí. Volmarová se přiblížila se sklenicí punče k

oběma mužům, kteří do nápoje museli vstrčit své ocasy. Pak jim třela údy, až do něj vypustili své

semeno.

„Dovolím to jen, když se přidá Juliettina moč,“ řekla představená.

Namočila jsem do směsi a celá společnost pila.

Když jsme byli nasyceni, přerušila Delbene stolování. Šla jsem s ní do jejího pokoje,

abychom si trochu pohovořily.

„Poslyš, Julietto, je neuvěřitelné, jak mnoho potřebuješ poučení…“

Právě při těchto slovech přistoupil mou matkou poslaný lokaj, jenž přinesl představené

zprávu o hrozném úrazu mého otce. Matka žádala, abych se sestrou hned opustila klášter.

„Hrome,“ řekla Delbene, „zapomněla jsem ti spravit tvé panenství. Počkej, andílku, namaž

se vždy ráno a večer po devět dní myrtovou esencí. Buď si jista, že desátý den budeš zase čistou

pannou, jako by se ti nikdy nic nestalo.“ Pak mne odevzdala lokajovi s rozkazem, abychom se

vrátili co nejdříve. Můj otec zemřel a po tomto neštěstí následovalo nové. Do měsíce zavřela oči i

matka a my byly opuštěny. Justina, jež nevěděla o mých stycích s představenou, nedozvěděla se

ani o mé návštěvě u ní.

„S vaší bídou, která vás tísní, odkazuji vás na Eufrosinu. Věnovala se bez nátlaku řemeslu

kurvy, udělejte totéž, bude-li nutno. Nenavštěvujte mne však již. Možná, že budete mít neúspěch a

bídu a budete potřebovat peníze nebo doporučení. Nemohla bych vám dát jedno, ani druhé.“

S těmito slovy přerušila Delbene rozmluvu a nechala mne stát v úžasu. Naštěstí jsem si

vzpomněla na jméno a adresu paní, o níž Eufrosina jednou mluvila a spěchala jsem k ní.

Duvergielová mne přijala velice laskavě. Skvělý prostředek Delbenin oklamal stejně její

bystrozrak, jako ostatně každého. Rozešla jsem se se sestrou a začala novou životní dráhu, zcela

odlišnou od její.

8

Má učednická léta byla velmi hořká, a tak mne zkazila, že musím přejít podrobnosti,

abych nemusela před vámi kreslit obraz nejdivočejších výstředností.

U paní Duvergielové bylo nyní šest žen, ale více než tři sta bylo jich v jejích službách. Dva

lokajové

pět stop a osm palců vysocí s neklidnými údy a dva čtrnácti a patnáctiletí jockeyové byli u

ní k dispozici těm, kdož toužili po lásce, a když nestačili, měla náhradu v osmdesáti mimo dům

žijících mužích. Během šesti týdnů prodala tato obratná ničemnice mé panenství aspoň padesáti

osobám a každý večer opravovala mou natrženou nevinnost mastí. Protože všichni tito lupiči

panenství byli velmi neohrabaní, ušetřím vás podrobností.

Krásnou Fatimu, nejmilejší z mých společnic, ohromně těšilo mé vyprávění. Měla štěstí,

když ukradla jednomu knížeti tobolku s padesáti louisdory, aby se odškodnila za utrpěné bolesti.

„Jak jsi se toho mohla odvážit?“ ptala jsem se.

„Když to jde, má drahá, svědomí mi to nezatížil“ odvětila. „Peníze těchto ničemů jsou

určeny pro nás a byly bychom hloupé nehrabat, kde je vidíme. Jsi snad tak hloupá, že vidíš v

krádeži něco špatného?“

„Ó, ty zkažené děvče,“ odvětila jsem, „ty zkazíš úplně i mne. Cítím jasně, že takové

ničemnosti by mne jen těšily. Ale pokračuj, budu tvou učenlivou žačkou. Dovolí ti to

Duvergielová?“

„O to se nestarej,“ řekla Fatima.

Jednoho dne časné rána mne odvezla Fatima fiakrem na venek. Vstoupily jsme do

odlehlého, ale vybraně vypadajícího domu. Přijal nás sluha, a když nás zavedl do skvěle

vybaveného pokoje, zmizel. Teprve když kočár odjel, svěřila se mi Fatima:

„Víš, u koho jsi?“ ptala se.

„Ne,“ odvětila jsem.

„U velmi zvláštního muže,“ pokračovala má společnice. „Je mým dobrým klientem a já

podvádím paní

Duvergielovou. Co si vysloužím, patří tedy jedině mně. Není to však zcela bez

nebezpečí…“

„Vysvětli mi to blíže,“ odvětila jsem živě, „vzbuzuješ mou zvědavost.“

„Jsi u nejslavnějšího pařížského zloděje. Dorval se živí krádežemi a při svém povolání

požívá

největších rozkoší. I při projevech milostných vášní musí mít dojem, jako by naše důkazy

přízně kradl, takže se musíme tvářit, jako bychom nebyly placeny, ačkoliv jsem dostala peníze již

napřed. Zde je důkaz, Julietto: Těchto deset louisdorů patří tobě, nechávám si pro sebe stejně.

Tento muž shání pomocí nesčetných zvědů bohaté cizince, přicházející do Paříže. Přijímá je a

hostí v přítomnosti žen našeho druhu a my musíme hosty při aktu vášně okrádat. Odevzdáváme

mu všechno a dostáváme vedle svého platu ještě čtvrtinu kořisti.

Dnes přijdou dva nebo tři cizinci, po jídle jdeme vždy po párech do pokojíku. Olup

obratně tvého, já se již o svého postarám. Dorval se bude dívat z úkrytu. Až bude po všem, uspíme

své oběti nápojem a strávíme zbytek večera s pánem domu, jenž po několika hodinách vždy

odchází.“

Sotva jsme domluvily, vstoupil Dorval. Mohlo mu být čtyřicet let a zářil laskavostí a

duchem. Zdálo se, že umí skvěle svádět, což hrálo v jeho povolání velkou úlohu.

„Fatimo, čekám dva Němce, kteří hoří touhou poznat nějaká pěkná děvčata. Jeden z nich

nosí diamant v ceně dvacet tisíc tolarů, toho nechám tobě, Fatimo. Druhého přidělím vám,

Julietto. Vykonejte dobře svou úlohu a uvidíme se ještě častěji.“

Vstoupily jsme. Scheffner, můj ctitel, byl stár čtyřicet pět let, žrout a hlupák. Kohout,

jehož měla oškubat má přítelkyně, se jmenoval Konrád. Byl opravdu jako poset démanty, jinak se

však úžasně

podobal svému příteli.

Fatima, jež byla stejně krásná, jako obratná, popletla brzy ubohému Konrádovi hlavu a

také má

nevinnost a bázlivé chování získaly velmi rychle Schefnerovo srdce.

Dorval, jenž chtěl každou z nás zvláště pozorovat, zdržel Konrádovu vášeň pod záminkou,

že má jen jedinou místnost, určenou holdování Venuši a já jsem se dala s Schefnerem do práce.

Dobrý Němec byl docela okouzlen a stále neměl dost mazlení. Bylo horko a řekla jsem mu, aby

se svlékl docela donaha. Abych ho více rozdráždila, svlékla jsem se též a zatímco on na mne vlezl

a tiskl

9

zamilovaně hlavu na má prsa, prohledala jsem nerušené jeho šaty pravou rukou. V pravé

kapse jeho obleku jsem našla peněženku a skryla jsem ji rychle pod matraci našeho lůžka lásky.

Někdo zazvonil. Objevilo se děvče, jež hodného Němce upravilo a nabídlo mu nápoj s příslušným

obsahem. Pak ho zavedlo do pokoje, kde upadl v hluboký spánek..

Sotva byl odbyt, vstoupil Dorval a řekl: „Jste okouzlující, slečno.“ Přitom mne objal a

pokračoval.

„Viděl jsem všechno. Podívejte se na můj úd, jenž je tvrdší než železná tyč. Tolik jste mne

vzrušila.“

Pak se se mnou vrhl na pohovku a poddal se své vášni: ukrást mi vystříknuté semeno z

pochvy. Sál tak vzrušeně a uměl jazykem vniknout tak hluboko, že jsem ho opravdu zaplavila.

Potom šel k mé přítelkyni. Protože jsem. ho nyní mohla pozorovat, viděla jsem, že i jí vložil hlavu

mezi stehna a stejně jí vysál semeno vstříknuté Konrádem. Schoval pak kořist, a protože jsme si

oběma Němci byli jisti, odebrali jsme se do rozkošného pokojíku, kde nám Dorval – když udělal

ještě jedno číslo – podal vysvětlení svých zvláštních sklonů. Blížila se noc a Dorval nás ještě

potřeboval. Vstrčil oba Němce do kočáru a poručil svým lidem, kteří mu při takové práci vždy

pomáhali, aby je vyhodili v některé liduprázdné ulici a nechali je tam nahé ležet. Rozkaz byl

přesně splněn. Oba Němci spali jako mrtvoly a dozvěděly jsme se později, že je vysadili v temné

uličce poblíž nového bulváru. Druhého dne byli odvedeni na policejní komisařství, kde je brzo

propustili, když nemohli proniknout záhadou tohoto dobrodružství.

Když je odnesli, dal nám Dorval přesně čtvrtinu kořisti a odešel. Musely jsem se také

vzdálit. Venku čekal kočár a za pět čtvrtí hodiny jsme zas byly u matky našeho bordelu. Paní

Duvergielová ještě spala, proto jsme vklouzly do svých pokojů.

„Nemluv o tom,“ řekla Fatima, „Duvergielová nemusí nic vědět. Víš, že se to vše děje za

jejími zády. Tím, co jsi se právě u Dorvala naučila, můžeš při každé příležitosti vydělat třikrát až

čtyřikrát více než

dosud.“

Božský Noirceuil

Na mém těle se vystřídalo 50 až 60 mužů měsíčně s více méně všedními příhodami, když

jsem byla poslána k muži jménem Noirceuil. Choval se tak zvláštně, že o něm přece musím

vyprávět. Ve své neuvěřitelné rafinovanosti žádal tento okouzlující muž, aby jeho paní byla

svědkem našeho hýření a aby jej přitom obsluhovala.

Paní de Noirceuil byla velmi hezká a nejvýš dvacet let stará. Byla v mládí spoutána se

svým čtyřicetiletým a zhýralým mužem. Oba čekali v budoáru, do něhož jsem vstoupila. Na

znamení zvonkem se objevili dva nazí hoši ve stáří 16 a 18 let.

„Slyšel jsem, srdíčko, že máte nejkrásnější zadek na světě,“ řekl mi Noirceuil. „Dovolte,

ať se podívám, paní,“ pokračoval obrácen ke své manželce.

„Můj pane, žádáte věci….“ odpověděla ubohá paní.

„Zcela jednoduché, madame. Děláte to už tak dlouho, že jste si mohla zvyknout.“

Zarděla jsem se za tu ubohou ženu a chtěla jsem jí ušetřit námahu a svléci se, ale Noirceuil

mi v tom zabránil a vyjel si na svou paní tak, že konečné uposlechla. Během této předehry se dal

Noirceuil líbat od jednoho chlapce a zpracovával ho rukou. Druhý hoch mu lechtal zadnici. Když

jsem byla nahá, přivedla mne paní Noirceuil na rozkaz svého muže k němu a ten ničema mi líbal s

vilnou chlípností zadek. Brzy byli oba chlapci dík obratným rukám jeho paní ve stejném stavu

jako já. Noirceuil a jeho paní se svlékli též a ničema si nevybíral, ale pomiloval nás všechny bez

rozdílu pohlaví do zadnice. Když byl konečně dosti rozdrážděn, poručil své manželce, aby mne

položila na pohovku břichem dolů, a když navlhčil jazykem dostatečně otvor mé zadnice, musila

do něj zavésti jeho úd, který byl sedm palců silný a jedenáct palců dlouhý.

Následkem toho jsem jej pojala jen s velikou bolestí. Přece však vnikl dovnitř až po sáček

a při tom do jeho zadku vnikl jeden z hochů. Pak položil ten lotr svou paní vedle mne a vystavil ji

stejným výstřelkům, jimž poddával své vlastní tělo.

10

Zůstal totiž jeden úd volný. Noirceuil jej chytil a jak ležel na mně, vstrčil jej do něžné

zadní dírky své

drahé manželské polovice. Okamžik se zdálo, že se chce bránit, ale její příšerný manžel ji

silnou rukou přemohl.

„Nyní jsem spokojen,“ pravil, když všechno klapalo.

„Jsem mrdán, sám mrdám pannu zezadu a mé paní se vede stejně. Nic nechybí mé úplné

rozkoši.“

„Ó, můj pane,“ zvolala ubohá manželka, „přivedete mne k zoufalství.“

„Samozřejmě, paní, a musím vám s otevřeností, na niž jste u mne zvyklá, doznat, že by

můj požitek byl mnohem menší, kdyby se vám to líbilo.“

Když bylo všechno hotovo, změnili jsme polohy. Sám Noirceuil, jenž stále tyranizoval

svou ženu, dostal chuť na něco nového a poručil jí proto, aby se připravila na věci jí známé.

„Jak, můj pane,“ odpověděla tato nešťastnice, „chcete tedy zase provádět to hnusné

svinstvo?“

„Stále, madame.“ A přinutil ji, aby si lehla na pohovku a přijala do úst jeho semeno, které

zanechal v mé zadnici. Vypustila jsem všechno. Trochu s potěšením ze zla, že může neřest tolik

pokořovat ctnost. Nešťastnice všechno spolykala a myslím, že by ji byl její muž při nejmenší

neposlušnosti zmlátil. Těmi hnusnými věcmi byl strašný manžel povzbuzen k novým

ničemnostem. Paní Noirceuil si musela lehnout a přijmout po řadě úd svého muže a obou chlapců.

Konečně znásilnil Noirceuil oba mladíky, přičemž se dráždil zadnicí své ženy.

Nakonec tylo ničemnosti vyvrcholily. Noirceuil slíbil tři louisy tomu z nás, jenž jeho paní

nejvíc ublíží. Směli jsme použít všech prostředků. Nohou, pěstí, facek i ran do žeber. Zločinec se

dráždil pohledem na tento výprask. Nedovedete si představit naši vynalézavost, s jakou jsme

nešťastnici mučili. Noirceuil, jemuž se má postava a mé ničemnosti zalíbily, zdržel mne a oba

mladíky na večeři. Jedli jsme v rozkošném pokojíku docela nazí a obsluhovala nás stejně nahá

paní de Noirceuil. Noirceuil měl ducha a dovedl své bláznovství znamenitě ospravedlnit.

Pokoušela jsem se vyčítat mu chování k jeho paní.

„Nemáte právo,“ řekla jsem mu, „zacházet takto s tímto ubohým stvořením.“

„To nemám, pravda,“ řekl, „ale jen z hlediska mé paní. Co se mne týče, není nic

správnějšího, než co jsem udělal. Důkaz je v tom, že mne nic na světě tolik nepotěší. Každá vášeň

má dvě formy, Julietto, a jenom příroda mi vnukla tuto vášeň, čímž je mě chování přirozené.“

Paní de Noirceuil a oba chlapci usnuli.

„Jsou to hlupáci, jsou pouze nástroji naší chlípnosti a příliš tupí, než aby na to mysleli.

Tvůj jemný

duch se mi líbí, Julietto, vidím, že jsi docela zlá.“

„Zcela mimořádně, můj pane, rozpaluje mi to hlavu.“

„Dostaneš se daleko, mé dítě. Miluji tě a chci si tě tu nechat. Nevrátíš se už k

Duvergielové. Příroda mne stvořila k lásce, pojď, ukaž mi svůj krásný zadek, Julietto.“

Když mne podle svých zvyků několikrát obdělal, pokračoval Noirceuil v nenuceném

rozhovoru.

„Nestačím ti znovu a znovu opakovat, milá Julinko,“ hovořil, „že to, co se rádo nazývá

humanitou, není nic než prázdný blud, který neodolá ani potřebám, a tím méně lidským

náruživostem. Denně vidíme, jak se lidé mezi sebou rozsápávají. Tato humanita tedy není nic

jiného, než výsledek strachu a předsudků. Slabost, která je přírodě zcela cizí. Nemůžeme přece

zapírat, že je to právě

přirozenost, která nám předepisuje naše potřeby a naše sklony. Příroda ani přirozenost

neznají údajnou ctnost lásky k bližnímu. Proto ctnost zákonitě není ničím jiným, než výsledkem

nahého sobectví, které

nám radí žít se svými bližními v míru, abychom se sami mohli oddávat klidu. Věř, že

neexistuje opravdový soucit, vyjma soucitu k vlastnímu já. Vyzkoušejme si to v okamžiku, kdy

nás jakýsi vnitřní hlas upozorňuje: Pláčeš kvůli tomuto nešťastníkovi, protože jsi sám nešťastný a

bojíš

se, že budeš ještě nešťastnější. Tento vnitřní hlas přece není ničím jiným než strachem. A

strach pramení

jen a jen ze sobectví! Proto musíme soucit vymýtit i s kořenem. Je jen zbabělou

humanitou a prostoduchým citem, zasahujícím nás při pohledu na nějaké neštěstí.

11

Až ty, drahé děvče, konečně pochopíš tento nesmysl, ba chtěl bych říci tento zločin jakési

lásky k bližnímu, pak zvoláš spolu s moudrými: Proč bych měla i na vteřinu váhat vykonat

jakýkoliv čin, ať už

mému bližnímu jakkoliv uškodí, když mně zjedná nejvyšší rozkoš?

Předpokládej následovně: Když jistým činem provedu nepravost svému bližnímu, tak jeho

neuskutečněním bych ublížil sám sobě. Kdybych například sousedovi unesl ženu či dceru, nebo jej

připravil o dědictví, činím mu křivdu. Když mu však ponechám to, co by mně činilo rozkoš,

páchám křivdu sám na sobě. Nebudu přece natolik svým vlastním nepřítelem – raději dám

přednost křivdě, hlavně, že mi přinese několik slastných okamžiků. Kdybych to neudělal, bylo by

to jen ze soucitu. A kdyby mě soucit nutil provést takovou hloupost, abych se vzdal toužebně

očekávaných slastí, pak je přece samozřejmé, že musím tuto slabost v sobě potlačit, aby nade

mnou již nikdy víc nezískala převahu.

Jakmile se mi to podaří (a není to těžké, zvykneme-li si postupně vidět jiné trpět), mohu se

oddávat kouzlu vlastních požitků. Toto kouzlo již nebude ničím drženo v šachu. Nebudu se obávat

výčitek svědomí, neboť ty vznikají jen ze soucitu, který jsem v sobě umořil. Mohu se pak bez

bázně zcela oddat svým sklonům, mé zájmy a požitky budou nadřazeny utrpením jiných, která mě

nebudou zajímat. Poznám, že by z mé strany byla skutečná hloupost vzdát se čehokoliv jen proto,

že bych tím jinému připravil neštěstí. Kdybych se toho vzdal kvůli cizímu, mně neznámému

člověku, znamenalo by to, že jej mám raději než sebe, a to se přece protiví všem zákoutím přírody,

všem zásadám zdravého lidského rozumu a rovnalo by se to ráně do vlastního obličeje.

Také rodinné svazky, milá Julinko, ti nesmějí být svaté. Jsou stejně pošetilé, jako vše

ostatní. Je zcela nesprávné, že dlužíš jakýkoliv dík té, z jejíhož klína jsi vzešla a ještě méně ohledů

si zaslouží tvor, kterého jsi sama porodila. Rovněž je nechutné brát sebemenší ohledy na bratry,

sestry, synovce či neteře. Copak může krev někomu ukládat povinnosti?

Proč souložíme? Přece jen pro vlastní potěšení. Proč máme tedy dlužit díky svému otci,

když měl z toho, že nás zplodil, jen vlastní požitek? Proč bychom měli mít závazky vůči vlastním

dětem, když pro nás bylo povyražením vstříknout trochu sperma do některé dělohy? Máme snad

mít závazky vůči bratrovi či sestře jen proto, že v jejich žilách náhodou koluje stejná krev?

Zrušme tyto předsudky jako všechno ostatní – vše se nám musí ošklivit.“

V této chvíli vstoupil sluha, aby Noirceuilovi sdělil, že jej v salóně očekává ministr, jeho

důvěrný

přítel, takže jsme se museli rozloučit.

Zůstala jsem v jeho domě a nechtěl mne ani pustit k Duvergielové pro moje zavazadla.

Druhého dne mne představil služebnictvu a známým jako svou sestřenici, jež má v domě všechna

práva. Bylo mi skoro nemožno třebas jen na chvíli navštívit svou bývalou matronu. Když se mi to

podařilo, dělala jsem, jako když mi na ní záleží.

„Pojď, drahá Julietto,“ řekla Duvergielová, když mne spatřila, „musím ti říci tisícero

věcí.“ Zavřely jsme se do pokoje a ona začala.

„Poslyš, Julietto, nevím, jak si představuješ svoje nové postavení. Ale kdyby sis myslela,

že jako vydržovaná milenka musíš být věrná svému muži, jenž má do roka aspoň sedm set až osm

set jiných, mýlila by ses velmi, můj andílku.“

„Bezpochyby, madame. Budu k vám stále přicházet. Jednak pro svoji radost, jednak z

prospěchu. Ale řeknu vám přímo, že pod padesát louis nejsem k maní.“

„Jistě se udržíš,“ řekla Duvergielová. „Chci mít jen tvůj souhlas a peníze jsou vedlejší.

Budeš-li poslušná, ochotná a nebudeš-li nikdy odporovat, opatřím ti celé hory peněz.“

Brzy mi Duvergielová poskytla příležitost, šlo o to, abych se zúčastnila hostiny u muže,

jehož vášní

bylo bičovat děvčata.

Sešla jsem se se třemi okouzlujícími stvořeními v kavárně u brány svatého Antonína,

vstoupily jsme do kočáru a jeli ke knížeti Dendemarovi na jeho překrásné letní sídlo Saint-Maur.

Sotva si lze představit krásnější, mládím hýřící děvčata než mé společnice. Nejstarší z nich se

jmenovala Minetta, bylo jí sotva osmnáct let a líbila se mi natolik, že jsem neodolala se s ní vilně

12

polaskat. Dalším dívkám bylo šestnáct a čtrnáct let. Jela s námi žena, která nás měla

odvést na místo a od ní jsem se cestou dověděla, že její pán je mimořádně choulostivý ve výběru

svých obětí. Já sama vděčím jen svému mládí a kráse, že porušil zásadu nikdy nepřijímat

prostitutky. Moje společnice byly mladé modistky a ještě nikdy se něčeho podobného

nezúčastnily. Byly to počestné, dobře vychované

dívky, které zlákala jen vysoká peněžní částka přislíbená vévodou a jeho pevné ujištění, že

se uspokojí

pouhým bičováním a nepodnikne sebemenší útok na jejich panenství. Toto a padesát

přislíbených luisdorů je přimělo k souhlasu. Zdali si je zaslouží, to brzy uvidíme. Byly jsme

uvedeny do přepychového pokoje, kde nám naše průvodkyně nařídila, abychom se svlékly

donaha a vyčkaly dalších povelů jeho Jasnosti.

Nyní jsem mohla s požitkem a v klidu vychutnávat přirozený půvab a dráždivé kouzlo těl

mých tří

společnic. Nelze si představit štíhlejší vzrůst, krásnější kyprá ňadra, nic, co by více

dráždilo smyslnost, než jejich lýtka a kouzelné masité zadničky. Pojídala jsem je očima a Minettu

ještě laskala něžnými polibky, které opakovala s tak nenucenou přirozeností, že jsem se v jejím

objetí udělala. Uplynuly tři čtvrti hodiny prudkosti našich žádostí, když konečně vešel zcela nahý,

krásný, vysoký

sluha. Oznámil nám, že máme jednotlivě předstoupit před vévodu, nejstarší z nás jako

první. Na mě

přišla řada vstoupit do onoho chrámu rozkoše jako třetí. A hned uslyšíte, jak se mi tam,

stejně jako mým společnicím, vedlo.

Kabinet, v němž nás vévoda očekával, byl kulatý a stěny byly koldokola pokryty zrcadly.

Uprostřed se nacházel asi deset coulů vysoký porfyrový podstavec. Na ten jsem musela vystoupit

a sluha, o němž

jsem se prve zmínila a který při radovánkách svého pána asistoval, připoutal mé nohy k

bronzovým kruhům, jež byly k onomu účelu na podstavci připevněny. Pak mě vyzval, abych

vzpažila ruce a ty spoutal od stropu visícím provazem, takže zůstaly ve zcela svislé poloze. Teprve

teď se ke mně přiblížil vévoda, který dosud ležel na otomanu, pohrávaje si se svým ocasem.

Neměl na sobě nic jiného než hnědou atlasovou vestu bez rukávů. Jinak byl zcela nahý. Pod paží

měl tenkou ohebnou metlu, ovinutou černou stuhou. Vévodovi mohlo být asi čtyřicet let, jeho

vzhled byl hrubý, což se dalo soudit i o jeho povaze.

„Lubine,“ řekl sluhovi, „tahle se mi zdá vyhovovat lépe, než ty ostatní. Její zadek je

kulatější, její kůže jemnější, její obličej zajímavější. Je mi jí líto, ale pro svou krásu bude muset

vytrpět daleko víc.“

Po těchto slovech onen netvor přiblížil svou hubu k mé zadnici. Nejdříve ji políbil a pak se

do ní

zakousl. Vykřikla jsem.

„Ach, ach, zdá se, že jsi velmi citlivá. Tím hůř pro tebe, neboť ještě dávno nejsem u

konce.“

Pocítila jsem, jak jeho drásavé nehty se vrývají do obou půlek mého zadku, až mi na

některých místech strhával kůži. Mé bolestné výkřiky podněcovaly tohoto ničemu čím dále tím

více. Vrazil mi dva prsty do pochvy, omotal si je blánkou z tohoto tak citlivého místa a zase je

vytáhl.

„Lubine,“ zvolal plný radosti a ukazoval mu své krvavé prsty, „je to triumf, Lubine. Mám

kůži z kundy!“ A pak těmi prsty pomazal žalud svého sluhy, jenž stál jako svíce. Potom ze skříňky

zabudované

ve zdi vyňal girlandu ze zelených listů. Neměla jsem tušení, k čemu má být použita, ani z

jakých rostlin je uvita, ale popadl mne strach, když jsem uviděla, že je trnitá. S pomocí sluhy mi tu

girlandu omotal několikrát kolem těla a potom ji připevnil velmi bolestným způsobem tak, že trny

do mě vpichoval. Nejvíce si dal záležet na mých ňadrech, která byla trny zcela zkrvavena, jen

mou zadnici ušetřil této ukrutné okrasy. Nevěděla jsem ještě, že je určena k mukám zcela jiného

druhu. Ze všech stran volná, skýtala má zadnice očím tohoto prostopášníka celou její plnost, která

se pak stala hřištěm jeho metly. Když se dostatečně pokochal pohledem, začal mě mrskat. Těch

prvních deset lehkých švihů, které mi zasadil, bylo jen předzvěstí uragánu, jenž se poté snesl na

mou zadní tvář.

„Kupředu, k čertu!“ zařval, „pryč s veškerými ohledy!“ A bez přestání mi zasadil vší silou

více než dvě

stě šlehů. Zatímco tímto způsobem pracoval, poklekl sluha před něj a začal mu sát ocas,

aby z něj vysál onen jed, který vévodu přiváděl k zuřivosti.

Když se mu to konečné povedlo, zařval vévoda z plných plic: „Aach, ty svině, ty kurvo…

Jak si ošklivím všechny ženské, celé jejich plemeno bych nejraději vyhubil… Ona krvácí…

konečně krev.

13

Lubine, cucej mi dál ptáka… Jsem šťastný, vidím krev…“ A nato přiblížil své pysky k mé

zadnici a olizoval mi prýštící krev.

Pak mluvil dál: „Vidíš, Lubine, ocas mi nechce stát. Proto ji budu mrskat dál, tak dlouho,

až se mi postaví a až vystříkne. Ta kurva je mladá, však to vydrží.“

A znovu začalo to krvavé divadlo, jenže scéna se poněkud změnila. Lubin přestal kouřit

vévodův úd, popadl pořádný býčák a všechny rány, které mi jeho pán uštědřoval, mu

mnohonásobně oplácel. Byla jsem celá zakrvácená, krev mi tekla po stehnech. Podstavec, k

němuž jsem byla připoutána, se zbarvil doruda. Od trnů a bití zmasakrována jsem již nevnímala,

která část těla mě bolí víc. Konečně se můj trýznitel unavil. Sám mě odvázal a pak se ze samé

chlípnosti se zpěněnou hubou vrhl na otoman. S třesoucími se koleny jsem došla k němu. Na

některých místech mého těla líbal rány, které mi způsobil. Pak mi řekl, abych mu pohonila ocas.

Hned si to však rozmyslel a pravil, abych ho pohonila Lubinovi, že se na to raději dívá. A stejně

si prý myslí, že i když jsem krásná, nepovedlo by se mi ukojit ho.

Lubin se na mě hned vrhl. A protože jsem stále ještě měla kolem těla ovinutou trnitou

girlandu, způsobil mi další bolest.

Tak jsme stáli vedle otomanu. Zatímco já Lubina onanovala, byl jeho ocas namířen na

vévodův obličej. Vévoda rozvíral půlky mé zadnice a strkal mi prst do řitě, hluboko do

konečníku. Druhou rukou si pohrával se svým ocasem.

Konečně jsem dostala Lubina k výstřiku. Jeho sperma mířila na vévodův obličej a pokryla

ho mazlavou hmotou. Vévoda sám se však nedokázal ukojit, čekal na ještě divočejší orgie.

„Jděte ven,“ řekl mi, když byl Lubin hotov. „Než se vrátíte, musím vyřídit vaši čtvrtou

přítelkyni.“

Otevřely se mi dveře a ve vedlejším pokoji jsem viděla děvčata, jež byla na řadě přede

mnou. Ale, spravedlivý bože, v jakém stavu jsem je spatřila! Byla na tom hůře než já. Jejich dříve

svěží a bílá těla vypadala nyní hrozně. Nešťastnice plakaly a litovaly, že podnikly takové

dobrodružství. Jen já jsem byla hrdá, silnější a pamatovala jsem na své odškodnění. Pootevřenými

dveřmi jsem viděla do ložnice knížete a směle jsem vstoupila. Spatřila jsem ihned tři věci: plnou

peněženku, krásný diamant a báječné hodinky. Rychle jsem otevřela okno a viděla jsem, že vede

ke dveřím, jimiž jsme vstoupily. Popadla jsem punčochu, všechny tři věci jsem strčila do ní a

hodila ji do křoví pod,okny. Pak jsem se vrátila ke svým společnicím.

Po chvilce pro nás přišel Lubin. Nyní nás chtěl velekněz obětovat všechny najednou.

Podstavec byl již

pryč, Lubin poručil, abychom si lehly do středu pokoje na břicho. Uspořádal nás tak

obratně, že bylo vidět pouze naše zadnice.

Jen si pomyslete, v jakém stavu byl kníže, když k nám přistoupil a lil na nás vařící olej.

Naštěstí krize netrvala dlouho.

„Ach, shořte přece, kurvy!“ křičel a mísil své semeno do vařící tekutiny. „Ach, jsem

hotov.“

Zdvihly jsme se v takovém stavu, že jedině lékař by jej dovedl popsat. Trvalo také deset

dní, než se zahojily stopy těchto strašných scén.

Ať jsem však byla sebevíce zničena, přece jsem neztratila hlavu a při odchodu se mi

podařilo zmocnit se mého pokladu, jenž mne měl odškodnit za utrpěná muka.

Noirceuilovi jsem vzkázala, že jsem nemocná a že ho prosím o pár dní klidu, což on, nejsa

nijak zneklidněn nebo zamilován, přijal.

Desátého dne jsem byla svěžejší než předtím a mohla jsem v klidu prohlédnout svou

kořist. Našla jsem v peněžence tři sta louisdorů, diamant v ceně padesát tisíc franků a hodinky

byly odhadnuty na sto tolarů. Přidala jsem obnos k ostatním úsporám, takže jsem nyní měla téměř

tisíc liber renty.

Smrt paní Noirceuil

Tak uběhl rok, v němž jsem Zažila ještě několik dobrodružství, ale takové štěstí jsem již

neměla nikdy.

14

Noirceuil, jenž mne vůbec nemiloval, vydával přece na mne mnoho peněz. Vyplácel mi

ročně

čtyřiadvacet tisíc franků, a přičtete-li k tomu stopětadvacet tisíc, které jsem si sama

vydělala, musíte uznat, že se mi nedařilo zle.

Jednoho dne mne prosila přítelkyně o pomoc pro svého příbuzného, jemuž se přihodilo

cosi nepříjemného. Řekla, že bych mohla pohnout k zakročení svého milence, jenž měl veliký vliv

na ministra.

Proti své vůli jsem dostala chuť někoho obšťastnit, přikývla jsem a mladík se objevil.

Nebesa! Jak jsem byla překvapena, když jsem v něm poznala Lubina. Ze vší síly jsem se snažila

zakrýt svůj zmatek. Lubin mi vyprávěl, že již není u knížete a nažvanil mi jakýsi román, který

neměl ani hlavu, ani patu. Slíbila jsem mu, že mu pomohu. Zrádce odešel s ujištěním, že je rád, že

mne konečně, po roce svého hledání, našel.

Pár dní uběhlo bez zvláštní příhody. Až jednou večer při odchodu z italské komedie

zadrželo šest mužů

můj kočár, přinutili mne vystoupit a s křikem: „Do vězení!“ mne vstrčili do fiakru. Ptala

jsem se mužů: „Pánové, nemýlíte se?“

„Prosím za odpuštění, slečno,“ řekl jeden ze zločinců, v němž jsem hned poznala Lubina,

„máme vás teď odvézt na šibenici. Protože však musíme mít přece jenom trochu ohledu na pana

de Noirceuil, stane se to s malým zdržením, ale doufám, že přece brzy.“

Byla jsem již dva dny ve svém strašném vězení, když se otevřely s velikým hlukem dveře.

„Oh, Noirceuili,“ zvolala jsem, poznávajíc svého milence, „který dobrý bůh vás přivádí ke mně a

jak bych vzbudila váš zájem o mé neštěstí?“

„Způsob, jakým jsme spolu žili, milá Julietto,“ odvětil Noirceuil, „dokud jsme byli sami,

nedává mi právo dělat vám výčitky. Byla jste volná. Smýšleli jsme oba podobně, ale přece jste mi

nevěnovala svoji důvěru, což je pochopitelné. Nemyslete si, že vás zbavím řetězů ze soucitu.

Jednám jen z egoismu a přísahám vám, že bych ani na chvíli neváhal, kdybych měl větší požitek z

vašeho oběšení. Ale vaše společnost je mi příjemná. I kdybyste zasluhovala oběšení, je to

dostatečný důvod k vaší záchraně. Pojďte se mnou, jste volná!“

Byla na mne uvalena žaloba pro okradení knížete Dendemara, Když jsem stála před

soudem, promluvil Noirceuil: „Moji pánové,“ řekl soudcům, „ta slečna nemá v úmyslu skrývat

vám jméno skutečné

zlodějky. Právě mi sdělila, že to bylo jedno ze tří děvčat, které ji doprovázely k panu

Dendemarovi. Promluvte, Julietto, vzpomínáte si na jméno toho děvčete?“

„Ano, můj pane, pravda,“ odvětila jsem, chápajíc okamžitě ničemův plán. „Byla to ta

nejhezčí, asi devatenáct let stará, Minetta.“

„To je všechno, co od vás potřebujeme, slečno,“ pravil soudce. „Můžete svou výpověď

odpřísáhnout?“

„Ale ovšem,“ odvětila jsem, zdvíhajíc ruku ke kříži.

„Potvrzuji a přísahám,“ mluvila jsem po něm nahlas a přesvědčivě, „a skládám před

bohem svědectví, že krádeží u pana Dendemara je vinna Minetta.“

Odešli jsme a rychle vstoupili do kočáru. „Nu, Julietto,“ řekl mi můj milenec, „líbej mne,

anděli, ať

ochutnám tvé křivopřísežné rty na svých ústech. Ach, chovala jsi se božsky. Minetta bude

oběšena, a tak nevinnost zaujme místo hříchu!“

„Ó, Noirceuili, jak tě miluji,“ zvolala jsem. „Jsi jediná osoba na světě mi rovná.“

„Ano, ano. Musíš si však dát pozor,“ odpověděl, „Na svoji známost s Duvergielovou.

Stýká se jen se zpustlíky, jejichž strašné náklonnosti by tě zničily. Kdyby ses mi byla svěřila se

svojí pletkou, byl bych ti opatřil sám deset výnosných dobrodružství, při nichž by nebezpečí bylo

mnohem menší a mohla bys krást podle chuti, neboť není nic prostšího a užitečnějšího, než krádež.

Přišla jsi o mnoho, Julietto, neboť pět či šest mých přátel hořelo touhou po tobě a já je odmítl,

neznaje tvé názory. Ostatně bez toho prokletého Lubina bych se nic nebyl dozvěděl. Ale jsi

pomstěna, andílku, poslali jsme ho totiž včera do vězení, v němž stráví zbytek svého života. Bude

též dobře, abys věděla, že za své osvobození vděčíš mému příteli, ministru Saint-Fondovi. Byla

bys již zítra oběšena, neboť bylo proti tobě mnoho svědků. Ale i kdyby jich bylo pět set, nemuseli

bychom se jich bát, neboť náš vliv je

15

nesmírný. Kníže jen žádal popravu jednoho děvčete. Nyní je spokojen a my též. Ministr

však tě chce přece jen vidět, a proto povečeříme dnes společně. Je mimořádně zvrácený a

nepotřebuji ti říkat, že svou vděčnost mu musíš osvědčit naprosto slepou poslušností.“

„Dělej se mnou, co chceš, náležím ti plně. Jsem spokojena s postavením ženy úplně

závislé.“

„Ne tak docela,“ odpověděl Noirceuil, „blahobyt, v němž žiješ, tvůj duch a charakter tě

úplně zbavují

všeho otroctví. Jen manželky a kurvy jsou odvislé. Chci, abys byla paní a otrokyní mých

přátel a mou, všem ostatním můžeš vládnout. Ministr mi poručil, abych ti dal tento dopis.

Obsahuje poukázku na tisíc tolarů hotově splatných v nemocnici. Nemocní dostanou o trochu

polévky méně, na tom nesejde. Máš

nyní pětadvacet tisíc liber roční renty a z toho vidíš, že následky zločinu nejsou vždy

nejhorší. Ach, spáchej zločinů sebevíc, zaručuji ti beztrestnost,“

„Nebesa,“ zvolala jsem, když jsem byla opět ve svých komnatách a přemýšlela jsem ó

svém štěstí.

„Jaký život nyní povedu? Vaše božské pošetilosti, které nazýváte zločinem, budou ode

dneška mou jedinou radostí.“

Panu de Saint-Fond bylo 50 let. S nespoutaným sklonem k výstřednostem se v něm

spojovala ukrutnost a nenucená povýšenost. Uměl znamenitě okrádat Francii a neváhal vydávat

zatykače, když po tom zatoužilo sebemenší hnutí jeho vášně. Následkem toho úpělo nyní přes

dvacet tisíc osob obojího pohlaví

a všeho stáří ve věznicích, jimiž je Francie poseta.

Přece však z těch dvaceti tisíc nebyl ani jediný vinen, jak mne při té příležitosti vesele

ujišťoval. Večeře se zúčastnil také ďAlbert, první předseda pařížského soudního dvora, což mi

řekl Noirceuil až

při mém vstupu.

Čtyři rozkošná děvčata mimo paní de Noirceuil a mne tvořila serail pro tyto pány. Tato

dosud panenská

stvoření obstarala paní Duvergielová. Šest hochů od patnácti do devatenácti let nás

obsluhovalo. Byli nazí a měli ženský účes. Všichni ti zpustlí účastníci večeře mohli svou

chlípnost ukojit na čtyřech osobách – na dvou chlapcích a na dvou děvčatech. Protože dosud

nebyl nikdo přítomen, líbali a objímali mne asi čtvrt hodiny ďAlbert a Saint-Fond. Bavili se a

žertovali o mém dobrodružství.

„Rozkošná slečinka,“ řekl Noirceuil. „Aby vám dokázala vděčnost za svoji záchranu před

smrtí, je ochotna bez váhání ukojit vaše žádosti. Chcete poznat Juliettiny půvaby než přijdou

ostatní?“

„Já ne,“ řekl ďAlbert, „netoužím vůbec po tete-a-tete, neumím se při tom chovat. Potřebuji

vždycky podporu, a proto dám přednost trpělivému čekání na příchod ostatních.“

„Nesouhlasím s tím tak docela,“ odpověděl Saint-Fond, „a rád bych se chvíli pobavil s

Juliettou v koutku tohoto budoáru.“

Nařídil mi, abych se úplně svlékla. Přitom řekl: „Ujistili mne, že budete mým fanatickým

výstřednostem po vůli. Budou vám možná trochu odporné, rád věřím, ale počítám s vaší

vděčností. Víte, co jsem již pro vás učinil, bude toho však ještě více. Jste zlá, pomstychtivá.

Dobrá, potěšme se tímto.“

Přitom mi podal šest zatykačů, které stačilo jen vyplnit, abych kohokoliv mohla zbavit

svobody.

„Přijměte též tento diamant. Má cenu tisíc louisů – jako dík za potěšení, jež mám z naší

známosti. Jen berte, nic mne to nestojí, jsou to státní peníze.“

„Můj pane, vaše dobrota mne již opravdu mate.“

„Ó! Nezůstanu jen při tom! Chtěl bych si vás vzít k sobě. Potřebuji ženu jako jste vy,

všeho schopnou. Chci jí svěřit přípravu jedů.“

„Jakže, můj pane, pracujete i takovými prostředky?“

„Je to nutno, neboť se často musím leckoho zbavit… Nemáte přece předsudků, doufám?!“

„Ani v nejmenším. Přísahám vám, že se nebojím žádného zločinu, naopak každý mne těší.“

„Ach, dejte mi hubičku! Jste rozkošná. Budiž! Za tento slib se vám zaručuji, že se

postarám o vaši naprostou beztrestnost. Jednejte, jak sama uznáte za vhodné. Prohlašuji

slavnostně, že vás ochráním ve všech zlých příhodách, které vás potkají. Musíte mi však hned

dokázat, že máte schopnost k povolání, jež jsem vám nabídl.“

„Zde vezměte,“ podával mi malou krabičku. „Posadím vedle vás tu osobu, na níž chci

vyzkoušet vaši dovednost. Chovejte se k ní hezky, neboť přetvářka je nutným pláštíkem

ničemností. Musíte ji co

16

nejlépe oklamat a po jídle jí vysypte tento prášek do její sklenice. Účinek na sebe nenechá

dlouho čekat. Poznám z toho, jste-li mne hodná. Pak máte své postavení zajištěno.“

„Ó, můj pane,“ odvětila jsem horlivě, „jsem plně k vaší dispozici. Dejte to sem a uvidíte,

jak obratně

vše zařídím.“

Když jsem byla zcela nahá, zvolal ničema okouzleně: „Ach, jaký krásný zadek! Prosím

vás, shýbněte se, ať do něj mohu vstrčit jazyk. Jeho svěžest mne přivádí z míry. Chtěl bych, aby

byl hodně zaneřáděn, jeho čistota mne mate. Podívejte se na můj, je plný špíny. Vrhněte se před

ním na kolena, vzdejte mu čest, jako je mu povinen celý svět. Kolik by jich bylo na vašem místě

šťastno! Kdyby k nám sestoupili i bohové, i ti by zatoužili po této přízni. Jen líbejte, vstrčte doň

hluboko svůj jazyk. Jen žádný odpor, mé

dítě!“

Můj hnus byl silný, ale přece jsem jej přemohla, neboť můj zájem toho vyžadoval. Učinila

jsem všechno, co ten zpustlík žádal. Líbala jsem jeho varlata, dala jsem se fackovat, mlátit přes

ústa, vykálel se mi na krk, plival a močil do obličeje a kopal do zadnice. Nakonec jsem mu

dovolila, aby mne obdělával zezadu až do chvíle vzrušení, po němž mi vystříkl své semeno do úst

a poručil mi, abych je spolkla. Učinila jsem to a poslechla slepě všech jeho rozkazů.

Saint-Fondovo vystříknutí semene bylo plno síly, chlípnosti a ohně. Jeho ztráta byla

značná, semeno vřelé, tučné a chutné, jeho vzrušení bylo mocné, přirážení divoké. Krátce, jeho

milování bylo mocně

intenzivní. Měl krásné, pěkné, bílé tělo a nejkrásnější zadnici, šourek byl tučný a jeho

masitý úd měřil jistě sedm coulů na délku a šest v objemu. žalud byl nejméně dva couly dlouhý a

silnější než prostředek údu. Předkožka byla skoro stále stažena. Byl to velký, dobře urostlý muž s

ušlechtilým nosem, měl krásné černé oči, čisté zuby a nepáchlo mu z úst. Nakonec se mne ptal,

zda nemá famózní semeno.

„Jako krém,“ odvětila jsem, „neznám většího požitku, než jej srkat.“

„Prokáži vám častěji čest, abyste jej užila,“ pravil, „a budu-li velmi spokojen, dostane se

vám i pěkného lejna. Nyní však poklekněte a děkujte za dnes vám prokázanou přízeň.“

Poslechla jsem, načež mne Saint-Fond objal s ujištěním, že jsem jej okouzlila. Ručníkem a

voňavkou jsem odstranila všechny stopy. Vrátili jsme se do salónu.

Při našem vstupu projevil ďAlbert chuť strávit chvíli s paní de Noirceuil, Henriettou a

Lindanou v budoáru. Nemohli jsme pochybovat o druhu jeho zálib, jejichž svědkyní jsem ostatně

byla později. Zůstala jsem s Lolottou, Egleou, se čtyřmi chlapci, s ministrem a s de Noirceuilem

v salónu a dali jsme se do našich svinstev.

Dvě mladé dívky se pokoušely podráždit Saint-Fonda stejnými prostředky jako dříve já a

také se jim to podařilo. Zatím se dal zpracovávat Noirceuil zezadu a líbal mi přitom zadek.

Saint-Fond si hrál s mládeží. Potom se bavili delší dobu mezi čtyřma očima s Noirceuilem. Vrátili

se rozpálení. Když se k nám přidala ostatní společnost, zasedli jsme ke stolu.

Představte si mé překvapení, když vedle mne posadili paní de Noirceuil a já jsem si

vzpomněla na své

tajné poslání.

„Můj pane,“ ptala jsem se Saint Fonda, sedícího vedle mne z druhé strany, „je ona tou

vyhlédnutou obětí?“

„Zajisté,“ odvětil ministr, „ale zbavte se přece svého strachu. Škodí vám to v mých očích,

ještě jednu takovou malomyslnost a ztratíte provždy mou úctu.“

Posadila jsem se. Večeře byla stejně nádherná jako dráždivá. Dámy v neúplných toaletách

vystavovaly své vnady, nemravní zpustlíci je ohmatávali. Brzy se nám hlavy rozpálily tak, že se

ženy počaly chvět. Viděla jsem chlípné pohledy mužů a slyšela jsem jejich nestydatá a sprostá

slova. Přece ze všeho jasně vysvítalo dvojí: že se zájem netočil kolem mé osoby, nýbrž byl

soustředěn na paní de Noirceuil, což zviklalo moji jistotu.

Putujíc od Saint-Fonda ke svému muži a pak zas k ďAlbertovi, byla ubohá Noirceuilová

již dost tvrdě

týrána. Její prsa, ruce, stehna i zadek, všechny masité části těla nesly již zřetelné stopy

krutosti těch ničemů, když ji Saint-Fond v nejvyšším rozčilení dvakrát udeřil do zadnice a dal jí

šest zuřivých políčků

do tváře,

17

Pak ji svázal a připevnil její silně roztažené nohy na zem a ruce na stolice. Potom postavil

mezi její

nohy dvanáct rozžatých svíček, takže plameny olizovaly její pohlaví i zadek. Toto mocné

dráždění

způsobilo, že krásné rysy ženiny strnuly a přijaly výraz chlípné bolesti. Saint-Fond jí

přitom svítil do obličeje, který bedlivě pozoroval. Zatím si dal lízat svůj úd od Lindany a od

Lolotty. Noirceuil se dal obrábět zezadu a kousaje Henriettin zadek, křičel na svoji paní: „Je

velmi sladké umírat takovým způsobem.“

Přitom ďAlbert znásilňoval ještě zezadu jednoho z chlapců, plácaje do zadnice Egleu.

Pobízel Noirceuila, aby ještě více mučil družku svého života.

Tu začal Saint-Fond, neovládaje již své smysly, s neslýchanou krutostí svou oběť mučit.

Přiblížil ubohé trpitelce svíčku k obličeji a spálil jí řasy, dokonce skoro i oči. D’Albert hned vzal

druhou svíčku a spálil jí jednu prsní bradavku a její manžel konečně vlasy.

Podivuhodně vzrušena tím pohledem, povzbuzovala jsem účastníky a nařídila změnu v

mučení. Na moji radu ji natřeli kořalkou a pak ji zapálili. Byla chvíli celá zahalena plameny.

Když oheň dohořel, poskytovala její úplně spálená kůže hnusný obraz. Nemůžete si představit,

kolik chvály mi potom vynesla tato příšerná myšlenka.

Saint-Fond, podrážděn mou zlotřilostí, opustil ústa Lindanina, aby se na mne vrhl zezadu,

provázen Lolottou, jež mu nepřestávala lízat zadnici.

„Co podnikneme dál?“ ptal se Saint-Fond, pokrývaje má ústa polibky a zavrtávaje mi svůj

úd hluboko do těla. „Vymyslete si něco, Julietto! Vaše nápady jsou skvostné. Vaše návrhy jsou

božské.“

„Je tisíce mučení, jimiž bychom jí mohli posloužit. Jedno hroznější druhého.“ Chtěla jsem

právě nějaké

navrhnout, když se k nám přiblížil Noirceuil a řekl Saint-Fondoví, že jí už musíme dát jed,

který mám u sebe. že jinak ztratí potřebnou sílu, abychom mohli plně určit a vychutnat účinky

jedu. Zbavili paní pout a předali mi ji. „Drahé, ubohé stvoření,“ řekla jsem a vysypala jsem

prášek do sklenice vína, „napijte se, ať se posilníte.“

Ta šílená pila poslušně. Noirceuil, který mne celou tu dobu narážel zezadu, pustil mne

hned, aby mohl svoji oběť pozorovat hodně zblízka, nechtěje přijít o její smrtelnou křeč.

„Musíte zemřít,“ řekl jí, „jste na to připravena?“

„Ano, smrt, jen smrt!“ zvolala nešťastnice. „Je to poslední milost, o niž prosím. Nenechte

mne dlouho čekat.“

„Smrt, po které tolik toužíš, bídná kurvo, je již v tvém těle,“ zařval na ni Noirceuil. „Právě

jsi ji přijala z rukou Juliettiných. Prokázala nám čest, že tě otrávila.“

„Musíme nyní všechno uspořádat,“ minii Noirceuil, jenž z křečí své ženy poznal, že už ji

nesmíme pouštět z očí. Dal přinést do středu pokoje koberec, na který položil oběť, kolem níž

jsme utvořili kruh. Začínala krize. Byla strašlivá. Sotva si kdo představí strašný účinek jedu.

Ubohá paní se svíjela do klubka a trpěla hroznými křečemi.

„Nádherné,“ křičel Saint-Fond, narážeje moji zadnici.

Trpitelka musela přes svůj odpor (mladící ji drželi příliš pevně) nabídnout svůj zadek

Saint-Fondovi, jenž do ní hned prudce vrazil svůj úd. Po něm nastoupil ďAlbert, naposled

Noirceuil.

„Pánové,“ vykřikl, „madame to již nepotřebuje, spíše zpovědníka.“

„Ať jde k ďáblu!“

Toto prokletí ji dorazilo. Vypustila ducha současně s vystříknutím semene tří lumpů, za

jejich stálého rouhání.

Ministr se nyní obrátil na mne: „Julietto, musíte mě zítra navštívit, abych vám důkladně

vysvětlil, co jsem dnes jen naznačil. Jsem s vámi velmi spokojen, váš zadek je božský. Pokládám

vás za ukrutnou a hodnou zpustlého života. To jsou vesměs ctnosti, které mohu potřebovat.“

„Můj pane,“ odvětila jsem, „s vděčností přijímám vaši nabídku.“

Paní de Noirceuil byla pohřbena v zahradě, načež jsme se rozešli.

Přítelkyně lady Clairwillové

18

Asi za měsíc mi představil Noirceuil ženu, již mi nabídl za přítelkyni. Vybral si paní de

Clairwill znamenitě. Byla velká a krásná jako obrázek, pohled měla ohnivý a těžko k snesení, její

velké a hluboce černé oči vzbuzovaly respekt. Celkový vzhled byl majestátní, ústa svěží a

smyslná a havranově černé

vlasy jí padaly až ke kolenům. Její krásně formovaný nos, ušlechtilé, vznešené čelo,

skvělá zahnědlá

pleť a silné svaly vzbuzovaly dojem spojení Minerviny postavy s půvabem Venušiným.

Tato krásná žena byla již pět let vdovou. Neměla nikdy děti, neboť se jich štítila. Pyšnila se, že

nikdy neprolila slz a že se nikdy nepoddala neštěstí.

Clairvillová, jež se do mne ihned prudce zamilovala, se mnou mezi čtyřma očima

povečeřela. Svěřily jsme se obapolně se svými zálibami a pocity. Ve chvílí vzájemné důvěry se

sklonila ke mně. Ležely jsme nedbale na měkkých polštářích v zrcadlovém pokoji.

„Není správné, můj anděli,“ řekla, líbajíc mne na krk, „že ženy, jako jsme my, si mají v

milostných záležitostech důvěřovat?“

S těmi slovy mne uchvátila a vstrčila mi horký jazyk hluboko do krku. „Oh, Julietto,

dovolíš mi, abych se rozehřála na plameni okouzlení, které v tobě vzbudím? šelmičko, tvá ústa

mi odpovídají, tvůj jazyk volá můj a zve jej k chlípnostem.“

„Svlékněme se,“ řekla jsem přítelkyni, „člověk se zahřeje, jen když je nahý. Ha, chtěla

bych slyšet, jak ti tluče srdce, až tě rozdělám.“

„Jaký nápad,“ řekla, „v tom poznávám tvůj charakter! Zbožňuji tě, má Julietto! Dělej, jak

uznáš za dobré.“

Svlékly jsme se a pár minut jsme se mlčky zkoumaly. Clainvillová se rozohňovala

půvaby, jež mi příroda tak marnotratně propůjčila a já jsem se nemohla nasytit jejích. Nikdy jsem

neviděla krásnějších boků nebo půvabnějšího hrdla. Ty zadní tváře! Bože! To byla přece zadnice

Řeky uctívané Venuše. Konečně mne položila se široce roztaženými nohama na otoman a řekla:

„Ukáži ti, má drahá, že dovedu ženě způsobit potěšení.“

Dva její prsty pracovaly na mém poštěváčku a v zadní díře, zatímco strkala jazyk hluboko

do mé

pochvy a lačně sála šťávy vyměšované jejím lechtáním. Nikdy v životě jsem nepocítila

takové vzrušení. Dvakrát po sobě jsem se vyprázdnila do jejích úst s takovou rozkoší, že jsem se

bála zalknutí. Clairwillová změnila, stále stejně chlípná, čtyřikrát svůj způsob, vždy lehce a

obratně. Vložila mi do pochvy prst, druhým mi dráždila poštěváček a přitom měla jazyk v mé řiti.

A nové výtoky byly plodem božských pohybů tohoto nejchlípnějšího stvoření na světě. Pak se jí

zalesklo v očích a rty jí zvlhly chlípností, když se mě chtivě ptala:

„Máš tu ženy? Jsou neřestné? Krása je vedlejší, stačí mi tvoje půvaby. Přeji si však, aby

byly řádně

nestydaté, chlípné a silné, aby strašně klely a aby sem přišly nahé. Kolik mi můžeš

nabídnout takových žen?“

„Mám po ruce jen čtyři, které nutně potřebuji,“ řekla jsem.

„To je věru málo. Při svém bohatství jich máš mít denně aspoň dvacet k dispozici a týdně

je měnit. Nuže, zavolej sem ty čtyři a dej přinést metly, chceš-li vidět, jak budu hotova.“

„Metly? Jsi zvyklá na bičování, má milá?“

„Ovšem, až do krve, A totéž dám učinit sama sobě. Neznám skvělejšího požitku. Nikdo

dnes nepochybuje, že pasivní flagelantství je nejsilnějším prostředkem k získání nových sil u těch,

kdož

nadmíru užívali. Tento postup vyvolává v ochablém organismu mocný otřes,

rozplameňuje chlípné

podráždění a má za následek neobyčejně mohutný výtok. Pocit bodavé bolesti na

sešlehaných částech těla způsobuje rychlý oběh krve, oživuje ducha a mimořádně rozpaluje

pohlavní orgány. Konečně

umožňuje i proti vůli přírody ukončit akt uspokojení a rozmnožuje radost z neřesti až na

její hranice.“

Čtyři ženy vstoupily, byly podle přání mé přítelkyně nahé a pohled na ně budil největší

smyslnost. Nejstarší nebylo ještě osmnáct let, nejmladší sotva patnáct. Měly neobyčejně krásné

postavy.

„Nejsou zlé,“ řekla Clairwillová, pozorujíc je povrchně. Vzala od každé z nich svazek

metel a postavila je vedle sebe. „Pojďte sem,“ řekla nejmladší, „ano, ano, jen blíže a omluvte se

za svoji včerejší

hloupost.“

19

„Ale, madame, přece jsem žádnou neprovedla.“

Clairwiliová odpověděla mocným políčkem.

„Řekla jsem vám, že jste provedla hloupost a poroučím vám, abyste na kolenou prosila za

odpuštění.“

„Nuže dobře, paní,“ řeklo děvče, vyhovujíc jí poslušně, „prosím vás zaň pokorně.“

„Odpustím vám, ale dříve budete potrestána. Vstaňte a ukažte mi laskavě své zadní tváře!“

Clairwillová je nejdříve lehce pohladila dlaní, potom však udeřila tak silně, že bylo znát

stopy všech pěti prstů. Po tvářích ubohého děvčátka začaly stékat slzy, neboť bylo v tomto

ohledu nezkušené a takové přijetí se jej bolestně dotklo. Clairwillová ji pozorovala a políbila jí

oči plné slzí. Její oči se však leskly rozkoší, dech se jí zarážel a v krásném hrdle jí škubalo.

Pak vstrčila svůj jazyk do dívčiných úst a dlouho jí líbala, načež ji udeřila znova a ještě

silněji.

„Jste malá kurvička,“ vysvětlila jí, „viděla jsem vás včera, jak jste honila mužské údy.

Nestrpím, abyste se tak nemravně chovala.“

„Ujišťuji vás, paní…“

„Již je dobře, nevymlouvejte se, darebo!“ přerušila ji Clairwillová a zasadila jí prudkou

ránu pěstí do boků.

„Ať je vinna nebo ne, ztýrám ji stejně. Musí mne pobavit. Takové ničemné stvoření je

sotva dobré pro zábavu ženy mého druhu.“

S těmi slovy hrábla Clairwillová své oběti tak prudce pod žebra, že z ní vyrazila výkřik

bolesti. Ale potlačila jej hned v začátku tím, že jí dala zavázat ústa. Se zuřivostí vykřikovala

špinavá a pustá slova a nejsprostší nadávky plynuly z jejích nečistých rtů. Pak položila svou oběť

na pohovku, pozorovala chlípně její zadnici, jejíž tváře trochu roztáhla a mezi něž vstrčila jazyk.

Pak přešla na boky a na čtyřech místech ji kousla. Děvče to nevydrželo bez škubání a bez skoků,

které moji přítelkyni znamenitě bavily a pohnuly ji k zlému úsměvu, který jistě pocházel spíš z

krutosti, než z radosti.

„Nyní budeš, ty zkurvená šelmo, zbičována. Ano, hergotsakrament, zpráskám tě důkladně

a chtěla bych jen, aby každá má rána zanechala na tvém zadku nesmazatelné stopy.“

Pak vzala svazek prutů, přinutila dívku vstát, objala jí tělo pravou rukou, přitiskla kolena

k břichu a zvedla tak zadek do příslušné výšky. Chvíli jej pozorovala a pak začala pravou rukou

tlouci. Bez přípravy jí vysázela nemilosrdně pětadvacet ran, jež tuto svěží růžovou zadnici tak

zřídily, že na ní

nebylo místečka bez pruhů. Pak zavolala ostatní tři ženy, dala si od nich strkat jazyk do

úst a poručila jim, aby ji při líbání hodně tloukly do zadku, aby jí třely zadní otvor a mačkaly

přední. Po třech děvčatech jsem přišla na řadu já. Chovala jsem se stejně. Zlehčovala jsem trest,

jímž obdařila svou oběť a rozohnila jsem její chlípný vztek lživými žalobami. Když jsem ji líbala,

žádala mne, abych jí vyprázdnila pochvu do úst, načež celý výtok spolkla. Pak se dala znovu do

práce a tloukla děvče dvojnásobně a výprask opakovala ještě potřetí.

Zadnice děvčete byla pokryta krví. Poručila jsem těm ostatním, aby ji srkaly a pak ji

vyplily do jejích úst. Musela jsem se od ní dát líbat, přičemž zase tuto krev přenášela do mých úst.

„Julietto,“ pravila, „dostáváni horečku. Upozorňuji tě, že ostatní tři zpráskám ještě více.“

Pustila maličkou a dala si od ní trochu lízat pochvu a řiť.

„Kupředu, mrcho!“ řekla pak druhé, starší dívce.

Tato však, rozčilena zkušeností své kamarádky, neuposlechla a couvla. Clairwillová

neměla právě

útlocit. Přitáhla ji k sobě násilím a ze všech sil ji zfackovala. Děvče se dalo do pláče.

„Dobře,“ řekla Clairwillová, „to mám právě ráda.“

Protože mělo toto šestnáctileté stvoření překrásná ňadra, rvala mu je, až začalo křičet.

„Dále,“ řekla nadávajíc, „ukažte mi zadnici!“ Zdála se jí tak nádhernou, že před

výpraskem zvolala:

„Ach, jak svěží zadek! Ta krása mě nutí k novému uctění.“

Sklonila se, políbila ji, lízala řiť, načež děvče otočila, podrobila stejné proceduře jeho

poštěváček a zase se vrátila k zadku.

„K čertu!“ křičela, „jsem rozčilena na nejvyšší stupeň, ta kurvička má nejkrásnější zadek,

jaký jsem kdy viděla.“

20

Pak vzala metlu a chystala se k výprasku. Levicí, jíž dívku objímala, roztáhla jí zadní

tváře, aby rány dopadaly na nejcitlivější části řiti a okolí. Brzy byla tato část zalita krví. Přitom

žádala, aby byla celou dobu líbána a hlazena po zadnici. Vyplnila jsem s třemi ostatními její

přání. Dívky jako bakchantky, ba krásnější než Venuše, nechala si Clairwillová postavit vedle

sebe, aby mohla porovnávat jejich zadky.

„Julietto,“ ptala se mne, „mám tě také spráskat?“

„Zajisté,“ odpověděla jsem, „jak si můžeš myslet, že bych nechtěla stejně jako ty vydráždit

svou rozkoš

k nejvyšším hranicím?“

„Nuže dobrá,“ řekla mi, „vyšplhej se na záda té nejmladší. Zatímco tě budu bít,

uposlechnou ostatní

mých předpisů.“

„Vezměte metly, nejdřív nejslabší, pak přijdou na řadu ostatní.“

„Musíte si kleknout před mým zadkem, zbožňovat a líbat jej, pak mi roztáhnete zadní

tváře a vsunete jazyk hluboko do řiti, přičemž položíte prsty na můj poštěváček Pak vstanete a za

stálého nadávání a proklínání mi vysázíte bez přerušení dvě stě ran. Rozuměly mi i druhé dvě?

Učiníte stejně jako ona. Nuže, začněme!“ ‘

Clairwillová týrala zadek děvčete, na jehož ramenou jsem seděla, zároveň mne ze všech

sil tloukla. Ostatní její rozkazy byly přesně provedeny. Protože ta tribádka nechtěla nic nechat

zahálet, líbala na ústa vždy to děvče, které ji právě přestalo tlouci. Když se na mém zadku ukázaly

stopy jejích ran, lačně

je líbala a lízala. Jakmile však dostala určený počet ran, změnila polohu. Osmnáctileté

děvče si před ní kleklo, Clarwillová opřela její pohlaví o obličej druhé a třela její stydké

pysky a klitoris o ústa, nos a oči druhé. Jedno děvče si postavila napravo, druhé nalevo.

Musily mou přítelkyni silně tlouci a ona s metlou v každé ruce jim současně výprask oplácela.

Sedíc jezdecky na lebce oné, jíž lízala rodidla, nabídla jsem jí svá k dispozici. Nyní byla tribádka

ukojena s takovými výkřiky, křečemi a blasfémiemi, které ji charakterizovaly jako nejchlípnější a

nejzpustlejší stvoření. Její

svěží obličej byl zalit výtoky.

„Kupředu, u ďábla!“ křičela, aniž by si dopřála času k oddechu. „Neodpočívám nikdy,

jsem-li hotova, sekejte mne, lízejte mne, kurvy, a vzrušte mne co nejvíce!“

Osmnáctiletá dívka si lehla na otoman a já jí sedla na obličej, Clairwilíová zase na můj.

Lízala mne a já

jí činila totéž. Stojíc nade mnou, dala si nejmladší lízat zadnici od Clairwillové, jíž zase

jiná narážela zezadu godemiché. Nejmladší jí dráždila poštěváček a nastrkovala ohanbí

Clairwillové, jež jí činila totéž.

„Julietto,“ řekla mi za několik minut, „říkám ti, že jen fantastické myšlenky na mne

účinkují, zejména silné nadávky budí mou obrazotvornost. Ale tvé holky jsou tiché.“

Tím mne přivedla do rozpaků. Tato děvčata pocházela z lepších měšťanských rodin,

prováděla sice se mnou svinstva, ale neuměla tak mluvit, jak si přála Clairwilíová. Snažily se, ale

přece jsem musela vypomáhat nejpustšími urážkami nejvyššího stvoření. To se jí velmi líbilo, ač

v jsoucnost boží nevěřila, stejně jako já. Nato mne v lízání vystřídala dívka, jež jí třela

(34)

poštěváček. Tribádka byla velmi rozrušena, ale nedosáhla ničeho, takže se polohy musely

změnit ještě

jednou.

Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího a vášnivějšího nad tuto božskou ženu v této nové

situaci. Kdo by chtěl vymalovat samu bohyní chlípnosti, nenašel by lepšího modelu. Padala mi

okolo krku a čtvrt hodiny mne skoro škrtila a pak mi ukázala svůj zadek. Byl šarlatově rudý a

nápadně kontrastoval s oslňující bělostí její pletí.

„Ach, hergotsakrament,“ řekla plna vnitřního žáru. „Jak jsem rozčilena. Julietto, v tomto

stavu bych byla všeho schopna. Není zločinu, po kterém bych nyní netoužila. Ó, má nejdražší, ty

moje kurvo, má

drahá tribádko, ty, již nekonečně miluji a v jejímž náručí bych chtěla být ukojena! Musíš

přiznat, že nic nepudí k strašným zločinům tak, jako klid, beztrestnost, bohatství a zdraví.“

Přesně a s potřebnou nestydatostí provedené akty ji konečně vyčerpaly. Vykoupala se v

růžové vodě, dívky ji osušily a ve velmi neslušném negližé jsme spolu povečeřely.

21

Venkovské radovánky

Právě jsem dosáhla osmnácti let, když ke mně jednou přišel Saint-Fond a řekl mí, že v

Bastille navštívil dvě sestry paní de Cloris. Zdá se, že mladší je neobyčejně krásné stvoření.

„Nuže,“ řekla jsem, „z toho by mohl být výlet na venek.“

„Ovšem. Zítra odcestuj, Julietto, a vezmi Clairwillovou s sebou.“

„Ještě něco chybí,“ řekla Clairwillová, když jsem jí sdělila ministrův úmysl. „Tato mladá

děvčata mají

milence, ty musíme unést též a obětovat je společně. Z takových situací se dá čerpat

neobyčejně mnoho chlípných detailů.“

Pospíšila jsem k ministrovi a sdělila jsem mu myšlenku paní Clairwillové. Schválil ji, věc

byla o týden odložena, aby bylo možno vypátrat milence.

Pátrání po nich bylo Saint-Fondovi pramenem nových požitků. Šel do Bastilly a sám se

každého děvčete zvlášť vyptával. Jen tím, že v nich obratně dovedl vzbudit naději a současně i

strach, se mu podařilo dozvědět se, že mladší sestra, slečna Faustina, má za milence mladíka

stejného věku, jménem Dormona, a její sestra, dvacetiletá Felicitas, zadala své srdce Delnosovi, o

dvě léta staršímu, nejkrásnějšímu muži Paříže.

Během čtyř dnů byli oba mladíci falešně nařčeni. Tyto nové oběti strávily v Bastille jen

noc a již v příští byly dopraveny na mé venkovské sídlo, kde na ně jejich dámy již čekaly. Přijaly

jsem je s Clairwillovou a zavřely jsme je odděleně. Zatčení nevěděli jeden o druhém. Po

důkladném jídle jsme se odebrali do salónu, kde bylo vše připraveno pro plánované mučení.

Protože Saint-Fond chtěl vidět čtyři milence jednotlivě, přivedli nejdříve Dormona, milence

mladší

sestry Faustiny.

„Mladíku,“ řekla Clairwillová, „stojíte tu před svým pánem. Jen úplná poddanost a

svědomitá pravda mohou ulehčit vaše postavení. Pomyslete si, že váš život je v jeho rukou.“

„Ach,“ vzdychal nešťastník, „nemám, co bych řekl, madame, neboť absolutně neznám

důvod svého uvěznění a nechápu, proč k němu došlo.“

„Nebyl jste vyhlédnut Faustině za muže?“ ptala se Clairwillová.

„Měla být štěstím mého života!“

„Nadšení, které bývá ve vašem mládí projevováno,“ pravila Clairwillová, „zničilo již

mnoho lidí. Ostatně, jde o něco jiného. Přivedli jsme vás sem, abychom vám řekli, že vaše

Faustina je tu též a že vás čeká odměna a milost ministrova, zřeknete-li se jí.“

„Nezasloužím si milosti, neboť jsem nespáchal zločin,“ řekl mladík hrdě. Po těchto

slovech se na mladíka vrhla Clairwillová a v okamžiku byl nahý spoután. Přivedli ho pak blíže k

Saint-Fondovi, jenž dlouho a důkladně prohlížel jeho pěkný zadek.

„Ha,“ zvolal nešťastný Dormon, když pochopil, pro jakou hru byl uvězněn. „Byl jsem

oklamán, jsem mezi lotry!“

„Můj pane, to vám brzy dokážeme,“ řekla Clairwillová.

Po několika bohaprázdnostech mne pověřili přivedením Faustiny.

Sotva byl někdo krásnější a zajímavější než ona. Jaké nové vnady jí propůjčil její stud,

když viděla, jak je přijata!

Omdlela skoro, poznavši v předmětu laskání Saint-Fondova a Clairwillové svého milence.

„Uklidněte se, krásný anděli,“ řekla jsem jí, „trochu tu sviňačíme, mé srdce, a jsme

nestydatí. Ukážete nám svůj krásný zadek a my vám nabídneme náš.“

„Ale co to vše znamená? Smilování, kde jsem, vysvětlete mi.“

„Jste u ministra, svého strýce a přítele.“

„Víte, jak je vaše chování pro něho urážlivé. Buďte proto poslušná a vlídná, může zase

věci urovnat.“

„A Dormon se dovedl poddat?“

„Ach,“ odvětil nešťastný mladík, „jsem stejně jako ty obětí násilí. Ale po dnešním dni

zahanbení čeká

nás brzy den pomsty.“

22

„Zanechte své hrdinské pózy, mladíku,“ řekl Saint-Fond a udeřil ho prudce do zadnice,

„vaše ohnivá

výmluvnost vaší milence jen víc uškodí.“

„Víte co,“ pokračoval ministr Saint-Fond, „mohli bychom oba, kteří brzy budou spojeni

poutem manželství, spojit teď hned. Nejsem tak ukrutný, abych tomu pánovi zde nedopřál

alespoň jedno dobytí

panenství. Clairwillová, připrav ženicha k souloži, já provedu totéž s nevěstou.“

Nemohla jsem ani věřit, že se něco takového může podařit. Dormon a Faustina se měli

brát. Jak by bylo možné, aby hrůza, hoře, nejistota, slzy a vůbec celý ten nešťastný stav, v němž se

oba milující

nacházeli, jim umožnil vykonání milostného aktu? A přece se zde rýsoval největší zázrak

přírody, jejich síla vůle zvítězila nad vším utrpením, kterému dosud byli vystaveni. Rozčilený

Dormon souložil se svou milenkou. Co se však Faustiny týká, nepřipustily její hrozné bolesti

sebemenší náznak nějakého požitku. Ať jsme si dali hodně záležet na tom ji povzbudit, ať jsme ji

plísnili, ať jsme ji hladili, vše bylo marné, vytrvávala ve své agónii a apatii, kterou jí způsobil

předešlý nehorázný výstup. Docílili jsme jen přívalu slz a zoufalství.

„Pro mne za mne,“ řekl Saint-Fond, „když nechce, mně to je jedno, mně vůbec nezáleží na

tom poznat z obličeje nějaké ženské dojem požitku, to je všechno klam, bolest se ukazuje daleko

výrazněji a pravdivěji.“

Již však tekla krev a to bylo znamení, že Faustinina růže byla utržena. Protože Clairwillová

připravila polohu k této souloži, měl Dormon Faustinu umístěnou tak nad sebou, že nám toto

líbezné dítě

dopřávalo pohled na dvě nejkrásnější půlky zadnice, jakou si jen můžete představit.

„Drž ji pevně“, nařídil Saint-Fond jedné ženštině, „zatímco bude mrdána zepředu, strčím jí

můj ocas do zadní díry, takže přijde o oba dva věnečky najednou.“

Řečeno – provedeno. Mladá dívka při tom spustila příšerný bolestný nářek, neboť takový

tesák, jako Saint-Fondův, ji ještě nikdy neproklál. Bože, jaký to pro ni byl mukaplný den!

Zatímco tento prasák šoustal ubohou Faustinu, stačil přitom omakávat dvě staré čarodějnice,

které ji držely. Já jsem si mezitím pohrávala svým jazykem v kundě Clairwillové. Opatrnický

Saint-Fond nechtěl nechat dojít k výstřiku a po chvíli ustal. Pak však přišly na řadu nové

oplzlosti.

„Mladý muži,“ oslovil Saint-Fond Dormona, „nyní tě o něco požádám, což jistě budeš

považovat za nelidské, ale je to jediný prostředek, kterým zachráníš život své milované. Podívej,

je to zcela jednoduché. Dám ji přivázat zde k tomuto sloupu, ty vezmeš karabáč a rozsekáš jí ze

všech sil zadnici.“

„Ty netvore, to ode mne nemůžeš chtít,“ odpověděl Dormon.

„Je ti milejší, když zemře? Buď poslechneš nebo ji dám zabít. Jsi zde jednou tím slabším,

tak musíš

poslouchat. Udělej proto, co jsem ti řekl, nebo tvá milenka bude před tvýma očima

probodnuta.“

Jak je vidět, Saint-Fond ovládal ono velké umění dostat své oběti do takové situace, že jim

nezbývala žádná jiná volba, než učinit to, co se jeho nestoudné lsti hodilo.

Dormon se nedokázal rozhodnout a zarytě mlčel. Já jsem zatím připoutávala Faustinu k

sloupu a nepřipravila jsem se o potěšení právě ty nejútlejší části jejího nádherného těla tak silně

spoutat, až se provazy zařezávaly do masa. Mám totiž radost, když vidím, jak tímto způsobem je

nevinna vystavena neřesti.

Mezitím se Clairwillová přisála k ústům nešťastné připoutané Faustiny. Jaké vnady se

nám nabízely před dalším mučením. Ano, když samo nebe tyto lidi neochraňuje, je tím přece

jasně dáno najevo, jak samo ctností pohrdá.

„Podívej se, Dormone,“ řekl Saint-Fond, „takhle to musíš dělat.“ Zasadil při tom bílým,

masitým půlkám zadnice plnou silou deset pádných ran.

„Ano, tak se to dělá,“ a zasadil jí dalších deset ran. Jejich šrámy svítily do fialova, byl to

nádherný

kontrast k něžné běli a bílé kůži zadnice.

„Pane, to já nikdy nedokáži,“ zalkal Dormon

„Buď – anebo!“ Výhrůžky zesílily a zcela zdivočelá Clairwillová řvala, aby mu stáhli kůži

přes uši, bude-li se ještě dál vzpouzet.

23

Dormon tedy začal s bitím, byl však tak zesláblý, že Saint-Fond ho musel držet, aby

neupadl a musel mu vést i ruku. Můj milenec začal být netrpělivý, nasadil Faustině dýku na prsa.

Dormon se snažil bít silněji, ale omdlel.

„Aha,“ prohodil Saint-Fond, kterému ocas stál jak karmelitánskému mnichovi. „Vidím, že

láska k ničemu nevede, zde se musí přimísit zlomyslnost.“ Pak začal z plných sil švihat tuto

nádhernou prdelku, takže byla za krátkou dobu zalita krví.

Hned vedle se odehrávalo další hrůzné divadlo. Clairwillová, daleka toho pomoci

omdlelému Dormonovi, se na něj vrhla a vybíjela si na něm svůj nahromaděný vztek.

„Musím pomstít své pohlaví,“ křičela a zasazovala Dormonovi, kterého ty dvě staré

babizny mezitím na rukou a nohou spoutaly, rány pěstí a kopance. Bila do něj tak nenávistně, jak

Saint-Fond do Faustiny. Brzy byli tito dva nešťastníci v příšerném stavu. Protože jsem tak dalece

Clairwillovou ještě nepoznala, přiznávám, že mě překvapila její krutost, když jsem pak ještě

uviděla, jak si rozmazává po tvářích krev své oběti, jak si ji olizuje z prstů a jak ji polyká, jak

svými zuby z jejího těla vykusuje kusy masa a i ty polyká a jak svou kundou nasedává na krvavé

rány ubohého Dormona a při tom na mne volá: „Pojď, dělej to jako já, Julinko.“

Musím přiznat, že mě její příklad strhnul jako divošku a ještě víc. Snad to způsobila má

zatracená

obrazotvornost, ale začala jsem dělat to, co ona. A co říkám – chtěla jsem ji ještě předčit a

dráždila jsem její fantazii k ničemnostem, na které by ona sama snad ani nepřišla. Byla jsem

rozčilena a rozrušena na nejvyšší míru. Mé zkažené srdce neznalo slitování a mým vilným

choutkám bylo jedno, vidím-li masakrovat muže či týrat ženu.

Saint-Fond mezitím vyčkával. Chtěl, aby byl přítomen ještě druhý pár snoubenců! Byla to

Felicitas, sestra Faustiny, a její snoubenec Delnos.

Přivázali jsme tedy obě zmasakrované bytosti k sloupu a dali přivést Felicitas a Delnose.

Museli podstoupit stejná muka, jenže v jiném pořadí. Namísto, aby byl snoubenec donucen zříci

se své milenky, k čemuž nesvolil ani při nejšpinavějších výhrůžkách, měla být Felicitas donucena

mrskat ho býkovcem. Bylo to hezké děvče ve stáří asi dvaceti let a i když její tělo nebylo tak

sněhově bílé, jako sestřino, byly přesto její tvary neméně kouzelné a její oči velmi výrazné. Náš

dříč Saint-Fond začal tím, že Felicitas šoustal do zadničky, avšak těsně předtím, než začal stříkat,

vrazil svůj ocas do zadku jejího snoubence, v němž se ukojil. Přitom surově mačkal a škrábal

Felicitina ňadra. Pak se posadil mezi Clairwillovou a mne, ona mu strčila prst do zadnice a já

jsem se pokoušela postavit mu opět ocas. Přitom se s námi radil o dalším osudu obou

snoubeneckých párů.

„Budu katanem celé této rodiny,“ říkal nám, přičemž začal onanovat. Pak pokračoval, že

zprovodil ze světa již tři členy této rodiny.

„Dva z nich jsem dal zavraždit v jejich venkovském sídle, jednoho otrávit v Bastille a tito

čtyři mi také

neujdou. To je účet, jehož vyrovnání mě naplňuje neuvěřitelnou slastí. Tibérius prý takové

účty dělal každý večer. Za co by také stály zločiny, kdyby nevyvolávaly tak sladké vzpomínky?

Řekni mi, Clairwillová, k čemu všemu nás vášeň svádí? Jestli jsi zase klidná, jestli jsi se při tom

všem teď

několikrát udělala, mohla bys mi o síle vášní provést pěknou přednášku, můj andělí.“

„Ne, u všech černých čertů ne,“ odpověděla Clairwillová, rudá jak bakchantka. „Já chci

jednat a ne mluvit, mými žilami protéká proud ohně, jsem celá bez sebe, musím vidět ty

nejhnusnější surovosti.“

„Je to i můj názor,“ odpovídal Saint-Fond, „provádějme dál surovosti, jednu horší než

druhou. Tyto dva zamilované páry mě tak rozčilují, že neexistují muka, která bych jim nechtěl

způsobit.“

Tomu všemu museli oni nešťastníci naslouchat, slyšeli všechno, co jsme proti nim

vymýšleli a přesto ještě žili!

V místnosti se nacházelo i mučící kolo. Na toto kolo zaměřil Saint-Fond svůj chlípný

pohled a nápad proplést tímto kolem tu či onu oběť způsobil, že se mu ocas zase ztopořil. Pak

nám tento zlořečený

člověk vysvětlil vlastnosti tohoto ďábelského vynálezu. Navrhl nám, že obě dívky mají

hlasovat, která z meh na kole zemře.

24

Clairwillová byla proti a tvrdila, že Saint-Fond již dříve viděl proplétání dívky kolem a že

chce mít to potěšení, vidět zemřít na kole jednoho z mládenců. Sama navrhla Dormona, který ji

prý příliš rozčiluje. Saint-Fond s ní nesouhlasil s tím, že je velkou poctou první zemřít a navrhl

losování. Zhotovili jsme čtyři losy a oba páry snoubenců musely tahat. Smrtelný los padl na

Dormona. Hned se ozvala Clairwillová, že to věděla předem, protože ta nejvyšší bytost v nebi jí již

dávno plní

veškerá přání a sotva prý si něco umane, byť je to i nejzavrženíhodnější zločin, tak prý

ten, koho nazýváme všemohoucím, jí to ihned splní.

„Obejmi svou snoubenku,“ nařídil pak Saint-Fond Dormonovi, „polib ji, můj hochu, ona

tě bude sledovat očima po celou dobu této procedury, zatímco já ji budu šoustat do její krásné

zadnice.“

Mezitím Dormona odvázali od sloupu a Saint-Fond s ním odešel do vedlejšího pokoje, tak

jak to vždy bylo jeho zvykem. Pravděpodobně chtěl tomu mládenci předat zprávu pro onen svět.

„Co se vlastně v tom vedlejším pokoji děje?“ zajímala se Clairwillová, kterou čekání

nudilo a postoupila blíže ke dveřím. Řekla jsem, že to sama nevím, ale byla jsem tak zvědavá, že

bych byla dala svůj život za to, kdybych mohla tomu dění vedle přihlížet.

Konečně se Dormon objevil. Celé jeho tělo neslo stopy hrozného mučení, jeho zadnice a

lýtka byly krvavě znetvořeny a na jeho rovněž znetvořeném obličeji se zrcadlily stud, strach a

bolest. Krev kapala z jeho přirození a varlat a jeho obličej nesl stopy ran. Saint-Fondovi, který

vyšel za ním, stálo hrůzné

přirození jako tyč a v jeho rysech se zračila ohavná surovost. Jednou rukou ještě držel

zadnici své oběti, která šla před ním.

„Teď zemřeš, ty proklatý pse!“ řvala Clairwillová a měla radost z toho, jak ubohý

Dormon vypadá. Obraceje se k Saint-Fondovi řekla, že je zde málo mužů, protože by se chtěla

jakýmkoliv způsobem vydatně kurvit přitom, co se bude dívat, jak tento lump bude pozvolna

skonávat. Ministr odpověděl, že Dormonova kurva jí může dráždit kundu a on sám ji bude obrábět

zezadu. Pak se ještě zeptala, jestli na nás bude při mučení kapat krev.

„Samosebou,“ odpověděl náš zvrhlík.

„Tak pojď, ty psino a ještě mě polib, než tě umučíme.“ Dormon se zdráhal jí vyhovět, a

proto ta kurva za něj poklekla a otírala si nos o jeho zničený zadek. Pak bylo Dormonovi

povoleno naposled obejmout svou milenku, která se rozplývala v slzách. Při tomto posledním

objetí si Clairwillová hrála s jeho ocasem a Saint-Fond se dívce prsty hrabal v kundičce. Pak se

Dormona chopily obě staré babizny a připevnily ho na kolo. Současně si musela Faustina lehnout

na Clairwillovou a laskat její kundu a přitom mě má přítelkyně líbala a šimrala. Vše dovršil

Saint-Fond, který svůj ocas vrazil Faustině do zadku. Leželi jsme pod kolem a kapala na nás krev

mučeného Dormona. Ubohá dívka však tuto podívanou nevydržela a v bolestech vydechla

naposled.

„Postůjte,“ zařval Saint-Fond, „tato kurevnice si dovolí zemřít, aniž já bych toho byl

přímou příčinou.“

Při těchto slovech onen ničemník vstříkl své sperma do již bezduchého těla. Clairwillová

si podala Delnose, začala mu hníst varlata, přičemž já mu jehlami rozpíchala celou zadnici. Ona

přitom všem však nespustila oči z mučené oběti a při své chlípnosti se tato kurva třikrát udělala.

Řvala při tom jak divá zvěř.

Zbyli již jen Felicitas a její milenec.

„Hrome“, zvolal Saint-Fond, „tahleta kurva mi musí vynahradit to, o co jsem u té druhé

přišel, a protože ta potvora předtím nechala chcípnout svého chlapa, uděláme to teď obráceně, aby

ten pes musel přihlížet, jak umučíme jeho kurvu.“

Hned nato odvedl Felicitas do vedlejšího pokoje, zůstal tam s ní mezi čtyřma očima a

přivedl ji zpět v hrozném stavu. Byla odsouzena k probodnutí zaživa. Saint-Fond jí vlastnoručně

vrazil do zadnice zašpičatělý kůl takovým způsobem, že hrot jí vylezl ústy. A tak zůstal tento

stojící kůl po celý den všem na odiv.

„Příteli,“ řekla Clairwillová, „prosím tě, dopřej mi výběr mučení poslední oběti. Zdá se

mi, že se ten chlap podobá Ježíši Kristu a chci s ním naložit podle toho.“

Myšlenka vzbudila mnoho veselosti.

25

Za Saint-Fondovy tete-?-tete s obětí byly vykonány přípravy. Popis mučení byl položen na

zadnici jedné babizny a já jsem jej předčítala a vedla jednání. Mladíkovi se nyní vedlo zle.

Clairwillová, Saint-Fond a druhá bába prováděli mučení. Přibili ho na kříž. Utrpěl stejné rány,

jako zasadili chrabří Římané Galilejskému. Probodli mu bok a korunovali ho trny. Dali mu pít z

houby. Když

jsme viděli, že neumírá, obrátili jsme ho. Neznám muk, jichž by byla jeho zadnice

ušetřena, bodali jsme ji, pálili a rozdírali.

Konečně Delnos, šílící bolestí, zemřel. Clairwillová a Saint-Fond byli současně hotovi. Po

těchto bezbožnostech následovala bohatá hostina.

Na cestě do Itálie

Blížily se velikonoce. Clairwillová mi připomněla naši plánovanou cestu ke

karmelitánům. Odcestovali jsme tam s mými dvěma nejkrásnějšími tribádkami, Elvírou a

Charmail. Po nezbytném uvítání jsme se v doprovodu superiora Eusebia odebraly do ohromného

sálu, kde bylí nastoupeni všichni mniši. Byli svěřeni rukám mých tribádek, které měly za úkol

postarat se, aby jim ocasy pružně stály. Každý, jehož ocas neměl objem šesti a délku devíti coulů,

byl vyřazen. Stejně tak byli vyřazeni všichni, kteří

byli starší než padesát let. Eusebius nám slíbil, že požadovaným mírám bude odpovídat asi

třicet bojovníků, nakonec jich však bylo čtyřiašedesát a deset noviců, kteří všichni měli nářadí v

požadovaných mírách. Někteří z nich měli dokonce míru deset na čtrnáct coulů. Pak byla

zahájena slavnost.

V sále byly umístěny široké a elastické otomany. Na ně jsme ulehly s rozevřenýma

nohama, zadnice podloženy polštáři, zcela nahé a takto jsme nabízely naše pochvy prvním

útokům. Tribádky k nám posílaly ocasy podle velikostí, přičemž začínaly těmi nejmenšími. Naše

ruce byly neustále zaměstnány, neboť laskaly ocasy následovníků toho, který nás právě

obdělával. A jakmile jedna ruka předala ocas dírce, vložil se do ní ihned další ocas, takže každá

jsme měly co činit se třemi muži najednou. Kdo pak byl neschopen dalšího boje, odebral se do

přilehlého sálu, kde se jej moje dívky snažily uschopnit. Všichni byli nazí a používali kondomy a

postup byl takový, že nejprve šoustali Clairwillovou a pak mne, takže každé z nás to udělali

čtyřiašedesátkrát. Pak začalo druhé kolo a opět jsme každá dostaly čtyřiašedesát salv.

Stejný sled nastal ve třetím kole, přičemž jsme však naším atletům nabídly zadnice. Nyní

jsme měly vždy jeden úd vzadu a druhý v ústech. Kouřily jsme vždy ten pyj, který právě opustil

náš zadek, abychom ho tak připravily ke čtvrtému útoku. Při čtvrtém kole jsme však provedly

změnu, a to následující: Já jsem kouřila ocas, který opustil zadnici lady Clairwillové a ona ten,

který opustil moji. Tím se počet styků zdvojnásobil, takže jsme při tomto kole byly píchány sto

dvacet osmkrát zepředu a stejným počtem zezadu, což, dobře počítáno, dalo každé dvě stě padesát

šest čísel. Pak byly podávány biskvity a španělské víno a po občerstvení jsme začali tvořit

skupiny. Každé z nás bylo nyní přiděleno osm mužů najednou, měly jsme vždy po jednom ocase v

podpaží, jeden v každé

ruce, jeden mezi ňadry, jeden v ústech, sedmý v přední jeskyňce a osmý v zadku. Přitom

již nebyly používány kondomy, všichni se vybíjeli najednou, takže všechny části našich těl byly

současně zalévány spermatem, které po nás stékalo.

Každá brigáda osmi mužů měnila jak ženy, tak i způsob soulože. Každá jsme tak musely

vydržet osm těchto útoků, takže nakonec jsme prozatím nic víc nechtěly.

Nabídly jsme však vilným mnichům, že se jim dáváme k dispozici a že mohou sami určit,

s kým a jak chtějí pokračovat. Mniši toho využili a Clairwillová to pak měla ještě patnáctkrát v

ústech, desetkrát v kundě a devětatřicetkrát v zadnici, já šestačtyřicetkrát vzadu, osmkrát v ústech

a desetkrát v kundičce, což pro každou z nás dalo dohromady sumu dvou set kousků.

Na druhý den po odjezdu z tohoto kouzelného místa jsme narazili na obra sedm stop

vysokého, který se živil lidským masem. Řekl nám, že je naším osudem objevit se jako nadívané

kýty či jako jiná pečínka na jeho stole. Poté si nás odvedl do své skrýše, což byl zámek na

nepřístupné skále, kde nám chtěl prokázat tu čest a ukázat svůj mimořádně obydlený harém.

26

Každý den našeho pobytu u obra přinášel mimořádná rozptýlení. Někdy to byly živoucí

stoly, sestavené z žen, na jejichž ňadra stavěli lokajové všechno stolní náčiní a ve vlasech žen si

stolovníci po jídle čistili ruce. Jídla byla vynikající. Když jsem ochutnala ragú, obr na otázku, z

čeho je připraveno, odpověděl nenuceně: „Z tvé komorné.“

Jednou nám byla předložena přepychová snídaně. Sestávala z ovoce, jemného pečiva,

mléka a teplých nápojů a podávali nám ji polonazí chlapci, kteří při tom hýřili necudnými

pohyby. Oba moji společníci i já jsme se při jídle činili. Minskému, tomuto obrovi, bylo však

podáváno solidnější jídlo. Osm až deset jelit, vyrobených z panenské krve, dvě paštiky plněné

varlaty mu stačily k nasycení, přičemž mezitím vypil osmnáct lahví řeckého vína. To vše zmizelo

v jeho ohromném žaludku. Pak zbičoval do krve naše mladé číšníky, s nimiž vyhledával

bezdůvodně svár. Jednomu z nich, který

se mu protivil, zlomil obě ruce, a to s takovou lhostejností, jako by šlo o nejjednodušší

věc na světě. Ještě probodl dva další chlapce a pak jsme pokračovali v prohlídce jeho hájemství.

V prvním sále, do kterého jsme vstoupili, bylo zhruba dvě stě žen v rozmezí dvaceti až pětatřiceti

let. Jakmile jsme vstoupili, uchopili dva katovi pomocníci – asi podle běžného zvyku – jednu

dívku a nahou ji před našimi zraky pověsili. Minski k oběšenkyni přistoupil, poplácal ji po

zadnici a pak do ní kousl a ve stejném okamžiku se všechny ženy rozestavily do šestiřadí.

Procházeli jsme řadami, abychom si je mohli podrobněji prohlédnout. Způsob, jakým

byly oděny, nezakrýval žádnou z jejich vnad, Obyčejná drapérie, která obepínala jejich boky,

odkrývala ňadra i zadnice, nebylo však vidět jejich kundičky. Tak to bylo Minskim nařízeno,

neboť jeho vilné oči nechtěly vidět místo, kterému nikdy nepřinášel oběti.

Za tímto sálem se nacházel o něco menší pokoj, v němž bylo pětadvacet postelí. V nich

ležely ženy, které v následku obžerství zdejšího netvora utržily mnohá poranění. Některé z nich

trpěly i běžnými nemocemi a k tomu nám Minski řekl, přičemž otevřel jedno z oken, že je-li

poranění nebo nemoc vážnější, přijdou sem. Načež ukázal z okna do dvora a když jsme se tím

směrem podívali, viděli jsme, že dvůr je plný tygrů, lvů, leopardů a medvědů.

„Skutečně,“ řekla jsem, vida toto místo hrůzy, „tito lékaři zbaví ony ubožačky rychle

jakékoliv nemoci.“

Minski mi odpověděl, že k takovému „uzdravení“ stačí pouhá minuta a navíc to má prý tu

výhodu, že se nekazí vzduch. Co také mohly ženy znetvořené nemocemi či týráním ještě

nabídnout jeho vilnosti?

Pak mi ještě řekl, že tím šetří i výdaje, protože nemocná žena není hodná sebemenších

výdajů. Stejný

zákon prý platí i v jeho ostatních serailech.

Nato se Minski jal prohlížet choré a šest z nich, které se mu zdály být na tom hůře než

ostatní, bylo svrženo bez milosti v naší přítomnosti do dvorní menažerie. Během tří minut z nich

nic nezbylo.

„Tato muka,“ šeptal mi Minski, „podněcují v největší míře mou obrazotvornost.“

„Se mnou je to stejné, miláčku,“ odpověděla jsem obrovi a zatímco jsem hltala pohledem

rozsápávání

ženských těl, uchopila jsem jeho ruku a vložila si ji mezi svá stehna.

„Podívej, jak se spolu s tebou dělím o tuto rozkoš,“ a pomáčela jsem mu ruku svým

výtokem. Minski uhádl, že mi opakované vyřazování nemocných připraví další rozkoš. Vybral

znovu několik nešťastnic, které byly již téměř uzdravené. Třásly se hrůzou před tím, co je čeká.

Abychom si však prodloužili to nelidské potěšení, ukázali jsme jim nejprve divou zvěř, které

budou co nevidět předhozeny k žrádlu. Minski jim přitom surově rozškrábal zadnice i ňadra a pak

byly shozeny. S Minskim jsme se navzájem lechtali na našich genitáliích a musím přiznat, že

jsem větší ukojení takovým způsobem ve svém životě ještě neprožila.

Pak jsme prošli ještě ostatní sály, kde nám byly předváděny nejrůznější scény, jedna vždy

hnusnější

než druhá, při nichž padla vzteku lidožroutského netvora za oběť i Zephira. To vše bylo

sice velmi zábavné, ale nemohlo to utišit můj neklid. Promluvila jsem o tom se Sbriganim, který

sdílel mé obavy a stejně jako já byl přesvědčen, že je čas něco podniknout. Pořádná porce jedu do

ranní čokolády a… bylo po Minském.

27

Když jsme se stali pány zámku, vypáčili jsme dveře podzemních klenotnic a odnesli vše,

co jen bylo možno: hory zlatých a stříbrných prutů, které téměř neunesla loď, na níž jsme prchali.

U dvora carevny Kateřiny II.

Příjemným zážitkem našeho pobytu v Itálii bylo setkání s milým přítelem Borchampsem,

členem Společností přátel zločinu. Vracel se právě z Ruska, kde dlel u dvora carevny Kateřiny II.

a pověděl nám mnoho zajímavého o této bezesporu úctyhodné ženě. Zde je jeho vyprávění:

„Původně jsem byl uveden do venkovského sídla carevny, později mi však byla

prokázána čest přijetí v Zimním paláci, který se nachází naproti Admiralitnímu ostrovu.

„Borchampsi,“ oslovila mě carevna, „vše, co jsem dosud o tobě slyšela, mě přesvědčilo o

pevnosti tvého charakteru. Mohu se ti svěřit, že i já jsem se zbavila všech předsudků, které mi v

mládí byly naočkovány a zcela souhlasím s tvým míněním o tom, co hlupáci nazývají zločinem.

Jestliže pro obyčejného člověka je tento názor občas prospěšný, pro suveréna i pro každého jiného

státníka je holou nezbytností.

Každý, kdo je odkázán sám na sebe, vystačí pro zajištění svého štěstí s jedním nebo

dvěma zločiny na celý život. Jinak je to s námi monarchy. Jsme neustále obklopeni podvodnými

lichotníky či mocnými nepřáteli, jejichž touhou a cílem je nás zničit. Právě z těchto důvodů

musíme často sahat ke zločinu, jen abychom se udrželi. Petr Veliký, můj proslulý předchůdce, se

domýšlel, že vykonal kdovíjak zázračnou službu svému lidu, když jej zbavil okovů. Ten lid přece

neznal nic jiného než otroctva a jen v něm se cítil spokojen. Petr, který víc myslel na svou slávu,

než na štěstí těch, kteří budou povoláni po něm převzít trůn, si vůbec neuvědomil, jak svými činy

zhanobil carskou korunu, aniž by se národ stal šťastnějším. Co svými převratnými změnami

dokázal? Co znamenalo zvětšení říše pro něj, který měl užitek jen z několika málo verst této

země? Co měl z toho, že velkými náklady zavedl v zemi vědu a umění? V zemi, od níž nemohl

požadovat nic jiného než výnosy. Jak se mohl těšit z paprsku jakési svobody, která byla opakem

jeho násilných opatření? Udělal z Ruska nešťastnou zem a jen ten, komu se podaří dostat tuto

zemi do původního jha, se může právem nazývat jejím osvoboditelem. Jen malá část osvícených

Rusů ví, oč přichází. Masa národa je spokojena, je-li postaráno o její denní

potřebu. Koho tedy lze nazývat šťastnějším? Toho, kterému spadla páska z očí, takže si

uvědomuje, čeho všeho se mu nedostává, nebo toho, kdo ve své nevědomosti si žije v klidu a bez

myšlenek na vyšší

cíle? Řekni mi, Borchampsi, pohlížíš-li na to z tohoto hlediska, musí přece zlovolný

despotismus poddanému vyhovovat daleko více, než nevázaná samostatnost. Přiznáš-li mi to ale,

a já jsem přesvědčená, že je zcela nemožné se těmto mým důvodům uzavřít, pak mě také nemůžeš

kárat za to, že se všemi prostředky snažím dovést Rusko zpět do těch poměrů, ve kterých bylo

před nešťastnou Petrovou érou.

Chci vládnout tak, jako Ivan čtvrtý, jehož tyranie je mi příkladem. Říká se o něm, že své

potěšení

nacházel v zabíjení zajatců, v prznění jejich žen a dcer, že je vlastní rukou znetvořoval,

aby je pak dal rozsápat a spálit. Zavraždil svého vlastního syna a v Novgorodě dal po nezdařeném

povstání za trest utopit ve Volze na tři tisíce lidí. Zkrátka, byl to ruský Nero a já chci být jeho

Teodora nebo jeho Messalina. žádná hanebnost mě neodradí, posílím-li jí svůj trůn. A první bude

zničení mého syna. Tebe, Borchampsi, jsem si vybrala, abys tento politický zločin provedl.

Kdybych si k tomu vybrala Rusa, bylo by tu riziko, že by byl tajným přívržencem velkoknížete,

takže bych se s tím svěřila spíš zrádci, než

spoluviníkovi. Mám ještě v dobré paměti, co jsem měla za problémy s oním Rusem,

kterého jsem pověřila zavražděním mého manžela a nechci se znovu dostat do podobné situace. A

nesmí to být také

žádný mužik, kterého bych mohla pověřit vykonáním svých záměrů, neboť tradiční

oddanost k jejich pánům by jim zchromila ruku, museli-li by se potýkat s předsudky. U tebe se

nemusím ničeho podobného obávat a předám ti jed, který k tomu účelu použiješ. Tak, milý

Borchampsi, já jsem domluvila. Jsi k tomu ochoten?“

„Výsosti,“ odpověděl jsem této vskutku velké ženě, „kdyby zločin nebyl tak jako tak již

mým životním elementem, tak bych se Vaším návrhem a tím mně prokázanou důvěrou cítil

vysoce poctěn. Již jen

28

myšlenka odstranit dobromyslného prince, dopravit jej násilně na onen svět a tím pomoci

k udržení

tyranie, by stačila, abych se s radostí stal vykonavatelem vašich plánů. Počítejte tedy,

výsosti, s mou naprostou poslušností.“

„Tak dojemná oddanost tě navždy připoutává ke mně,“ odpověděla Kateřina, přičemž mě

objala. „Zítra zato opojím všechny tvé smysly slastmi neřestí. Spolu si budeme užívat a po

společném hýření ti předám jed, kterým ukončíš život nejodpornějšího tvora, kterého jsem

porodila. Bude to hrůzný konec.“

K dostaveníčku pro příští den bylo určeno ono venkovské sídlo, kde jsem carevnu poprvé

spatřil. Přijala mě v pohádkovém budoáru, koldokola obklopeném zrcadly. Kolem zdí byly

umístěny mahagonové stolice, v nichž byly zasazeny květiny všech čtyř ročních období. Vlivem

horkého vzduchu byly všechny v plném květu. Nadýmané turecké divany, po jejichž stranách i

nad nimiž byla umístěna další zrcadla, slibovaly nejslastnější požitky.

Tento budoár sousedil s kobkou, která mi poskytla hrůzný pohled. Nacházeli se v ní v

okovech čtyři snad dvacetiletí mladíci, kteří byli určeni jako kořist nevázaným choutkám

Kateřiny.

„Tito chlapci,“ řekla mi Kateřina, „jsou určeni našemu smilstvu a nasadí našim

zhýralostem korunu. Začneme obyčejnými požitky bičovat naše choutky a tito chlapci nám pak

dopomohou k nejvyššímu vrcholu blaha. Anebo máš raději ženské oběti?“

„Mně je to docela jedno,“ odpověděl jsem, „mé smysly vznítí každá vražda a nezáleží na

tom, zda muže či ženy. Budu se o to potěšení dělit s vámi.“

„Ach, Borchampsi,“ odpověděla, „řekni mi, může být vyšší cíl než prznit přírodu? Konání

proti přírodě

je to nejkrásnější! Ani vražda není proti přírodě, vím to, ale vražda se vysmívá zákonům a

tahle myšlenka vzrušuje mé smysly.“

Odpověděl jsem jí, že zákonodárce sám stojí nad zákony. „Avšak nechme toho, výsosti,

zajímalo by mne, jestli jste si to s těmito čtyřmi chlapy už jednou rozdala? Proč jsou ještě v

okovech? A vědí, jaký

osud je čeká?“

„To ještě nevědí,“ odpověděla, „to jim sdělím až poté, co poslouží naší rozkoši. Až se

octne tvůj kyj v jejich zadnicích, pak teprve jim ohlásím rozsudek.“

„Jaká slast by to pro mě byla, kdybyste je přitom povraždila!“

„Ó, ty netvore,“ odpověděla, „já tě přímo zbožňuji.“

Nyní vstoupily do budoáru další oběti, které nás během naší hostiny měly obveselovat.

Šest dívek vybrané krásy ve stáří asi šestnácti let a šest mužů. Každý z nich měřil více než šest

stop a jejich údy se daly sotva obejmout.

„Sedni si naproti mně,“ řekla Kateřina, „a dívej se, jak budu holdovat svým choutkám.

Neruš mě však při tom, ale kdyby sis chtěl pohrávat s mým rozdychtěným zvířetem, nebudu nic

namítat. Ani nevíš, jaký

to pro mě bude božský požitek, předvést se ti jako nestoudná, vilná kurva. Čím

nestoudnější jsem, tím lépe se cítím, tím víc mi to rozpaluje krev!“

Dělal jsem to, co chtěla. Mladé dívky se svlékly donaha, pak svlékly i carevnu a

zahrnovaly ji laskáním. Střídavě se jí přisávaly k ústům, kundě a zadku, přičemž bleskově měnily

místa. Pak ji musely mrskat metlou. Muži tuto skupinku obklopili a dívky, které právě nebyly

zaměstnány mrskáním, jim honily nebo kouřily ocasy.

Jakmile se celé tělo Kateřiny zbarvilo do purpuru, dala se omýt lihem. Pak se rozkročila

nad obličejem jedné dívky, která jí jazykem lízala dírku v zadnici, druhá jí začala lízat přední

otvor, třetí jí jazýčkovala v ústech a čtvrtá se jí přisála k bradavkám ňader. Carevna sama zbylým

dvěma dívkám strkala prsty do jejich kundiček a mladíci svými ocasy laskali prdelky těchto

dívek. Nikdy jsem dosud neviděl valnější

seskupení než toto, které Kateřinu přivedlo k bohatým výtokům, přičemž podle svého

zvyku vyrážela ruské kletby. Pak tuto scénu změnila. Pohrávala si s dívkami po řadě na jejich

pipinkách a lízala jim zadky, přičemž vždy jeden z mladíků ji svým ocasem dráždil ve stejných

místech. Protože však takto zaměstnávala vždy pouze dvě osoby, muselo oněch pět volných párů

provádět totéž. Po chvíli se této hry nabažila a vymyslela nové hrátky. Nechala se od jednoho z

chlapů prznit do kundy a nastavila přitom svou zadnici druhému, který do ní vší silou vrážel ocas.

Přitom rukou laskala údy,

29

které se nacházely v prcinkách dvou vedle ní klečících dívek. Jiný chlap bičoval půlky

toho, který

šoustal carevnu do zadku, všichni ostatní se předháněli v nemravných pozicích. Po řadě za

sebou tak vystřídala všech šest mužských, a to jak zepředu, tak zezadu.

Poté si pro změnu zahrála na kuplířku a děvčatům strkala vlastnoručně do jejích předních

a zadních nástrojů lásky vždy po jednom dárci slastí, a kdykoliv někdo z chlapů vytáhl úd z té

zadní dírky, olízala mu ho a pak svůj jazyk strkala do úst děvčat. Na konec tohoto vystoupení

ulehla na divan a dala se ještě

jednou obtáhnout všemi šesti chlapy, postupně jedním za druhým, a to tak, že měla nohy

na jejich ramenou a oni jí museli střídavě strkat údy do kundy a do zadnice. Přitom se děvčata

musela jedna za druhou nad ní rozkročit, močit jí do obličeje a líbat toho, kdo ji právě obdělával.

Z její pochvy tekly potoky šlemu.

Já jsem za celou dobu orgií snášel muka horší než Tantalova, protože jsem se zatím

nemohl ničeho zúčastnit. Byl to jistě záměr té kurevské osoby a teprve nyní přišla řada také na

mě.

„Stojí ti?“ zeptala se ta kurva uštěpačně.

„Podívej se, ty sviňko,“ odpověděl jsem jí a ona mou nestydatou odpověď brala jako

velkou srandu.

„Dobře tedy,“ hekla a nastavila mi zadek. „Mám ho plný šlemu, tak do něj nastříkej i ten

tvůj.“

Zatímco jsem tu necudnou ženskou obhospodařoval, vylizovala všem šesti chlapům

postupně zadnice. Já jsem si přitom ještě pohrával s pochvami děvčat a aniž bych chtěl, začal

jsem stříkat. Důrazně mi zakázala opustit její díru a nařídila chlapům šoustat mě zezadu, aby můj

priap opět ztvrdnul. Některé

dívky mi nabízely své prdelky k líbání, ostatní se střídaly na carevnině kundě a ona jim to

oplácela na jejich šoustacích otvorech. Při tom všem jsem třikrát stříkal.

„Teď konečně začneme páchat ukrutnosti,“ rozhodla carevna. „Jsem vyčerpána a

potřebuji silnější

dráždidlo.“

Každý z mužů si nyní posadil obkročmo na stehna dívku a takto prezentované zadničky

začala ničemnice trestat karabáčem tak silně, že za chvíli stříkala po pokoji krev. Přitom já jsem ji

musel švihat březovými pruty a vždy po dvacátém švihu pokleknout a vylízat jí zadek.

„Tyto kreatury,“ řekla mi přitom, „budu mučit ještě jiným způsobem. Až se na nich

vyřádím, musí

chcípnout v nejhrůznějších bolestech.“ Pak poručila chlapům, chopit se dívek a co nejvíce

roztáhnout jejich stehna. Ze všech sil je pak bičovala přímo na nejcitlivější místa, až jim z nich

tekla krev. Pak musely dívky držet muže, kterým Kateřina rozbičovala údy a varlata.

„Co s tou lůzou?“ řekla, „už nic nedokážou a jsou dobří tak leda pro červy. Ale možná, že

ty chceš na nich ještě ukojit nějaké choutky, Borchampsi, a tak ti je tedy přenechávám. Dělej si s

nimi, co tě

napadne, budu se na to dívat.“

Děvčatům se skutečně podařilo postavit některým chlapům znovu ocasy, načež mi to

každý z nich dvakrát udělal a na oplátku jsem totéž provedl jim. Pak jsme sestavili několik živých

obrazů. Carevna přihlížela a pohrávala si přitom prsty ve své nestoudnici.

„Tak dost,“ řekla po chvíli. „Nyní přejdeme k vážnějším věcem.“ Dala přivést oběti z

kobky a byl jsem dosti překvapen, protože jedno z těchto individuí se natolik podobalo carevninu

synu, že jsem byl přesvědčen, že je to on.

„Doufám, že uhodneš můj úmysl,“ řekla carevna, když zjistila mé překvapení.

„Kdybych usuzoval podle tebe,“ odpověděl jsem jí, „jsem toho názoru, že na tomto

chlapovi, který je tak podobný tvému odsouzenci, provedeme zkoušku jedem.“

„Správně,“ odpověděla Kateřina. „Protože bohužel nebudu mít to potěšení zúčastnit se

smrtelných muk mého syna, poslouží mi tento, abych si o tom mohla udělat obraz. Lehce si

přitom domyslím, že je to sám můj syn, kterého vidím trpět a proleji při tom proudy šťávy.“

„Ty nádherná ženo,“ zvolal jsem, „proč nejsi vládkyní celého světa a já tvým předsedou

vlády? To bychom se dopouštěli takových zločinů, že by počet našich obětí byl nekonečný.“

Než začalo vlastní drama, nechala se Kateřina od všech čtyř znovu přeříznout, přičemž já

je šoustal zezadu. Ostatních dvanáct předmětů naší neřesti nás přitom buď mrskalo, nebo tvořilo

různé pozice. Při našich hrách mi Kateřina řekla, že oněch šest chlapů, s nimiž jsme se předtím

kurvili, jí slouží jako kati a

30

že je v této úloze také uvidím při práci s našimi čtyřmi oběťmi. A ještě dodala, že bude-li

moje chlípnost vyžadovat odsoudit k smrti tu či onu z dívek, stačí říci, ostatní pak vyžene,

abychom se mohli ve vší

nenuceností kochat útrapami odsouzenců. Určil jsem pak dva z těchto rozkošných tvorů,

které mou vilnost nejvíce podněcovaly, takže nás nakonec zůstalo čtrnáct, tedy šest katů, stejně

tolik obětí, Kateřina a já.

živoucí věrný obraz Kateřinina syna byl vybrán jako první oběť. Předal jsem mu nápoj s

jedem, jehož

účinek se měl dostavit až za půl hodiny a v tom mezičase jsme mladíka tvrdě zneužívali.

Konečně se dostavily bolesti a ty byly hrozné. Deset minut se nešťastník před námi svíjel, než

konečně

pošel. Po celou dobu jeho smrtelného boje se nechala Kateřina prznit do zadnice. Pak

nechala zbývající

tři mládence, ale jednoho po druhém, přivázat ke svému tělu, a zatímco katani, ke kterým

mě ta kurva také určila, každou oběť rozsápávali, ona jim honila ptáky.

Vymohl jsem si jako mimořádnou výsadu, že obě dívky, určené k popravě, zabiji sám. A

mohu prohlásit, že muka která musely podstoupit, nezaostávala za těmi, kterými trpěli muži. Ba

mohu se pochlubit tím, že mé nápady na nová muka předčily ještě carevniny. Tak například jsem

do kundičky jedné dívky nastrkal malé špendlíky s kulatými hlavičkami a pak jsem ji šoustal,

přičemž se jí

samosebou při každém přiražení mého ocasu špendlíky vrážely stále hlouběji do dělohy a

masa, takže ta nešťastnice dokonávala za hrozného bolestného řevu. Sama Kateřina se pak

přiznala, že něco tak nádherného ještě nikdy nevymyslela.“

Umučení Rosiny a jejích dětí

Borchamps byl tak laskav, že nám zprostředkoval setkání s další důstojnou členkou

Společnosti přátel zločinu – kněžnou Olympií Borghese. Olympie byla pověřena vykonat spolu s

kapitánem trest nad Rosinou a jejími dětmi. Díky Olympiině laskavosti jsme měli možnost

zúčastnit se těchto nezapomenutelných událostí.

Kněžna tak nenáviděla Rosinu, že jakmile byla tato dokonale počestná žena přivedena,

okamžitě

popadla pochodeň a chtěla jí pálit Rosinina ňadra.

„Okamžik,“ volal kapitán, „počkej, zatímco budeš tu ženskou trýznit, chci se pustit do její

zadnice.“

Řečeno a provedeno.

„Krucinálhergot,“ řval přitom, „to je slast měřit této kreatuře hloubku řiti, je-li přitom

patřičně týrána!

Kdo tohle nezná, neví vůbec, jak chutná rozkoš!“ Carlson byl téměř bez sebe, Rosinina

zadnice mu, jak sám říká, docela spletla hlavu, zuřivě popadal její děti, tloukl je pěstmi, bičoval

je, znásilňoval je, zatímco my ženy jsme při tomto pohledu, který nám připadal jako když se

hladový vlk ocitne ve stádu ovcí, navzájem onanovaly.

„Ty kurvo,“ nadával Borchamps Rosině, přičemž si za objekt své vášně zvolil mou zadnici

a současně

laskal svými prsty prdelky Olympie a Raimundy. „Kupředu, ty kurvo, muč své vlastní

děti! Carlsone, nasaď té ženské dýku na prsa a vraž jí ji do srdce, bude-li jen chvilku váhat.“

Rosina plakala. „Nech toho brekotu,“ řekla Olympie, „tím jen dráždíš naši ukrutnost. O co

víc, slzí

vyroníš, a o to více tě budeme mučit.“

Borchamps se opět ujal slova: „Tak, teď popadni svou dceru za vlasy. Ty, Clairwillová, jí

nařiď, co má

dělat a ty, kněžno, to s Juliettou ukončíte.“

„Chci,“ řekla moje přítelkyně, „aby rozkousala ňadra své dcery až do krve.“

Rosina váhala, avšak Carlson jí dal pocítit hrot dýky a nešťastná matka poslechla. „Co

poroučíš ty, Olympie?“ ptal se Borchamps. „Chci, aby jí její dcera nakapala tekutý vosk do řiti.“

Nové váhání

Rosiny i její dcery, nové přitlačení hrotu dýky a nová poslušnost ubohé Rosiny.

„A ty, Julinko, jaké ty máš přání?“

„Chci, aby celé tělo své vlastní dcery tak dlouho bičovala, až z něho bude stříkat krev.“

Jakou trýzeň muselo toto mučení připravit mateřskému srdci! Rosina začala bičovat svou

dceru tak jemně, že její šlehy nedaly té zadnici ani zčervenat. Ale Carlsonova dýka ji brzy poučila

skončit s veškerou šetrností a po chvíli zadnice její dcery plavala v krvi.

31

Ostatní děti byly podrobeny podobným mukám, přičemž se jsme se všichni předháněli ve

vynalézání

dalších rafinovaností.

Jakmile přišla řada na mne, bylo mým ukrutným a strašným rozkazem, aby syn František

svou starší

sestru šukal do zadku, přičemž musel své matce současně zasazovat rány dýkou.

Borchamps, který do mě při té příležitosti zrovna přirážel zezadu, byl při tomto rozkazu tak

rozčilen, že tato mnou vymyšlená hanebnost u něj vyvolala výstřik.

„Hrom a blesky,“ volal, když vytahovaluje svůj pyj z mé zadnice a přitom si ho ve zcela

tvrdém stavu ještě hladil, „nechte nás konečně přijít skutečně k věci! Začneme tím, že ty čtyři

společně svážeme břichy k sobě, aby tvořili jediné tělo. Tak, a nyní uchopí každý z nás osmi

karabáč ze žhavého železa a zpracuje jím tyto kadávry.“

Když jsme je nejnemilosrdnějším způsobem mrskali téměř celou hodinu, řekl kapitán:

„Tak, Rosino, a nyní uchopíš tuto dýku a vrazíš ji tvému synečkovi do srdce. Jeho otec ho přitom

bude držet!“

„Ne, to neudělám, ty barbare,“ vykřikla nešťastná matka v nejvyšším stadiu zoufalství.

„Raději si ji vrazím sama do srdce.“ A byla by to udělala, jenže já jsem ji zadržela.

„Však poslechneš, ty kurvo,“ řval rozzuřený Carlson, uchopil její ruku s dýkou a donutil ji

nasadit na synovu hruď. Clairwillová však, rozčilená, protože její největší slastí je, může-li sama

zabít nějakého mužského, nechtěla dopustit, aby ji někdo jiný předešel. Uchopila jinou dýku a

pokryla tělo nešťastného chlapce tisíci ranami.

Pak byla Rosina připoutána k dřevěné palandě a Borchamps poručil Ernelindě, aby jí

pitevním nožem rozřízla břicho. Dítě se tomu vzpíralo, ale bylo mu vyhrožováno, bylo zbito a

nakonec v naději, že si tím zachrání vlastní život, souhlasilo a poddalo se barbarskému donucení,

přičemž Carlson vedl jeho ruku.

„Podívej se,“ řekl jí pak, jakmile bylo břicho otevřeno, „odtud jsi vyšla a tam teď zase

půjdeš, tam se zase vrátíš.“ Pak ji svázal do neforemného balíku a živou ji strkal do matčina

břicha.

„A tahle holka,“ řekl kapitán, ukazuje přitom na Kristýnu, „bude mámě přivázána na

záda.“ Sotva se tak stalo, pokračoval: „Věřili byste vůbec, že se tři ženská těla dají stlačit do

takového balíku?“

„A co bude s Františkem?“ zeptala se Clairwillová.

„Toho přenecháme tobě,“ odpověděl Borchamps, „zajdi s ním někam do rohu a dělej si s

ním, co chceš.“

„Pojď, Julinko,“ vyzvala mě Clairwillová a odvedli jsme pobodaného mladíka do

vedlejšího kabinetu, kde jsme ho s nevázaností bakchantek zavraždili s takovou ukrutností, kterou

si dokáže vymyslet jen nejdůvtipnější obrazotvornost.

Když jsme s tím byly hotovy a vrátily se opět k ostatním, zdály jsme se Carlsonovi i

Borchampsovi tak krásné, že s námi mermomocí chtěli souložit. žárlivá kněžna však protestovala:

„Z toho nic nebude, nenechte čekat zbývající oběti na jejich osud a nezdržujte naši zábavu, kterou

nám mají připravit jejich muka.“

Souhlasili jsme s ní, a protože již bylo pozdě, rozhodli jsme se, že při té příležitosti budeme

i večeřet. Kněžna Olympie tím, že se nepodílela na zavraždění Františka, získala nyní právo

rozhodovat a poroučet. Nařídila, že při večeři budou ostatní oběti po délce položeny na stůl.

Řekla, že nám způsobí

dvojnásobné povyražení, budeme-li se pást na jejich hrozném stavu, do kterého jsme je

přivedli a navíc jim přitom ještě můžeme způsobovat další muka.

„Ale než budeme večeřet,“ řekla Clairwillová, „tak se chci ještě pořádně kurvit.“

„Prosím tě, s kým?“ zeptala jsem se, „vždyť naším chlapům už nestojí.“

„Milý bratře,“ pokračovala ke Carlsonovi, „pošli nám sem deset tvých nejsilnějších

vojáků, těm se oddáme, jako nejsprostší prostitutky.“

Vojáci přišli. My tři – Olympie, Clairwillová a já – jsme se uvelebily na polštářích ležících

různě po zemi, abychom vzdorovaly jejich údům, přičemž jsme pro zvýšení naší rozkoše střídavě

lechtaly Emelindu a Raimundu v jejich kundičkách.

32

Sbrigani a Carlson se na nás chvíli dívali a pak jeden druhého šoustal do zadku. Tak jsme

se nechaly celé čtyři hodiny obšťastňovat jako ty nejprotřelejší zpustlice, přičemž naše uši

lechtalo bolestné řvaní

na stole ležících obětí. Pak složili naši bojovníci zbraně a my jsme se oddaly odpočinku.

„Co mám provést s chlapem, kterému už nestojí,“ uvažovala Clairwillová a pak ji něco

napadlo.

„Víš co,“ řekla, „dej těchto deset chlapů zde před našima očima uškrtit!“

Na rozkaz kapitána byli tito pak dvaceti dalšími vojáky uchopeni a zmasakrováni a při té

podívané

jsme se já, kněžna a Clairwillová navzájem lechtaly v přirození.

Na jejich mrtvolách, abych tak řekla, nám nyní byla naservírována nejvybranější večeře a

my, všechny a všichni nazí, po tělech pošpinění krví, spermatem a výtokem z kund, jsme svou

divokost přeháněli natolik, že jsme obětem, ležícím na palandě, vytrhávaly kusy masa z těl a

smíchaly je s naší stravou. Přesyceni vraždami a neřestí padali jsme nakonec všichni jeden přes

druhého mezi mrtvoly vojáků v pravé potopě vína, kořalek, lejna a výtoků z ocasů i kund, i mezi

kusy lidského masa. Co se dělo dál, o tom již nevím vůbec nic, jen si vzpomínám, že když jsem

opět otevřela oči, zjistila jsem, že ležím mezi dvěma mrtvolami a že můj nos se nachází v

Carlsonově zadnici, který se mi mezitím vydělal do úst. Sám však byl ještě bez sebe a jeho úd se

nacházel v zadnici kněžny Borghese. Kapitán, který usnul na podělaném zadku Raimundy, měl

svůj ocas v mé panímandě a Sbrigani chrápal v náručí Elisy. Na stole ležely naše rozsápané oběti.

U dvora Ferdinanda Neapolského

Několik dnů po našem příjezdu do Neapole jsme tyly pozvány králem Ferdinandem

pozorovat z balkónu paláce takzvanou „Cuccagnu“, což je jedna z nejzvláštnějších slavností jeho

říše. Často jsem již

o této lidové, ale výstřední veselící slýchávala, ale to, co mi bylo dopřáno vidět,

mnohonásobně

překonalo vše, co jsem si pod oním názvem představovala.

Ferdinand a královna Charlotta nás očekávali v budoáru, jehož okna vedla na slavnostní

prostranství. Mimo nás byl ještě přítomen vévoda z Gravines, známý, asi padesátiletý smilník, a

spolu s ním ještě La Riccia.

Sotva jsme dopily čokoládu, řekl nám král: „Pokud ještě tuto podívanou neznáte, bude se

vám zdát velmi barbarská.“

„Právě něco takového milujeme, sire,“ odpověděla jsem mu. „Je již dlouhou dobu mým

přáním, aby podobné veselíce nebo i gladiátorské zápasy byly zavedeny i u nás ve Francii,

protože jen krvavými hrami je udržována skutečná síla národů. Národ, který takovými hrami

opovrhuje, stává se změkčilým. Jen vzpomeňte, co se stálo z občanů kdysi celý svět ovládajícího

Říma poté, co jakýsi hlupák nastoupil na trůn Césarů, zavedl prostoduché křesťanství a uzavřel

cirkusy, když povolil činnost kněžím a mnichům.“

„Naprosto s tebou souhlasím,“ odpověděl Ferdinand, „proto také mé snažení vede k tomu,

abych opět zavedl zápasy mezi lidmi a zvěří, ale i zápasy muže proti muži. Gravines a La Riccia

mě při tomto snažení usilovně podporují a doufám, že se nám toto dílo podaří.“

„Vždyť přece životy těchto hanebníků nejsou hodný byť jediného slova,“ doplnila

Charlotta, „jedná-li se o naši zábavu. Když nám přísluší právo obětovat je pro naše zájmy, o to

větší právo máme obětovat je naší rozkoši.“

Pak nám byla předložena vynikající hostina. Obsluhovaly nás mladé dívky, zatímco

těhotné ženy nám sloužily za židle a my jsme je přitom s necitelností nám vlastní týrali.

Výtečnými pokrmy a ohnivými víny rozpáleni jsme se pak odebrali trochu potácivým krokem do

skvostného sálu, kde již byly učiněny všechny přípravy pro nastávající slavnostní orgie.

Účinkujícími při nich měli být: František, Gravines, La Riccia, Charlotta, Clairwillová, Olympie

a já. Oběťmi byly ony čtyři těhotné ženy a čtyři dívky, které nás předtím obsluhovaly. Navíc ještě

osm dětí obojmo pohlaví, do jejichž prdelek jsme vlévaly vybrané likéry a pily je z nich.

33

Pak se objevilo čtrnáct bojovníků. Byli nazí a vyčkávali v pokoře nehlasně naše povely.

Protože se náš

oběd dosti protáhl, muselo být dějiště našich choutek osvětleno. Pět set, gázovými stínidly

zakrytých, svící šířilo v sále mírné, příjemné světlo.

„Tak, nyní končíme se vzájemnými radovánkami,“ řekl Ferdinand, „nyní se vše bude

odehrávat před očima nás všech.“

Aniž bychom si dlouho vybírali, vrhli jsme se na nejbližší objekty, které se nám naskytly.

Šoustali jsme a byli jsme šoustáni. Avšak při takových výstřednostech, kterým jsme se teď

oddávali, je nemyslitelné

odpustit si ukrutnosti. A tak tu byly drceny ženské prsy, onde bičovány zadnice, napravo

byly trhány kundy a nalevo mučeny těhotné ženy, vzdechy rozkoše se střídaly se steny bolesti,

kvílením a hroznými kletbami. Vše pak převyšoval řev těch, kteří začali stříkat.

Byla jsem v tomto okamžiku mrdána dvěma bojovníky a v ústech jsem měla čuráček

jednoho chlapce, který do mě zrovna vstříkl své semínko. Přitom jsem se svými prsty hrabala v

kundičkách dvou děvčat. Nemohu za to, ale podílela jsem se na vévodově rozkoši a z pochvy mi

začal mohutně vytékat šlem. Podívala jsem se, co dělá Clairwillová. Ta měla ve své zadnici ocas

dalšího z bojovníků, přičemž jí jiné

děvče lízalo kundu. Sama ještě stačila mrskat jednoho chlapce a i jí vytryskla v této chvíli

na stehna šťáva.

Královna Charlotta měla v ústech ocas jiného chlapce, byla zepředu obdělávána dalším

bojovníkem a přitom rovněž jednomu děvčeti dráždila kundu a volnou rukou karabáčem mrskala

jinou těhotnou ženu přes břicho. Ferdinand se zabýval děvčetem, které štípal ohnivými kleštěmi a

dával si přitom kouřit ptáka. Jakmile pocítil, že začne stříkat, uchopil ostrý nůž a uřízl své oběti

oba prsy. Pak těmi prsy po nás házel.

To byla tak zhruba naše zábava, načež nás Ferdinand pozval, abychom ho následovali do

přilehlého kabinetu. Měl zde skutečně rafinovaně sestavený stroj, který nám měl nabídnout zcela

mimořádný

požitek při mučení těhotných žen.

Vstoupili jsme, pak byly uchopeny obě zbývající těhotné a připoutány na dvě, svisle se

proti sobě

nacházející, železné desky, takže jejich břicha se téměř dotýkala. Pak byly desky od sebe

odtaženy asi na deset stop.

„Nyní se připravte na výjimečnou zábavu,“ řekl nám Ferdinand. Shlukli jsme se kolem

něho, načež po stisknutí tlačítka se obě desky tak srazily, že mezi nimi se nacházející bytosti byly

spolu se svými útěžky rozdrceny na prach. že jsme se při této božské podívané, která v nás

vyvolala nejvyšší uznání, všichni bez výjimky udělali, je samozřejmé.

Pak jsme odešli do ohromného divadelního sálu. Na jevišti se nacházela zařízení, sloužící

k sedmi různým druhům mučení. A sice: Mučení ohněm, bičování, věšení, kolo, zašpičatělý kůl,

gilotina a další

zařízení, které umožňovalo rozsekat tělo na kusy. Každá z těchto tortur byla prováděna

čtyřmi nahými katy. Byli to muži krásní jako Mars.

Každé z nás byla přidělena jedna lóže s jedním šoustačem, dále malou dívenkou a malým

chlapcem. Ti nám měli sloužit k obveselení během nastávajícího mučení. V každé lóži se

nacházely obrazy padesáti mimořádně krásných obětí obojího pohlaví a vedle každého se

nacházelo zvonkové zařízení. Po řadě si mohl každý z nás vybrat podle obrazů jednu libovolnou

oběť. Stačilo stisknout patřičný zvonek, určená

oběť se ihned objevila a každý se s ní mohl chvíli oddat radosti.

Z každé lóže vedlo k jevišti schodiště. Kdo se dostatečně nabažil svým obětním beránkem,

poslal ho na jeviště, aby tam podstoupil ta muka, která pro něj byla vybrána. Zůstalo však na

rozhodnutí každého, pokud by ho to bavilo, že vybraná muka mohl provést sám, posloužilo-li by

to vyžadované chlípnosti. František nás ještě jednou požádal, abychom ve vlastním zájmu a v

zájmu rozkoše pro všechny přesně

dodrželi pořad volby obětí jednoho po druhém a ujistil nás, že čas patří nám, že nemusíme

pospíchat a že nejšťastnější a nejlépe využité hodiny života jsou ty, jimiž krátíme život jiným.

„Hrome,“ řekla Clairwillová králi, „nepoznala jsem ještě úrodnější obrazotvornost než

tvou.“

34

„Lituji, že mi tato sláva nepatří,“ odpověděl Neapoliíán. „Všechny tyto vynálezy stavěly

ocasy již

syrakuským tyranům. Našel jsem ve svých archivech popisy těchto hanebností a ty mne

podnítily k stavbě toho všeho, a to jen k ukojení mých choutek.“

Gravines začal. Jeho volba padla na šestnáctiletého mladíka. Byl krásný jako začínající

den a Gravines měl právo, jak již bylo řečeno, zneužít ho libovolným způsobem. Zmrskal ho,

ocucával ho, kousl ho do údu, rozdrtil mu jedno varle, pak ho prznil do zadku a nakonec rozhodl,

aby byl upálen. Řekl, že je to adamita a že je to pro něj nejvhodnější trest.

Pak zatáhla za zvonek Clairwiilová. Její volba samozřejmě padla rovněž na mladíka sotva

osmnáctiletého. Byl krásný jako Adonis. Ta kurva mu cucala ptáka, aby se mu postavil, chvíli ho

bičovala, pak si od něj dala vylízat kundu i zadnici a nakonec s ním vyběhla na jeviště, kde ho

dala nabodnout na kůl. Přitom ta svině nařídila jednomu z katů, aby ji šoustal do řiti. Následovala

Olympie. Vybrala si třináctiletou dívenku, chvíli si s ní pohrála a pak ji dala oběsit. Dalším na

řadě byl Ferdinand. Stejně jako Clairwillová si vybral jednoho mladíka.

„Jsem sice přítel toho,“ řekl, „vidět mučit ženy, ale u osob mého pohlaví mi to působí víc

legrace.“

Mladík, který se objevil, byl dvacetiletý, měl ocas jak Herkules a vypadal jako antický

bůh lásky. Musel Ferdinanda šoustat zezadu, pak to on odvedl jemu, načež ho zbičoval a sám

odvedl k mučidlům. Tam mu zpřerážel všechny údy a pak ho dal proplést kolem. Mladík vpletený

do kola zůstal na jevišti nadále vystaven našim zrakům.

La Riccia si objednala šestnáctiletou dívenku, krásnou jako Hébé, a poté, co s ní provedla

všemožné

hanebnosti, dala ji rozsekat na kusy.

Charlotta si vybrala dvanáctiletou dívenku a když tuto ve všech směrech zneužila, dala jí

stít hlavu. Přitom ji museli dva katové šoustat zepředu a zezadu současně.

Já jsem si vybrala nádhernou dívku, osmnáctiletou, a musím přiznat, že jsem v životě

neviděla tak krásné tělo. Když jsem ji zlíbala, omakala a olízala po celém těle, odvedla jsem ji na

jeviště a tam jsem ji spolu s jedním katem mrskala jako o závod. Tak mohutně, že z m odlétaly

celé kusy masa, velké jako má dlaň. Konečné vypustila svou duši a já se na její mrtvole dala

zneužít všemi čtyřmi katy, Tyto hrátky se nám tak zalíbily, že jsme v nich pokračovali i nadále.

Celkem jsme zmasakrovali tisíc sto sedmdesát šest obětí, a sice šest set žen a pět set sedmdesát

šest mužů, takže na každého z nás připadlo sto šedesát osm obětovaných.

Návrat do Paříže

Do Paříže jsem se vrátila společně s okouzlující slečnou Fontagnesovou. Abbé Chabert

zařídil vše, co jsem si přála. Osm dní po mém návratu jsem se nastěhovala do nádherného domu,

pak jsem koupila pěkné venkovské sídlo poblíž Essone, kde nyní žijeme. Zbytek majetku jsem

použila k ráznému jinému nabytí a vše sečteno činil můj majetek čtyři milióny. Fontagnesové půl

miliónu jsem použila usilujíc oba mé domy co nejluxusněji vybavit, aby mohly být obdivovány.

Pak jsem se zabývala přípravou všeho, co mi mělo sloužit k uskutečnění jakékoliv

rozkoše. Ve městě i na venkově jsem zřídila dámské seraily. Najala jsem třicet lokajů vybraného

vzrůstu a krásného vzhledu, avšak směrodatná při jejich výběru byla velikost údů a schopnost s

nimi zacházet. To vám snad ani nemusím zdůrazňovat.

Krom toho jsem v Paříži zaměstnávala šest kuplířek, které pracovaly výhradně pro mne.

Jsem-li ve městě, prodlím u nich denně nejméně tři hodiny. Jsem-li na venkově, posílají ke mně

vše, co se nového objeví a o jakosti jejich dodávek nikdo nemusí pochybovat.

Vidíte tedy, že málo žen si může lichotit, užívat život tak příjemně, jako já. A přesto jsem

nespokojená. Pokládám se stále ještě za chudou. Má přání převyšují tisíckrát mé prostředky.

Kdybych byla dvojnásob bohatá, stejně by mi to nestačilo. Proto se také nezaleknu ničeho, ani

nejhnusnějšího zločinu, jen když

tím mohu znásobit svůj majetek. Jakmile jsem měla vše v pořádku, dala jsem zavolat

slečnu Fontagnesovou. Na celém světě nenajdete nic krásnějšího než tuto dívku.

35

Představte si zosobněnou bohyni Flóru a máte teprve mlhavou představu o její líbeznosti a

vnadách. Slečna Donis Fontangesová byla sedmnáctiletá blondýna, jejíž nádherné vlasy jí spadaly

až k nohám. Její čilé oči nejkrásnější hnědi zářily láskou a radostí a její zoubky, bělostné a

nepředstavitelně krásné, se rovnaly perlám, zarámovaným do korálových rtíků, které tvořila její

růžová ústa. Nahá mohla tato nádherná dívka sloužit za model ke gráciím. Jak krásně vypadalo její

mírně vypouklé

Venušino lůžko, jak pružná, kulaťoučká a k požitku vybízející byla její stehna! Jak božský

měla zadeček. Ach, Fontagnesová!

Můžete si představit, jak nemilosrdná a výstřední jsem byla, když tolik vnad nenalezlo

před mým zrakem slitování. Věděla jsem, že ani u ní neudělám výjimku, která by ji ušetřila

hrozného osudu, jenž

očekával všechny, které jsem zneužila.

Od pěti let byla svou matkou vedena k tomu prokazovat mi veškerou úslužnost, nejhlubší

úctu. Cítila se tak šťastnou, když se dověděla, že ji odvedu z kláštera, protože pochybovala, že by

se kdy z něj mohla dostat.

Když přišla ke mně, zdálo se jí, že se ocitla v bydlišti bohů na Olympu. Tak ji oslňoval

luxus, množství

lokajů a služek, nádhera všeho zařízení, O něčem takovém se jí dosud ani nesnilo. Mne

samu považovala za Venuši. Vrhla se mi k nohám, ale pozvedla jsem ji k sobě a líbala její

malinová ústa, její

velké zářící oči, její alabastrové tváře, které se mými polibky zbarvily dívčím studem.

Přitiskla jsem ji na svá prsa a cítila ustrašený tepot jejího srdečka, které bilo tak prudce, jako

srdéčko holouběte ukradeného z hnízda. Byla jednoduše, ale poměrně dobře oblečena. Pod jejím

květinami zdobeným kloboučkem se prodíraly na svobodu nádherné světlé vlasy, které spadaly

na její skvostná ramena. Mírným a nevtíravým hlasem mne oslovila: „Milostivá paní, díky Bohu,

že mi dopřál tak velkou přízeň

zasvětit celý můj další život vám. Vím, že má matka je již bohužel mrtvá a že na celém

světě nemám nikoho jiného než vás.“ Přitom se její oči zaplnily slzami.

„Ano, milé dítě,“ odpověděla jsem jí s úsměvem, „tvá matka nás již opustila. Byla to má

přítelkyně. Zemřela podivuhodnou smrtí, ale zanechala mi pro tebe peníze, Budeš-li se u mne

dobře chovat, můžeš

být jednoho dne bohatá. Říkám ti však, že to zcela závisí jen na tvém chovám, na tvé

bezpodmínečné

poslušnosti.“

„Budu ráda vaši otrokyní, milostivá paní,“ odpověděla a sklonila se k mé ruce. Avšak já ji

opět políbila na ústa, tentokrát trochu důkladněji.

Pak jsem jí poručila, aby odkryla svá ňadra. Zčervenala, byla rozrušena, nakonec

poslechla a všechno, co mi dále říkala, bylo rozumné a úctyplné.

Nyní jsem ji objala potřetí, tiskla své rty na její vlající vlasy, pak jsem líbala její odkrytá

ňadra a znovu a znovu její nádherná ústa.

„Myslím si,“ řekla jsem, „že si tě zamiluji. Jsi taková něžná a svěží…“

Teď mne však napadlo vzbudit v ní nevoli, protože nic nelechtá neřest víc, než podráždit

ctnost. Zazvonila jsem na své služebnice a musely mne v přítomnosti této krásné mladice

svléknout donaha, přičemž jsem se samolibě zhlížela v zrcadle.

„Milá Fontagnesova,“ zeptala jsem s jí, „je to pravda, že mé tělo je krásné?“

Tu malou polila červeň a sklopila oči.

Kolem sebe jsem měla čtyři ze svých nejkrásnějších služek. Byly to Phryne, Lais, Aspasia

a Theodora, všechny čtyři v rozmezí stáří šestnácti až osmnácti let, krásné jak bohyně lásky.

„Přistupte přece blíž, slečno,“ oslovila ji Lais, „milostivá paní vám prokazuje velkou

přízeň a měla byste toho využít.“

Váhavě a se sklopenýma očima přistoupila. Uchopila jsem její ruku a přejížděla jí po svém

těle.

„Jaké je to ještě dítě,“ řekla jsem ku svým služkám. „Phryno, buď tak laskavá a ukaž té

malé, co má

dělat!“

Phryna mě uložila na otoman, sedla si vedle mne, vložila mou hlavu mezi svá ňadra a

lechtala můj klitoris. To ostatně neumí žádná z nich tak nádherně, jako ona. Její lechtání je téměř

vědecké, hra jejích prstů probouzí neřestné choutky. Přitom líbá a laská mou zadnici zcela

zvláštním způsobem a přeji-li si

36

to, lechtá mne i v konečníku se stejným umem. Kupodivu, její hrátky pod Venušiným

pahorkem jsou ve stejném taktu s těmi v zadním chrámu lásky.

Zatímco takto pracovala, rozkročila se Lais nad mými ústy a nabídla mi k lízání

rozkošnou kundičku. Pak i Theodora mě lechtala na prdelce a krásná Aspasia nutila

Fontagnesovou jít stále blíž k tomuto představení, aby je mohla pečlivěji sledovat. Přitom lechtala

kundičku té malé, aby jí celé počínání

osladila.

Dívenka se cukala.

„Copak jste ještě nikdy něco takového nedělala?“ zeptala se jí Aspasia, „ani se svými

spolužačkami?“

„Dosud nikdy,“ zašeptala.

„To není možné,“ řekla jsem, zatímco jsem Laise lízala zadnici. Já přece vím, že právě v

klášterech je prstohra horlivě provozována. To když já byla ve tvých letech, dávno už jsem

zvedala všem svým družkám sukně.“

Pak, jen co jsem opustila kundičku, kterou jsem právě lízala, řekla jsem jí: „Pojď a líbej

mne.“

Přiblížila se nesměle a já ji téměř pohlcovala svými polibky.

„Vysvlečte ji konečně,“ nařídila jsem služkám a naše skupinka se na krátkou chvíli

rozpadla, aby Fontagnesovou zbavila nepohodlných šatů, které jenom překážely.

Nyní byla stejné nahá jako já. Nebesa, jak byla krásná! Jaké tvary!

„Začněme,“ povídám. „Položte ji nade mne tak, aby její kundička byla přesně nad mými

rty. Ty, Aspasie, se budeš věnovat její prdelce, kterou ti takto nabízí a budeš jí jazykem pohrávat

v konečníku. Ty, Phryno, ji budeš dráždit poštěváček, aby její výtok stekl do mých úst. Já rozevřu

doširoka stehna a ty, Theodoro, mi budeš lízat kundu a ty, Lais, se snaž, abys mi přitom pěkně

vylízala zadek. Prosím vás však, mé krásné přítelkyně, dejte si přitom co nejvíce záležet a použijte

veškeré vám vlastní umění, protože ta malá mě dráždí takovou měrou, že chci na její počest zcela

vytéci, mou kundu musí opustit potoky šťávy!“

Nemusím vám snad popisovat povyražení, které mi tato neřestná hra připravila. Byla jsem

zkrátka zpita rozkoší.

Konečně. Konečně se vilnost zmocnila také malé Fontagnesové. Jak by také mohla nadále

odolávat těmto nádherným chvílím a všemu dění, které viděla kolem sebe. Stud musí vždy

ustoupit rozkoši, když

začne téci šťáva.

Ach, jak lahodný je takový výtok prvničky! S jakou dychtivostí jsem jej vsála do sebe!“

„Teď se otoč,“ poručila jsem jí, aby se její obličej dostal mezi stehna Theodory a aby jí

mohla lízat pochvu. Já jsem jí začala jazykem smýčit v prdelce a Lais činila totéž mně. Volnýma

rukama jsem se zmocnila zadnic obou zbývajících služek a svými prsty si pohrávala v jejich

dírkách. Rychle jsem dosáhla další extáze a dalšího výtoku. Už jsem se nedokázala ovládat, vrhla

jsem se na Fontagnesovou a třela svou kundu o její, vrážela jazyk do jejích úst. Služky mě lechtaly

v konečníku, pak mě bičovaly, jedna z nich měla několik prstů v mé přední díře.

Všechny mne zahrnovaly láskou a rozkoší. Byla jsem již podesáté hotova a svým

nečistým výtokem třísnila nádhernou kundičku nejpanenštějšího a nejkrásnějšího stvoření.

Jakmile jsem se dostatečně vyprázdnila, zvítězila ve mně opět rozvaha. Ať byla Fontagnesová

sebevíc rozkošná, teď už jsem na ni hleděla se zlomyslnou lhostejností, kterou ve mě vyvolává

má ukrutná

povaha. Jakmile se nasytím předmětu svých choutek, vynáším nad ním rozsudek smrti.

„Oblečte ji,“ poručila jsem služebným. Sama jsem se též oblékla a služebné nás opustily.

Nyní jsem začala přísným hlasem: „Má slečno, nevyvozujte cokoliv ve váš prospěch z toho, co se

teď

stalo. K těmto výstřednostem rozkoše jsem od přírody strhávána proti své vůli, a

nemyslete si tedy, že po tom, co se stalo, byste mi mohla být třeba jen o chlup milejší než

kterákoliv jiná ženština, které

povšechně nemiluji. Ukojila jste mé choutky a tím to končí. Mám za to, abyste se nyní

dozvěděla, že vaše matka mi předala před smrtí půl miliónu franků, které měly být vaším věnem.

Možná, že jste se o tom již od někoho dozvěděla, přesto pokládám za jednodušší oznámit vám to

sama.“

„Ano milostivá paní, vím o tom.“

37

„Aha, věděla jste to. Tím lépe. Co jste ale určitě nevěděla je, že vaše paní matka tuto

částku dlužila jistému panu de Noirceuilovi, kterému jsem ji pochopitelně předala. Tento pán by

vám celou částku mohl buď darovat, nebo si ji ponechat, zcela podle vlastního dobrozdání, neboť

mu ze zákona patří. Zítra vás dovedu k tomuto panu de Noirceuilovi, a radím vám důrazně

vyhovět mu ve všem, co od vás bude žádat a být mu bez odmlouvání po vůli.“

„Proboha, milostivá paní, učení o morálce a studu, které činí základ mého vzdělání, se

vůbec nesrovnává s tím, co mi radíte.“

„Doplňte ještě,“ odpověděla jsem jí, „že se nesrovnává ani s mými činy, chcete-li mi to

vyčítat. Chybělo by ještě, abyste mi vyčetla i tu péči, kterou jsem vám dosud věnovala.“

„To ne, milostivá paní.“

„Pro mne za mne, předhazujte mi to. Vaše výtky jsou mi tak lhostejné, jako by mi byly i

vaše nejvřelejší slova chvály. S dívkami jako vy se určitou dobu bavíme, pak jimi opovrhujeme.“

„Vy mnou opovrhujete, milostivá paní? Vždy jsem byla přesvědčena, že opovrhovat

můžeme jen neřestí.“

„Vězte, že neřest nám připravuje rozkoš a ctnost jenom nudu. Já zastávám přesvědčení, že

to, co nám připravuje radost, zvítězí vždy nad tím, nad čím zíváme.“ Tím jsem ukončila náš

rozhovor. Toto mladé, kvetoucí stvoření vydechlo po několika týdnech v pokojích pana de

Noirceuile naposled.

MARKÝZ DE SADE:

Justina čili prokletí ctnosti.

Možnost osvítit temné cesty sloužící prozřetelnosti k dosažení cílů, předsevzatých při

stvoření člověka a naznačit podle toho plán, který by vedl k vyššímu poznání v oněch ubohých

dvounožcích, postrkovaných neustále rozmary oné bytosti, jež prý je řídí tak despoticky k světlu

rozumu. Možnost stanovit řád, nutný k vyjádření zákonů této prozřetelnosti v člověku a nakreslit

cestu, jíž nutně musí jít, chce-li zabránit bizarním rozmarům oné osudovosti, které dává dvacet

rozličných jmen, aniž ji může definovat. Tato možnost by byl vítězstvím filosofie. Vycházíme-li

ze sociálních konvencí, nevzdávámeli se k nim nikdy úcty, naočkované nám výchovou, zjistíme

skoro vždy, ke svému neštěstí, že život se nás dotýká jen svými trny, zatímco ti, jimž není na světě

nic svatého, trhají růže. Ačkoliv lidé obdaření

přírodou dostatečným zdrojem ctnosti, která je dost silná, že je povznáší nad všeobecnou

úroveň

konvencí, poznají brzy, že je pro ně výhodnější dát se strhnout kalným proudem života, než

se mu bránit. Poznají, že ctnost při veškeré své kráse je jejich nejhorším rádcem a že v tomto

veskrze zkaženém století je nejlepší oddat se zlu již v mládí a hledět tak pokud možno brzy uvést

své počínán v harmonii a počínáním ostatních. Lidé vzdělaní, zneužívající někdy – možno-li tak

říci – vědy, již

ovládají, říkají s andělem Jesradem ze Zadiga, že není zla, z kterého by nevzniklo dobro a

dodávají

k tom, že v dokonalém uspořádání našeho světa se musí velikost zla rovnat velikosti

dobra, aby svět zachoval svou rovnováhu.

Odstranění všech těchto nebezpečných filosofických sofismat je nejdůležitějším úkolem

dnešního spisovatele. Je téměř jisto, že dobře vylíčený příklad pronásledované ctnosti může vrátit

i nejzkaženější

duší na cestu dobra. Může se sice zdát absurdním a nemorálním, líčíme-li přemíru neštěstí,

které drtí

něžnou, citlivou a ctnost vyznávající ženu a popisujeme-li na druhé straně nejskvělejší

blahobyt jiné

ženy, která popírala ctnost celým svým životem, ale zrodí-li se jen jediné zrnko dobra po

přečtení těchto příběhů, nikdo nám nesmí vyčítat, že byly nabídnuty veřejnosti.

38

1787

Hraběnka de Corville byla z těch Venušiných kněžek, jejichž bohatství je důsledkem

okouzlujícící tváře, mnohých neřestí a rozmanitého smilstva. Měla krásnou postavu, jako havran

černé

vlasy a v jemných rysech jejího obličeje zářily černé očí nádherného výrazu. Celý její zjev

vydechoval onu módní nevěru, která osvěžujíc většinu vášní, činí ženu žádoucí. Nicméně dostalo

se jí nejlepšího vychování. Narodila se dcerou velkoobchodníka v ulici Saint-Honoré. Byla

společně se svou mladší

sestrou vychována v jednou z nejlepších klášterů Paříže, kde jí až do jejího patnáctého

roku nebylo nic odepřeno. V tomto období, tak osudném ctnosti mladé dívky, selhalo vše v

jediném dni.

Strašný úpadek uvrhl jejího otce do postavení tak hrozného, že mu nezbylo, než uprchnout

do Anglie, chtěl-li uniknout neblahým následkům finanční katastrofy. Zanechal své dcery

manželce, která

zemřela následkem zármutku osmého dne po jeho odjezdu. Jeden nebo dva příbuzní se

radili o tom, co učinit s oběma děvčaty a když se ukázalo, že na každou připadá podíl asi jednoho

sta zlaťáků, rozhodli se otevřít před ně dveře kláštera. Paní de Corville, která se tehdy jmenovala

Julietta a její duch byl tak vyvinutý, jako by jí bylo třicet let, neměla v době příběhu, který

vypravujeme, jiného pocitu, kromě

radosti ze svobody, jíž nabyla. Ani okamžik neuvažovala o hrozných událostech, které

zlomily její

okovy. Její dvanáctiletá sestra Justina byla nadána něžností a obdivuhodnou citlivostí a

jsouc nevinná a povahy zasmušilé, pociťovala všechnu hrůzu svého postavení. Kolik strojenosti,

pletichářství a koketnosti bylo možno číst v tazích Julietty, kolik cudnosti, jemnosti a plachosti

jste mohli obdivovat v podobě Justiny. Panenský obličej, postava delikátní a štíhlá, zuby jako ze

slonoviny a krásné plavé

vlasy. Takové byly jednotlivé detail portrétu této líbezné mladší sestry. Obě dostaly k

opuštění kláštera lhůtu dvacet čtyři hodiny a na jejich vůli zůstalo, aby naložily s oněmi sty

zlaťáky, jak samy uznají za dobré. Julietta opojená vědomím svobody, utěšovala Justinu, ale když

viděla nezdar své snahy, začala ji hubovat. Řekla jí také, že je nemyslitelné, aby dívky jejich

mládí a krásy zemřely hladem. Poukazovala na dceru kterési sousedky, jež utekla z domova a

nyní, bohatě vydržována vrchním nájemcem daní, jezdila v kočáře po Paříži. Justinu pojala hrůza

z tohoto případu zkázy. Řekla, že raději zemře, než by jej následovala a když viděla Juliettu,

odhodlanou žít mrzce a nepočestně, rozhodně odmítla nabídku společného ubytování. Obě

opustily klášter společně, jak bylo určeno, ale rozešly se, jakmile jim zmizel z očí.

Jako dítě Justinu milovala a hýčkala švadlena její matky a nyní si představovala, že se jí

tato žena ujme. Vyhledala ji, vylíčila jí svou bídu a požádala ji o práci. Byla však tvrdě odbyta.

„Je nutné, aby mi již první krok do světa přinesl je zármutek? Tato žena mne kdysi

milovala, proč mne dnes zavrhuje? Běda, to asi proto, že jsem chudý sirotek. Proto, že si váží jen

těch lidí, z nichž

má prospěch,“ řekla si malá nešťastnice a uvědomuje si to, šla a vyhledala kněze své

farnosti a žádala ho o radu. Duchovní jí odpověděl vyhýbavě. dodal však, že chce-li sloužit, rád jí

u sebe poskytne přístřeší.

Když takhle mluvil, vzal ji za bradu a dal jí polibek příliš světský na kněze. Justina

pochopila dobře jeho úmysl. Odtrhla se a pravila: „Pane, nežádám o místo služky, žádám vás o

radu v mém neštěstí a vy chcete, abych za ni zaplatila svým mládím.“ Kněz pobouřený těmito

slovy, otevřel dveře a hrubě ji vyhnal. Justina, dvakrát zapuzená, najímá si malý pokojík, zaplatí

zaň předem a oddá se zármutku nad krutostí svého osudu.

Opustíme ji v tomto temném útulku a vrátíme se k Juliettě, abychom nejstručnějším

způsobem pověděli, jak se během patnácti roků stala ženou s titulem „rentiera“, majitelkou tří

domů na venkově a paláce v Paříži a manželkou pana de Corville, státního rady, muže velkého

vlivu, na nejlepší cestě k ministerskému křeslu. Když vyšla z kláštera, vyhledala Julietta kuplířku,

jejíž jméno a adresu slyšela od své přítelkyně. Přišla k ní s uzlíkem pod paží a s tváří učednice.

Vypravovala své příběhy a prosila, aby se jí ujala.

„Jak jste stará, mé dítě?“ tázala se paní Du Buisson.

„Za několik dní mi bude patnáct, madame.“

„A nikdy vás nikdo nemrdal?“

39

„Ne paní, přísahám, že ne.“

„Někdy však v takových klášteřích – nějaký almužník – snad jeptiška – přítelkyně –

musím mít přesné důkazy, že jste dosud pannou.“

Du Buissonová si nasadila brýle, a ukazujíc na divan, pravila: „Pojďte sem, milé dítě a

obnažte se, abych viděla.“ Sedla si k ní a zatímco Julietta se připravovala k prohlídce, vzala

kuplířka do ruky její

prs a tvářila se spokojeně. Sotva děvče odložilo kalhotky, vjela ji rukou mezi stehna, jež

přes slabý

odpor roztáhla a vnikla k tuhému lehce zachmýřenému pahorku.

„Položte se a rozevřete ještě více nohy, milé dítě,“ usmívala se kuplířka, „Nemusí to býti

vždy muž. Někdy je to kostelní svíce, přítelkyně. Ach, jak je sevřená, svěží!“

A mlaskajíc jazykem, vnikala prstem do vlhnoucího otvoru. Chvíli v něm pohybovala

prstem a Julietta by ráda sevřela nohy. Vlny blaha ji zalévaly a když se kuplířka přesvědčila o

neporušenosti panenství a laskala dlaněmi sevřené poloviny pružné zadnice, rozlilo se jí v celém

těle rozkošné horko a dívka by byla v mnoha slastných vzdeších hotová.

Du Boissová přivinula ji k sobě s potlačovanou vášní, neboť se nechtěla projeviti před

dítětem, jehož velitelkou se měla stát a pravila: „Je dobře, milé dítě, jsem spokojena! Zůstaňte

zde, podrobíte se mým radám. Dám vám pokoj s prádelníkem a zrcadlem a budete míti svou

služku. Umění, jemuž se u mne naučíte, ukáže vám, jak se domoci ostatního.“

Du Buissonová se zmocnila malého Juliettina ranečku, zeptala se jím má-li peníze. Když

se jí

přiznala ke svým sto zlaťákům, vzala jí také peníze a ujistila mladou dívku, že je uloží k

jejímu prospěchu. Potom novicku představila družkám. Od té doby bylo její panenství na prodej.

V

následujících čtyřech měsících bylo prodáno postupně osmdesáti osobám, aniž byl podvod

odhalen. Po skončení tohoto trnitého noviciátu považovali Juliettu za opravdovou dceru domu a

směla brát podíl na všech chlípných orgiích. Jestliže se až dosud oddávala mužům přirozeně,

libovala si nyní v nejpustších rozkoších, tajných a zhýralých prostopášnostech.

Julietta ztratila jakýkoliv pocit mravnosti a triumfy dosažené v neřesti, zneuctily dokonale

její

duši. Cítila se zrozena ke zločinu. Chtěla v něm nabýt proslulosti a uniknout tak vadnutí v

podřízeném postavení, v němž by byla nucena dopouštět se týchž ponižujících špatností, aniž by jí

však přinesly žádaného užitku. Pro tyto vlastnosti se zalíbila jednomu starému, zhýralému

šlechtici, který si ji zpočátku objednával ke svým čtvrthodinovým dobrodružstvím. Julietta však

uměla tento poměr proměnit v prvotřídní vydržování. Zjevovala se konečně v divadlech i na

promenádách a mezi ženami, vyznamenanými modrou stuhou řádu Cetheřina. Tato darebačka si

vedla tak dobře, že za čtyři roky zničila tři muže, z nichž nejchudší měl sto tisíc zlatých roční

renty. Její kariéře se již nic nestavělo do cesty. Zaslepenost mužů byla tak veliká, že čím horší

pověsti nabývala, tím silněji po ní toužili.

Když jí bylo dvacet let, jakýsi hrabě de Lorsange, čtyřicetiletý šlechtic angerský, k ní

vzplál takovou láskou, že se rozhodl dát jí své jméno. Připsal jí dvanáct tisíc liber renty,

zabezpečil pro ni zbytek svého bohatství, dal jí dům, služebnictvo, livreje a tím jakési společenské

postavení, jež za dva, tři roky zatlačilo vzpomínku na její původ. Tehdy zapomněla nešťastná

Julietta na své mládí a dobré

vychování a zkažená špatnými knihami a radami, hnána sobeckou žádostí po rozkoších a

penězích, pojala úmysl zkrátit dny života svého manžela. Tuto myšlenku provedla tak obratně, že

nikoho nenapadlo soudně ji stíhat. Pak pohřbila všechny stopy svého zločinu a vrátila se ke svým

starým zvykům. Ale poněvadž se nyní považovala za známou osobnost, připojila k nim trochu

více slušnosti. Nebyla to již vydržovaná dívka. Byla to bohatá vdova, pořádající rozkošné večeře,

na nichž se scházela nejvybranější společnost. Ale přece jen spávala s muži za dvě stě zlatých a

prodávala se za pět set na celý měsíc. než jí bylo dvacet šest let, zničila mnoho mužů a provedla

asi pět nebo šest potratů ze strachu, aby jí porody nezničily její krásné tělo. Všechny tyto zločiny

nebránily chytré a ctižádostivé

bytosti objevovat denně nové hlupáky a zvětšovat tak neustále své jmění. Je pravda,

bohužel, že bohatství provází skoro vždy zločin a že jen v samém lůně nejpromyšlenější mravní

zkázy můžeme nalézt to, co lidé nazývají štěstím.

40

Konečně dostala Julietta do svých tenat pana de Corville, který se rozhodl, že ji k sobě

připoutá

navždy. Sňatek se uskutečnil a hrabě s ní žil čtyři roky, když náhodná koupě pozemku u

Montargisu jim vnukla nápad strávit několik letních měsíců na venkově. Vyjeli. A když v kterési

stanici, unaveni dlouhou cestou dostavníkem, odpočívali u okna hospodské světnice, spatřili vůz,

jenž se zastavil před vchodem a jakási společnost vešla do hospody. Když se již zdálo, že ve voze

nikdo není, vystoupili dva biřicové a hrubě vytáhli z košatiny mladou dívku, zahalenou v ubohý

plášť, svázanou jako se váží

zločinci. Po výkřiku překvapení, který unikl paní de Corville, obrátila se dívka a ukázala

tak něžnou a jemnou tvář, postavu tak sličnou a prostou, že se pan de Corville nemohl ubránit

zájmu o toto stvoření. Sešel dolů a tázal se, co tato ubožačka udělala.

„Je obviněna ze dvou nebo tří těžkých zločinů, krádeže, vraždy a žhářství a je odsouzena k

smrti,“ odpověděl biřic. „Přiznávám se, že já ani můj druh, nedoprovázeli jsme dosud zločince s

takovou nechutí, jako dnes. Ta dívka je stvoření nejpokornější, a jak se i zdá nejpočestnější na

světě.“

„To je zajímavé,“ řekl pan de Corville. „Nemohl by to být jeden z obvyklých omylů

nižších soudů?“

„Možná. Byla souzena v Lyonu, ale nyní ji vezeme do Paříže, kde bude potvrzen rozsudek.

Vrátí

se však, aby byla popravena v Lyonu.“

Paní de Corville, slyšíc tuto zprávu, požádala svého muže, aby dívku a příběh jejího

neštěstí

vyslechl. Pan de Corville se dal poznat biřicům, zaručil se za vězeňkyni a poručil, aby ji

dovedli do jeho pokoje. Uposlechli, rozvázali ubožačku a když jí vnutili trochu potravy, vyzval ji

paní de Corville, aby vypravovala, jakým způsobem, s tváří tak poctivou a moudrou se octla v

postavení tak neblahém.

„Vypravovat vám příběh mého života, pravila krásná nešťastnice, znamená, dát vám

nejpádnější

příklad nevinnosti pronásledované nehodami. Můj příběh by byl obžalobou a hanobením

prozřetelnosti a to je hřích, a já se toho neodvažuji.“ Z očí ubohé dívky vytryskly slzy a vzlykot

přerušil její vyprávění.

„Dovolíte mi, abych své jméno i původ, i když jsou počestné, zamlčela? Ztratila jsem

rodiče v ranném mládí a doufala jsem, že s malým obnosem, který i zanechali, najdu poctivé

zaměstnání. Avšak odmítajíc všechny místa, spotřebovala jsem pomalu vše. Čím chudší jsem

byla, tím menší naději jsem měla a tím urážlivější a potupnější pomoc se mi nabízela.

Ze všech hrubostí, které jsem pocítila v této bídě, ze všech mrzkých návrhů, jež mi byly

učiněny, povím pouze to, co se mi přihodilo u pana Dubourga, jednoho z nejbohatších pařížských

obchodníků. Označili mi jej jako dobrého člověka, jehož vliv a bohatství by mohlo zmírnit můj

osud. Ale ti, kteří mi to poradili, chtěli mě buď oklamat nebo neznali tvrdost jeho srdce a zvrhlost

jeho mravů. Po dvouhodinovém čekání v předsíni byla jsem uvedena konečně k němu. Pan

Dubourge byl muž asi čtyřicetipětiletý. Vstával právě z postele, oděn pouze jakousi košilí, sotva

přikrývající jeho nahotu. Tázal se mne, co bych chtěla. „Běda, pane,“ odpověděla jsem. „Jsem

chudý sirotek, a přestože mi není ještě

čtrnáct let, znám už všechny nuance neštěstí.“

Vylíčila jsem mu své příhody, obtížné hledání místa, bídu a hlad a naprostou marnost

nalézt jakoukoliv práci. Řekla jsem mu o naději, s jako jsem ho vyhledala a prosila jsem, aby mi

usnadnil možnost pracovat a žít. Pan Dubourg mne pozorně vyslechl a tázal se mne, jsem-li

počestná.

„Nebyla bych tak chudá a v takové tísni,“ řekla jsem, „kdybych se chtěla počestnosti

vzdát.“

„Mé dítě, jakým právem si činíte nárok na pomoc bohatých, když chcete zůstat

počestnou?“

„Chci jim sloužit, pane.“

„Služby takového dítěte, jako jste vy, nemají v domácnosti žádné ceny, ale s méně

směšnými mravními zásadami byste mohla dobře žít. Ctnost, s níž se tolik chlubíte, není ve světě

k ničemu. Marně

se jí honosíte, nedostanete za ni ani sklenici vody. Lidé mé třídy nedávají almužny. To je

jedna z věcí, o niž se nejméně zajímají. Za každý peníz, který opustí jejich kapsu, chtějí být

odškodněni. A co jim může dát chudá dívenka, jako jste vy, za jejich podporu, jestliže jim chce

dát svou nevinnost?“

„Ach, pane, v lidských srdcích není tedy žádného milosrdenství a žádného citu?“

„Velmi málo, mé dítě. Zavrhujeme mánii pomáhat někomu zadarmo. Snad by tím byla na

chvíli polichocena naše pýcha, ale nic není tak plané a pomíjející, jako požitky pýchy. chceme

tedy raději

41

sklízet odměnu za naši pomoc ve formě rozkoše, kterou nám může, například dát

miliskování s děvčátkem, jako jste vy. To je výhodnější než pocit pýchy nad rozdávanými

almužnami. Pověst velkomyslného člověka se nevyrovná, pokud jde o mne, jediné vteřině

rozkoše, kterou byste mi mohla poskytnou, a proto vám pomohu jedině, když mě budete poslušna

ve všem, co se mi líbí od vás žádat.“

„Jaká tvrdost, pane! Nemyslíte, že vás nebe zato potrestá?“

„Pamatuj si, mé dítě, že nebe je věcí, která mne na světe zajímá nejméně. Mám peníze a

při vědomí té trošky moci nad lidmi, vzdoruji mu denně bez strachu a mé rozkoše a vášně mají

půvab jen tehdy, když přestupují záměry prozřetelnosti.“

„Ach, pane, podle těchto zásad je tedy nutno, aby chudý zahynul!“

„Co na tom, Francie má více poddaných, než jich potřebuje! Ale proč naříkat nad osudem,

když

záleží jen na vás, abyste se zařadila do třídy vládnoucích.“

„Za jakou cenu, spravedlivé nebe!“

„Nečiním nátlak na vaše vnitřní názory, ponechte si je, ale práce, kterou vám uložím a za

niž

obdržíte slušnou, ačkoli ne přílišnou odměnu, budete přesto muset vykonávat. umístím vás

u své

hospodyně, budete jí sloužit a vždy ráno, jednou jako žena ona, a jednou můj sluha, budou

s vámi souložit před mýma očima, neboť jedině pohled na cizí rozkoš může roznítit mou vášeň.

Vyžaduji to, protože jsem jinak uzpůsoben přírodou než většina lidí. Moje hospodyně není mladá,

ani příliš půvabná

a já doufám, že právě protiklad její ohyzdné tváře a vašeho mládí mi způsobí obzvláštní

slasti. Její

poštěváček je velký jako mužský úd a ve vašich ústech mi poskytne pohled, jemuž se, co

do vzrušení, žádný jiný nevyrovná. Ona žena vás ostatně naučí oněm zvláštním rozkoším, které

jsou vyhraženy duchům výjimečným. A doufám, že za pomoc, jíž vám poskytnu, se mi odvděčíte

snahou a poslušností. Můj sluha nezná výběru. Je to tvoru hrubý, jehož zvířecí vášeň mne ukájí.

Chci, abyste mu byla ve všem po vůli. Jeho slabostí je začít v kundě a skončit v ústech.

Poslechnete ho ve všem, neboť zná postoje, které mne dráždí.“

Odpusťte, madame, že vám líčím tyto podrobnosti, ale chci vám v mezích svých slabých

sil podat nedokonalý obraz zkázy, která mi hrozila. Jak vám říci, že tento netvor vyžadoval, abych

jeho sluhovi lízala zadní otvor, anebo chtěl-li mne vidět poníženou, aby sála jeho semeno. Jak

jsem se rděla, když mi zakazoval ukojení mezí hýžděmi, a přísahal, že mne zničí, poskvrním-li

svou řiť, která je určena jen k jeho potěšení, bude-li dostatečně podrážděn. Jen ztrácejíc dech,

mohu vám vypravovat, že mne chtěl vidět znásilněnou onou ženou, zatímco by do ní jeho sluha

zarazil svůj rožeň zezadu, přičemž

on – pan Durbourg – vnikne mezi moje zadní tváře a vylije tam svou dávku rozkoše.

Jak vám mám vylíčit ohavnost tohoto návrhu! Byla jsem nesmírně ponížena a nebyla jsem

schopna odpovědět.“

„To je vše, co pro vás, mé dítě, mohu učinit,“ podotkl zpustlík, povstávaje se zdviženou

košilí, zpod níž v hustém a řásnitém vlasu visel polotuhý úd s modrou hlavou, zauzlený jako lano.

Pozoroval se škodolibým uspokojením zděšení v mých očích a shledávaje je rozkošným, ukázal

mi ohromný svrasklý

a drsný vak, v němž se pohybovala dvě veliká klubka nahoru a dolů, jakoby dýchala.

Zavřela jsem oči a odvrátila jsem se odporem, ale on, neustále se usmívaje, s očima podlitýma

vilností, dodal: „Nemohu vám však za tento dlouhý a velmi trnitý obřad slíbit podporu déle než na

dva roky. Je vám čtrnáct let, v šestnácti budete volná a můžete si hledat štěstí jinde. Až do té doby

vás chci živit, oblékat a měsíčně

budete dostávat jeden zlaťák. Dobře si vše rozmyslete, uvažte stupeň bídy, z níž vás chci

pozvednout, uvědomte si, že na této nešťastné planetě musí trpět každý, kdo se nenarodil

bohatým.“

Nemravné návrhy a mé zděšení rozněcovalo vášeň tohoto netvora. Uchopil mě surově za

límec a řekl, že napoprvé mi sám ukáže, co napříště bude chtít jen vidět. Chtěla jsem se mu

vymknout, ale padla jsem tváří na stůl, kde mne surovec neurvale držel a vyhrnul mé sukně.

Prádlo napjaté k prasknutí a vzedmuté mými zadními oblinami, vydráždilo ho k sveřepé

zběsilosti, v níž mi plochou rukou zasadil několik prudkých ran. Má ubohá prdelka zrudla

purpurově, Dubourg mi strhl kalhotky, vyhrnul košili nad boky, a trhal mé zadní polokoule od

sebe, snaže se mezi ně násilně vecpat svůj hrozný, do jedinečné

mohutnosti naběhlý úd. Křičela jsem, ale umlčel mne dvěma políčky, přičemž jsem se mu

vymkla. Jeho

42

zvrácená vášeň mu však dodala veliké síly. Jediným rozmachem mne srazil na kolena tak,

že můj obličej přišel těsně před jeho fialový úd. Uchopil mou hlavu oběma rukama a nutil mne,

abych netvora vzala do úst. Nic mi nepomohly slzy a úpěnlivé prosby. čím více jsem naříkala,

tím více se rozplameňoval. Abych nemohla uniknout, ovinul si mé boje rozpuštěné vlasy kolem

boků a zdusil mé výkřiky ve svém nadměrném ohanbí. Konečně se mi podařilo povstat, neboť ve

svém zoufalství jsem zaťala zuby do jeho břicha. Ale kalhotky mně obtočily kolena a padla jsem

na podlahu. Zuřivec, šílený vášní, vrhl se na mne znovu a přitiskl svůj úd k mému zadečku.

Ucítila jsem prudkou bolest, způsobenou nehty, zaťatými do hýždí. Rozevřel mne a vnikl na kraj

zadní dírky. Byla jsem však příliš těsná a nadto jsem se zmítala zoufalými pohyby. Můj nářek

snad, snad dráždění, které mu způsobila má ubohá prdelka, přivedly jeho zvířecí smilnost ke

konci a já jsem se náhle cítila zalita horkým, silným, několikráte opakovaným výstřikem lepkavé

hmoty, jež stříkala z jeho údu takovou silou, že mi tryskla až na šíji. Zvrhlík ustal na chvíli a tu mi

mé neštěstí dodalo odvahy a síly. Vytrhla jsem se mu a vrhla se ke dveřím.

„Zhýralče,“ volala jsem, prchajíc, „nechť nebe, tebou tak uražené, tě jednou potrestá!

Nejsi hoden bohatství, jež podle užíváš, ani vzduchu, který dýcháš a jejž tvá sveřepá surovost a

vilnost znečišťuje.“ A ponořena ve smutné a temné úvahy, prchala jsem k domovu. žena, u níž

jsem bydlela, a která znala mé neštěstí, radostně mi vyšla vstříc a řekla mi, že konečně nalezla

dům, kde mne rádi přijmou, budu-li se ovšem dobře chovat.

„Ó, nebesa,“ řekla jsem, „tuto podmínku ráda splním.“ Muž však, kterému jsem měla

sloužit, byl starý lichvář, jenž bohatl půjčováním na zástavy a který okradl každého, když měl

jistotu, že to lze provést beztrestně. Bydlel v ulici Quineampoix, kde obýval první patro se starou

hospodyní, již zval svou ženou. Šla jsem k němu.

„žofie, řekl mi pan Harpin (žofie bylo jméno, které jsem si dala), první ctností je

poctivost. Ukradnete-li někdy v mém domě haléř, dám vás oběsit. Těšíme-li se moje žena a já,

několika příjemnostem ve stáří, je to proto, že jsou ovocem našeho nesmírného přičinění a veliké

střídmosti. Jíte hodně, mé dítě?“

„Trochu chleba denně, pane,“ odpověděla jsem. „Vodu a trochu polévky, jsem-li tak

šťastná, že ji mám.“

„Polévky. U čerta, polévky?!“

„Hleď miláčku,“ řekl lichvář své ženě, „vzdychej nad rozmachem přepychu! Rok hledá

místo, rok umírá hladem a teď chce jíst polévku!“

„Vaříme polévku jedou týdně, v neděli, a to jen pro nás, kteří čtyřicet let pracujeme jako

galejníci. dostanete denně tři unce chleba, láhev vody a každé dva roky jedny staré šaty po mé

ženě. Kromě toho ročně tři zlaté služného. Uspokojíte-li nás a povznesete-li pořádkem a

úpravností blahobyt domu. Uklidíte třikrát denně náš šestipokojový byt, denně ustelete mou a

ženinu postel, budete otvírat návštěvám dveře, pudrovat mou paruku, česat mou ženu, ošetřovat

psa, kočku a papouška, opatříte kuchyň, uvaříte pro nás, vycídíte nádobí, pomůžete ve všem mé

ženě a zbytek dne použijete k šití prádla a k pletení punčoch a čepců.“

Paní, snadno pochopíte, že pouze člověk ve velké bídě mohl přijmout takové místo. Nejen,

že práce byla nad mé síly, ale copak jsem mohla žit za to, co mi nabízeli? Střežila jsem se však

něco namítat a nastoupil jsem téhož večera.

Kdyby mi kruté postavení, v němž se nalézám, poskytlo možnost alespoň chvíli vás

pobavit a kdybych nemusela přemýšlet, jak bych ve vaší duši vzbudila soucit, myslím, že bych

vás velmi obveselila vyprávěním o lakomství, jehož svědkem jsem byla v tomto domě. Ale za rok

mne tam očekávala tak hrozná katastrofa,že vzpomínajíc na ni, mohu jen stěží vyprávět několik

veselých podrobností, než vás seznámím s touto děsnou událostí.

V domě se nikdy nesvítilo. Pokoj pana a paní Harpinových byl totiž obrácen k uliční

lucerně, která je zbavovala nutnosti používat vlastního světla. Prádlo vůbec nikdy nenosili, neměli

prostěradla, ani ručníky, protože je téměř nikdy nepotřebovali. Víno nikdy nepili. Paní Harpinová

tvrdila, že voda je přirozený nápoj, který první lidé pívali a jejž nám dává sama příroda. Kdykoliv

krájeli chléb, podložili

43

košík, aby nemohly drobty, k nimž pak přidávali zbytky jídla, vypadnout a aby to vše se

špetkou žluklého másla tvořilo nedělní oběd. Šaty se neklepaly a poty pána a paní měly železné

podrážky. V

bytě byl značně velký pokoj, jehož stěny neměly čalounů. Z nich jsem nožem škrábala

omítku, kterou jsem prosívala jemným sítem. Tak jsem dělala toiletní pudr, jímž jsem zdobila

pánovu paruku a panin chignon.

Ale tyto pošetilosti nebyly jedinými, které tato lakomá dvojice tropil. Nic není

přirozenějšího, než že si lidé chtějí zachovat svůj majetek. Méně je však přirozené, násobí-li jej

majetkem bližních. Zanedlouho jsem pozorovala, že pan Harpin bohatl tímto způsobem. Nad námi

bydlil bohatý

soukromník, vlastnící mnoho krásných klenotů. Snad v důsledku sousedství, snad že

prošly rukama mého pána, znal pan Harpin dobře věci sousedovy. Často jsem slýchala, jak se

svou ženou lituje zlaté

schránky,která prý měla velkou cenu. Aby se utěšil, že toto pouzdro musel vrátit, rozhodl

se pan Harpin, že je ukradne a mne pověřil provedením tohoto úkolu.

Vysvětlil mi nepatrnost krádeže a její užitečnost ve společnosti, protože zavádí jakousi

rovnováhu a srovnává rozdíly bohatství. Dávaje mi paklíč, ujišťoval mne, že byt sousedův otevírá

lehce.

„Ach, pane, cožpak může zaměstnavatel takhle kazit služebníka? Kdo mi brání, abych

zbraň, kterou mi podáváte obrátila proti vám? Co byste mohl namítat, kdybych vás okradla podle

vašich zásad?“

Pan Harpin byl velmi udiven mou odpovědí, pohlížel na mne s netajenou nevraživostí a

pravil, že mne pouze zkoušel a že mohu být šťastná, že jsem odolala jeho záludné nabídce. Dala

jsem se touto odpovědí odbýt, ale od této chvíle jsem tušila neštěstí.

Pan Harpin nechal uplynout měsíc, totiž dobu, která chyběla do konce druhého roku mé

služby. Neřekl ani slova, nedával najevo žádný hněv, avšak když jsem jednou večer o vykonané

práci odešla do svého pokoje, abych si odpočinula, uslyšela jsem v bytě hluk. Spatřila jsem,

nikoliv bez úleku, svého pána, vedoucího k mé posteli komisaře a čtyři biřice.

„Čiňte svou povinnost, pane,“ řekl komisaři. „Tato nešťastnice mi ukradla prsten s

diamantem za tisíc zlatých. Naleznete jej v jejím pokoji nebo u ní. To je jisté.“

„Pane, já že jsem vás okradla? Kdo ví lépe než vy, že je nemožno, abych se dopustila

krádeže?“

Pan Harpin silně lomozil, aby slova zanikla a nepřestal biřice pobízet k prohlídce. Osudný

prsten nalezli v mé žíněnce. Proti tak jasnému důkazu nebylo obrany. Okamžitě mně svázali a

odvedli do vězení, aniž vyslechli mou obhajobu. Myslí si totiž všeobecně, že ctnost se nesrovnává

s bídou a že chudoba je dokonalým důkazem viny. nespravedlivá obžaloba utvrzuje ve víře, že

člověk nařčený ze zločinu se jej opravdu dopustil. Vaše nevinnost se měří podle vašeho

postavení. Vaše nepočestnost se prokáže hned, jak titul nebo peníze nepřesvědčují o opaku.

Marně jsem se hájila, marně jsem zapřísahala obhájce, kterého mi přidělili, svou nevinou. Můj

zaměstnavatel mne obvinil, diamant nalezli v mé

posteli a bylo tedy zřejmé, že jsem jej ukradla. Když jsem chtěla vylíčit hrozný rys

Harpinovy povahy a dokázat, že moje neštěstí je důsledkem jeho pomsty, považovali toto

obvinění za utrhání na cti. Řekli, že pana Harpina znají čtyřicet let jako krajně poctivého muže.

Byla jsem odsouzena k smrti, když nenadálá

příhoda, která mne osvobodila, smýkla se mnou v nové bědy života.

V téže době se mnou byla odsouzena k smrti jakási čtyřicetiletá žena, zvaná Dubois,

pověstná

strašnými činy všeho druhu. Tato žena se o mne zajímala. Večer, několik dnů před

popravou, mi řekla, abych se nebála a byla jí nablízku. Kolem půlnoci prý v domě vypukne oheň.

Někdo snad při tom uhoří, ale na tom nesejde – my se pomocí jejích přátel, kteří se k nám připojí

určitě zachráníme.

Boží ruka, trestající mou nevinnost, posloužila zločinu Dubouisové. Oheň se rozhořel. V

strašném požáru uhořelo deset lidí, ale my jsme byly zachráněny. Druhý den jsme došli do

chatrče důvěrného přítele Duboisové, který byl pytlákem v lese Bondy.

„Jsi volná, drahá žofie,“ pravila mi potom má zachránkyně. „Nyní můžeš volit způsob

života, jaký se ti líbí. Ale mohu-li ti poradit, naplivej na ctnost, která, jak vidíš, se nikdy nevyplácí

a která tě

dovedla k patě šibenice, kdežto mne pře ní hrozný zločin zachránil. Podívej, k čemu na

světě slouží

dobro a uvažuj, stojí-li za to, ničit se pro ně. Jsi mladá a krásná, postarám se o tvou

budoucnost a štěstí.

44

Za dva roky tě vynesu na vrchol úspěchů. Upozorňuji tě však, že nepůjdeme těsnými

stezkami ctnosti. Rozhodni se rychle, zde jsme bezpeční jen několik hodin a musíme odtud rychle

prchnout.“

„Ach, paní,“ řekla jsem své dobroditelce. „Jsem vám velmi zavázána, neboť jste mi

zachránila život. Ale jsem zoufalá, že vděčím za život zločinu. Nyní vím dobře, jakému nebezpečí

kráčím vstříc, vzdávajíc se ctnosti, která stále klíčí v mém srdci. Nechť však jsou trny počestnosti

sebevětší, vždy jim dám přednost před klamným leskem prospěchu a štěstí, které doprovází hřích.

A když prozřetelnost dovolí, aby můj život byl trpký, snad je to proto, aby mne odměnila na onom

světě. Tato naděje mírní

mé zármutky, tlumí nářky, posiluje a uschopňuje mne k překonání všeho zlého.“

„To jsou nesmyslné zásady,“ pravila Duboisová, vraštíc obočí. „Pusť nebeskou

spravedlnost, tresty odměny z hlavy. To vše nestojí za nic, leda za zapomenutí, jakmile vyjdeme

ze školy, nebo za smrt hladem, jsme-li hloupí, že v to věříme. Tvrdost bohatců ospravedlňuje

darebnost chudých. Kdyby jejich měšec byl někdy otevřen pro naši potřebu, kdyby v jejich

srdcích vládla lidskost, mohla by se, mé

dítě, usadit ctnost v našich srdcích. Protože však naše bída a trpělivost slouží pouze k

zesílení našich okovů, jsou naše zločiny vlastně jejich dílem a my bychom byli velmi hloupí,

kdybychom se jich zříkali. Příroda nás stvořila všechny rovné a když se ani osudu nechce tyto

základní zákony měnit, je na nás opravovat jeho rozmary a napravovat vlastní dovedností loupeže

silných. Poslouchám rád pokrytce, kteří

nám káží ctnost. Je opravdu velmi snadné nekrást máme-li třikrát tolik, kolik potřebujeme

k životu. Je obtížné zabývat se plánem vraždy, obklopují-li nás pochlebníci a oddaní otroci. Ale

nás, žofie, nás, jež

ona barbarská, tebou bláznivě k božství povýšená prozřetelnost odsoudila plazit se po

zemi jako hadi v trávě, nás, na něž se lidé dívají s odporem, protože jsme chudí, nás, které ponižují

proto, že jsme slabí, na nás chceš, abychom se bránili zločinu, když jedině on nám otevírá krásy

života? Chceš snad, abychom byli neustále zotročováni a ponižováni, zatímco jiní mají všechny

výhody bohatství a nám nechají jen nedostatek, pokoření, bolest, střádání, slzy a šibenice? Ne

žofie, prozřetelnost již ty uctíváš, je dobrá je proto, abychom na ni plivali. Anebo je jiná, než jak

se jí všeobecně rozumí a je nutno lépe ji pochopit a dobře si uvědomit: jakmile nás uvrhne do

postavení, v němž se zlo stalo nezbytností a jakmile nám současně dá možnost vykonat je, činí tak

proto, že zločin slouží jejím zákonům stejně jako dobro a proto, že získává jedním i druhým.

Prozřetelnost nás stvořila ve stavu rovnosti a ten, kdo ji porušuje, nemá větší viny, než ten, kdo ji

obnovuje. Oba jednají podle vrozených pudů. Oba si dávají

pásku přes oči a oba se mají radovat.“

Přiznám se, nezviklalo-li mne nikdy nic, svádění této chytré ženy mnou otřáslo. Ale

přirozenost ctnosti zvrátila v mém srdce její sofismata. Vyslechla jsem ji a prohlásila, že jsem se

rozhodla nepodlehnout jejím svodům.

„Tedy dobře,“ řekl mi Duboisová, „učiň, jak ti libo. Ale nebudeš-li oběšena, což, jak se

zdá, tě

nemine, alespoň o nás nikdy nemluv.“

Za našeho hovoru popíjeli její druzi s pytlákem. A jak to při víně bývá, tito bídníci mne

nechtěli nechat uniknout ze svých rukou, aniž se obveselí na mé útraty. Jejich zásady a mravy,

zasmušilé a poměrně bezpečné místo, jejich opilost, mé mládí a má nevinnost, to vše je

povzbuzovalo. Vstali od stolu, radili se a přizvali k tomu i Duboisovou. Jejich šepot mne

rozechvíval hrůzou. Konečně mi oznámili výsledek porady: buď budu dobrovolně všem po vůli,

anebo mne znásilní, než odejdu. Svolímli dobrovolně, dají mi po zlaťáku, abych mohla dojít tam,

kam chci. Budou-li však nuceni použít násilí, aby mne donutili k povolnosti, vrazí mi poslední

muž, který se se mnou potěší, nůž do prsou, aby bylo zachováno tajemství. Potom mne zahrabou

do hnojiště.

Představte si sama, paní, jak na mne působila tato ohavná nabídky. Padla jsem Duboisové

k nohám, zapřísahala jsem ji, aby mne zachránila podruhé. Ale zpustlice se mému hroznému

postavení jen smála, neboť má situace se jí zdála malichernou.

„Ach, hrome, pročpak jsi nešťastná, když máš podržet čtyřem chlapům, stavěným jako

verdunští

býci? Má drahá dcero, v Paříži by se našlo deset tisíc žen, ochotných zaplatit mnoho

peněz, kdyby nyní

mohly být na tvém místě. Poslouchej, dodala po chvíli, mám dost moci nad těmi lidmi a

mohu ti zajistit milost, ukážeš-li se jí hodnou.“

45

„Co mám učinit?“ zvolala jsem plačíc. „Poroučejte paní, jsem připravena.“

„Půjdeš s námi a zúčastníš se našich podniků. Za tuto cenu ti zaručuji, že se tě nikdo

nedotkne.“

Nemyslela jsem, že smím váhat. Svolujíc, šla jsem do nových nebezpečí, uznávám to, ale

nikdo nemohl překazit můj útěk od nich. „Půjdu s vám,“ řekla jsem Duboisové. „Půjdu kamkoli

chcete, jen mne zachraňte od vilnosti těchto mužů.“

„Děti,“ řekla Duboisová čtyřem banditům. „Tato dívka patří k nám. Přijala jsem ji do

tlupy a zakazuji vám jakéhokoli násilí.“

Ale vášeň mužů bývá tak silná, že ji žádný hlas nemůže zkrotit. A tito lidé již byli ve stavu,

v němž je nic nemůže zadržet. Všichni čtyři ke mně přistoupili a ujišťovali Duboisovou, že bych se

stala jejich kořistí, i kdyby tu stály šibenice. Jeden lotr, podle vzhledu nejstarší, jehož vášeň však

měla nejméně trpělivosti, mne uchopil hrubě za obě nohy a posadil na stůl. Dříve než jsem mohla

pomyslit na obranu, rozevřel má stehna a dýkou rozřízl kalhotky. Pohled na můj obnažený klín ho

rozdivočel. Muž

přemáhaný vášní spustil svůj poklopec, přičemž mně druhou rukou, v níž svíral dýku, držel

za hlavu tak, že jsem se pod hrozbou smrti nemohla ani pohnout. Naříkala jsem a prosila

Duboisovou tak tklivě, že by se stěny byly smilovaly. Trnula jsem hrůzou, ale právě když chtěl

vložit svůj chlípný úd do mé svatyně, přiskočili ostatní a odstrčili ho.

„Nejdříve bude moje,“ pravil první a sevřel mne v náručí.“ „A kdo ti dal právo načínat?“

děl druhý a odstrkuje svého kamaráda, vyrval mne z jeho rukou. „U všech ďasů, dostaneš ji až po

mně,“

zvolal třetí. Potom se všichni čtyři počali porážet, bili se a váleli po zemi. V pustém

hlomozu rvačky, provázené hroznými kletbami, zazníval hlas Duboisové, která je nazývala

smilnými kozly, ochotnými vyvraždit se pro jednu kundu a první mrd. Muži těžce oddychovali a

pod jejich rozedranými šaty jsem viděla tyčit se jejich mohutné svalstvo, jehož silný nápor bych

byla ani nesnesla

Byla jsem šťastna, že je vidím v půtce, která mi dává čas k útěku. Zatímco se Duboisová

zaměstnávala pokusem odtrhnout je od sebe, vytratila jsem se ze světnice. Běžím do lesa a

za chvíli ztrácím dům z očí. „Bytosti nejdražší a nejvyšší,“ pravím a vrhám se na kolena. „Bytosti

nejvyšší, můj ochránče, měj slitování s mou bídou. vidíš mou bezmocnost a nevinnost, vidíš, s

jako důvěrou vzpínám k tobě své naděje. Rač mne vyprostit z nebezpečí, která mne pronásledují

anebo mne zavolej k sobě v smrti méně potupné, nežli je ta, jíž jsem právě unikla!“ Modlitba je

nejsladší útěchou nešťastných a člověk, který se pomodlí, je silnější. Vstala jsem s odvahou, a

protože se začalo stmívat, ukryla jsem se v podrostu, abych přečkala noc. Zemdlenost, již jsem

cítila, a vědomí, že mne nic neohrožuje, přispěly k tomu, že když jsem se druhého dne probudila,

bylo slunce již velmi vysoko. Probuzení nešťastných je hrozné a smutné. Vrací je ještě s větší

intenzitou k uvědomění nesnází a dává jim pocítit neštěstí v celé

jeho tíži. „Jakou cenu má život, žitý v tak žalostném osudu?“ řekla jsem si, a uvažujíc o

sobě, ronila jsem přehojné slzy.

Sotva jsem se vyplakala, zaslechla jsem nablízku hlasy dvou mužů. „Pojď, můj příteli,

bude nám zde dobře. Nyní mi krutá a neblahá přítomnost matky nezabrání těšit se s tebou v

rozkoších mně tak drahých.“

Přiblížili se a usadili se přede mnou tak, že ani jediný jejich pohyb, ani jediný projev mi

nemohl ujít. A já jsem viděla…

„Spravedlivé nebe, paní,“ řekla nešťastná dívka, přerušujíc se. „Jak je možné, že mne osud

vedl vždy před situace tak zvrhlé vášně, že studu obtížno je vyslechnout i vylíčit? A proč jsem se

neustále musela dívat na pohlaví znetvořená chtíčem? Neumíte si, paní, ani přestavit muka, která

vytrpěla má

ctnost, bránící se všemi silami těmto nesmyslným obrazům, k nimž byla má nevinnost

současně

podivným způsobem přitahována. Viděla jsem je, jak se milují způsobem, urážejícím

přírodu a její

zákony. Viděla jsem ten hnusný akt se všemi podrobnostmi.“

Jednomu z mužů, tomu, který druhého ovládal, bylo asi dvacet čtyři roky a měl na sobě

čistý

zelený oblek. Druhý muž, byl pravděpodobně jeho služebníkem, měl velmi krásnou tvář a

nebyl starší

šestnácti až osmnácti let. Jejich kratochvíle byla odporná a trvala dlouho. Já jsem se

nesměla odvážit pohybu, abych nebyla pozorována.

46

Zločinní herci se konečně nabažili všeho a vstali. Zeleně oblečený muž se přiblížil ke

křovisku, za nímž jsem se skrývala, a chtěl zde vykonat svou potřebu. Svlékl se a hluboký stud

mne dojímá, vzpomenu-li si na rýhu jeho ženské zadnice, zalepenou nečistým chámem jeho

zvrhlého přítele. Když

povstal, otíral svůj úd, plný výkalů, travou, na niž močil a třepal jím tak, že tekutina

prýštící z něj, stříkala až na mne. Chtěla jsem uhnout, abych neviděla tento hrozný obraz a

zaharašila jsem křovím. Mladík se překvapeně podíval směrem ke mně. Můj vysoký čepec mne

prozradil. Muž mne zpozoroval a zavolal na mladšího. „Jasmíne, jsme prozrazení, jakási

nezasvěcená dívka viděla naše hra. Pojď sem můj drahý, vyzdvihneme odtud tu darebačku a

vyzvíme, co tu dělá.“

Nebránila jsem se, když mi pomohli vystoupit z mého útulku a padla jsem jim k nohám.

„Ó, pánové,“ zvolala jsem, spínajíc ruce. „Slitujte se nad nešťastnicí, jejíž osud je hoden

politování. Nechť

postavení, v němž jste mne nalezli, nebudí vaše podezření. Je důsledkem mé bídy a nikoli

mých nepravostí. Nerozmnožujte řadu běd, které mne stíhají, račte je naopak zmírnit prostředky,

jež mi pomohou uniknout utrpení.“

V srdci pana de Bressac, to bylo jméno mladého muže, však nebylo soucitu. Zvrhlost

smyslů

tlumí v člověku milosrdenství a výsledkem zvrácenosti je zatvrzelost. V srdci pane de

Bressac se družila k přirozené krutosti tohoto druhu tak veliká nechuť k našemu pohlaví, a tak

přílišná nenávist ke všemu, co ztělesňovalo ženství, že bylo nesnadné vzbudit v jeho duši odezvu

mých proseb.

„Co tu děláš, hrdličko lesní?“ řekl mi tvrdě člověk, kterého jsem chtěla obměkčit. „Mluv

pravdu, viděla jsi vše, co jsem činil s tímto mladíkem, viď?“

„Ne, pane,“ zvolala jsem ihned a myslila jsem, že zamlčujíc pravdu, nehřeším. „Buďte si

jist, že jsem viděla pouze věc velmi obyčejnou. Viděla jsem vás a onoho pána sedět v trávě, a

domnívám se, že jste spolu rozmlouvali. To je vše.“

„Chci uvěřit,“ odpověděl pan de Bressac. „To je k tvému štěstí, neboť kdybych se

domníval, že jsi viděla ještě něco jiného, neopustila bys nikdy živa tuto houštinu. Vzhůru,

Jasmíne, máme dost času a můžeme vyslechnout příhody této kurvy.“ Oba se posadili do trávy a

poručili mi přisednout. Vyprávěla jsem jim upřímně vše, co se mi stalo ode dne, kdy jsem přišla

do města.

„Pojď, Jasmíne,“ pravil pan de Bressac, vstávaje, sotva jsem skončila. „Spravedlivá

Thémis sama odsoudila tuto tulačku. Nechť tato cudná kurva vytrpí trest, který si zasloužila. To,

co činíme, není

zločin, je to ctnostné jednání, drahý příteli, je to obnovování mravního pořádku a

poněvadž je naším nešťastným údělem občas jej rušit, obnovme jej alespoň jednou, když k tomu

máme příležitost. Oba surovci mne zdvihli a vlekli mne ke stromu, aniž je můj nářek a moje slzy

dojímaly. „Přivážeme ji takhle,“ pravil de Bressac svému sluhovi a postavil mne břichem ke

stromu. Podvazky, kapesníky, řemeny a vším co měli s sebou jsem byla svázána tak nelidsky, že

jsem nemohla pohnout jediným údem. Potom mi strhli sukni, zdvihli košili na ramena a začali se

znova rozpalovat pohledem na mé trýzněné

tělo, jehož nevinná spanilost nenalezla milost před jejich očima. Vysmívali se mým

vnadám, tupíce je hrubými výrazy, jež rozplameňovaly jejich chtíče stejně jako můj pláč. Kousali

divoce pružné maso mého zadku, roztahovali rukama jeho obliny a vráželi prsty do mé ubohé

dírky. Trpěla jsem nesnesitelně. Svíjela jsem se bolestí a pouta se mi každým pohybem zařezávala

hlouběji do těla. Řemen, protažený mezi nohama, palčivě drtil mou růžičku. Sluha posléze strčil

svůj tvrdý úd mezi mé zadní

tváře a jeho pán mu své pohlaví vrazil do jeho nečisté zadní díry. Potom se oba šíleně

zmítali a drásali mé tělo do krve tak dlouho, až mne v blažených vzlycích, které ze sebe vydávali,

zaplavil horký výstřik sluhovy nečistoty. Zmocňovala se mne mdloba. Potom se chopili

loveckých nožů. Domnívala jsem se, že mne zabijí nebo že rozřežou všechny části mého těla, které

jejich nestoudnost obnažila. „Stačí,“ děl de Bressac. „To stačí, aby nás poznala, aby viděla, co

bychom s ní mohli provést a stačí to, chceme-li ji učinit otrokyní. „žofie,“ pokračoval, rozvazuje

má pouta, „oblečte se, mlčte a následujte nás. Spolčíte-li se se mnou, nebudete toho nikdy litovat.

Moje matka potřebuje komornou, uvedu vás k ní a zaručím se za vás. Jestliže zneužijete mé

dobroty a zradíte mou důvěru, pak pohleďte na tento strom, který bude vaším smrtelným ložem.“

47

Oblékla jsem se a vrhla se k jeho nohám. Stěží jsem naléhala slova, kterými bych mu

vyjádřila svou vděčnost.

„Pojďme,“ pravil de Bressac. „Vaše počínání bude mluvit na vás.“ Šla jsem pokorně a tiše

za nimi. Za hodinu jsme dorazili do zámku hraběnky de Bressac. Rozkázali mi počkat v

místnosti, kde mi Jasmín velmi slušně předložil něco k jídlu. Za půl hodiny přišel pro mne pan de

Bressac, aby mne představil hraběnce.

Paní de Bressac byla krásná, čtyřicetipětiletá žena, zdála se mi naprosto počestnou. Byla

již dva roky vdovou a byla nesmírně bohatá. Každého roku přispívala k příjmům svého syna

značnou částkou peněz, aby kryla jeho nemírnou potřebu. Její dům měl alespoň sto tisíc zlatých

ročního příjmu a pan de Bressac neměl bratra, ani sestry, takže bylo zřejmé, že veškerý majetek

připadne po smrti hraběnky jemu. Oba strávili na tomto statku tři měsíce v roce, jinak žili v Paříži.

Pan de Bressac mi poručil, abych vše vypravovala a když jsem skončila, řekla mi paní

hraběnka:

„Vaše cudnost a prostota nedovolují mi pochybovat o vaší nevinnosti. Nechci od vás

jiných důkazů, než

prokázat, že jste opravdu dcerou muže, jejž jste mi označila. Je-li to pravda, pak vám

pravím, že jsem znala vašeho otce. Pokud jde o záležitost v domě Harpinově, postarám se o její

urovnání. Postarám se, aby byl zrušen rozsudek a abyste se bez obav opět mohla objevit v Paříži.

Ale rozmyslete si to vše dobře žofie. Všechno vám slibuji pouze za cenu bezúhonného chování.

Vidíte tedy, že vděčnost, již od vás požaduji, obrátí se vždy jen vám samé ku prospěchu.“

Padla jsem jí k nohám a ujišťovala jsem ji, že nikdy nebude mít příležitost k

nespokojenosti. Od té chvíle jsem zastávala místo její druhé komorné. Na hraběnčin dotaz přišly

z Paříže během tří dnů

dobré zprávy a z mé duše zmizela každá vzpomínka na neštěstí. Ale v nebi nebylo psáno,

že ubohá žofie bude šťastna. Jestliže jí náhoda přinesla několik pokojných chvil, stalo se tak

pouze proto, aby hrůzy příštích dnů pociťovala ještě hořčeji.

Sotva jsme se vrátili do Paříže, začala paní de Bressac pracovat v můj prospěch. Byla jsem

brzy ujištěna, že vyšetřování bylo zastaveno a rozsudek nade mnou pronesený byl zrušen. Snadno

si představíte, jak mne to vše připoutávalo k paní hraběnce. A to právě bylo záměrem pana de

Bressac. Zpozorovala jsem totiž velmi brzy, že svrchovaně nenávidí svou matku. Je pravda, že

činila vše možné, aby zamezila jeho prostopášnosti a omezila hrozné pohlavní perverze, v něž se

tento mladý muž v Paříži vrhal slepěji než na venkově. Ale vše bylo marné. Oddával se všemu s

daleko větším zápalem a ubohá

hraběnka nesklidila za svou snahu nic než nenávist.

„Nedomnívejte se žofie, že jednání mé matky s vámi je ovocem dobrotivosti. Kdybych ji

neustále nepobízel, ani by si nevzpomněla na pomoc, kterou vám přislíbila. Připomínám vám, že

ten, kterému jste povinna vděčností, jsem já sám a vše splatíte službou, kterou mi prokážete. Jsem

přesvědčen, že po tom všem, co jsem pro vás vykonal, naleznu ve vaší duši porozumění.“ Tyto

řeči mi byly tak nesrozumitelné, že jsem nevěděla, jakým způsobem na ně mám reagovat.

Odpověděla jsem tedy nazdařbůh a neurčitě, snad s přílišnou lehkověrností.

Madame, to je chvíle, kdy se vám přiznám k jedinému provinění, jehož jsem se ve svém

životě

dopustila. Co říkám – provinění? K výstřednosti, která nikdy neměla sebe rovna, a již, jak

se zdá, použila ruka prozřetelnosti k mému svržení do propasti, otevírající se nepozorovaně přede

mnou. Nemohla jsem totiž uzříti pana de Bressac bez něžného zachvění. Cítila jsem se k němu

přitahována a touhu po něm ve mně nemohlo nic potlačit. Myšlenky tížící mou mysl pro jeho

odpor k ženám, pro zvrácenost jeho zálib a pro mravní přehrady, které nás dělily – nic na světě,

nic nemohlo změnit tuto rostoucí vášeň. A kdyby byl pan de Bressac chtěl můj život, byla bych

mu jej obětovala bez rozmyšlení. Ale on vůbec nevěděl o citech, které jsem pečlivě uzavírala ve

svém srdci. Ten nevděčník si neobjasnil ani přibližně příčinu slz, které nešťastná žofie prolévala

denně nad neřestnými nevázanostmi, jež ho ničily. A přece nabylo možno netušit zápal, s nímž

jsem spěchala učinit vše, co si usmyslil. Přece nemohl nevidět, jak jej předcházím ve všech jeho

přáních. Mé srdce, pravděpodobně příliš zaslepené, zašlo až k tomu, že jsem začala sloužit jeho

neřestem s skrývala je před jeho matkou. Mé chování mi přineslo jaksi jeho důvěru, a tak jsem jí

byla oslepena, že jsem se pyšnívala vírou v jeho náklonnost.

48

Jeho zhýralost byla však tak veliká, že nejen dům, který jsme obývali, byl plný mladíků

sloužících jeho zvrácenostem, ale on si i ve městě vydržoval mnoho špatných osob. Buď je

navštěvoval, nebo přicházely k němu, aby za bohaté odměny hověly jeho žáru, který nemohl

uhasit na žádné ženě, neboť

příroda sama uzavřela jeho zvrhlé srdce sladkým rozkoším, jež muž nalézá v počestném

svazku, v půvabech a milostném klínu panny. dopřávala mu ukojení zvrácené žádosti pouze v

neřestné slasti, kterou v něm vzněcovaly údy jeho milců a již ukájel mezi mužskými hýžděmi.

Poněvadž jsou tyto choutky velmi drahé, ničil se pan de Bressac marnotratně. Někdy jsem se mu

odvážila vykládat všechny nepřístojnosti jeho života. Poslouchal mne, aniž odporoval, ale končil s

ujištěním, že není záchrany z neřesti, která ho ovládá a která k sobě poutá až do hrobu všechny

své nešťastné vyznavače. Ale když

jsem se pokusila mluvit o jeho matce a o jejím zármutku, nespatřila jsem nic než hněv,

špatný rozmar, podrážděnost a netrpělivost nad tím, že bohatství, jež mu bude náležet, je tak

dlouho v jejích rukou.

Několikrát jsem užila prostředků, jež skýtá náboženství. Víra mne utěšila skoro vždycky a

nyní

jsem se pokusila vlít její sladkost do duše tohoto zvrácence. Byla jsem přesvědčena, že ho

těmito pouty spoutám, jakmile ho učiním podílníkem jejich kouzelné moci. Ale on byl

vyhlášeným nepřítelem naši svatých tajemství, tvrdošíjným odpůrcem čistoty našich dogmat.

Zapřisáhle popíral existenci nejvyšší

bytosti a místo, aby se dal obrátit, snažil se zviklat základy mé víry.

„Všechna náboženství, žofie, vycházejí z chybných zásad,“ pravil mi. „Všechna

předpokládají

jako nezbytnost uctívat bytost jakéhosi stvořitele. Věř mi, žofie, že bůh, kterého ty

vyznáváš, není než

plodem nevědomosti lidí. Kdykoli silnější chtěl spoutat slabšího, přesvědčoval ho vždy, že

bůh posvěcuje okovy, které ho tlačí, a ten, zpitomělý svou bídou, věřil všemu, co mu první

namluví. Všechna náboženství jsou osudné následky této prosté bajky a jsou, jako ona, hodna

pohrdání, neboť

není jediného, jež by neneslo znamení podvodu a hlouposti. Ve všech tajemstvích,

rozechvívajících rozum, vidím jen dogmata, urážející přírodu a směšné obřady, vzbuzující jedině

posměch. Sotva jsem počal chápat život, začal jsem nenávidět tyto hanebnosti a určil jsem si za

povinnost šlapat po nich a přísahal jsem že jim nikdy v životě nepodlehnu. Chceš-li být rozumná,

čiň to, co činím já.“

„Ach, pane,“ odpověděla jsem mu. „Zbavujete nešťastnici její nejsladší naděje,

odmítáte-li její

náboženství, neboť ji utěšuje.“ Ale byla jsem pevně svírána tím, co náboženství učí a

nedovedla jsem mu odporovat, neboť jsem nacházela jen důvody, čerpané ze svého srdce. Pan de

Bressac se jen smál a jeho úskočná výmluvnost, živená zásadami čerpanými z knih, jichž jsem

naštěstí neznala, vyvrátila vždycky všechny důkazy. Paní de Bressac věděla, že její syn

ospravedlňuje svá poblouznění paradoxy nevěry. Plna ctnosti a lítosti, naříkala nad ním často

společně se mnou a ježto jsem se jí zdála poněkud rozumnější, než byly ženy, které jí obklopovaly,

svěřovala mi rády své smutky.

Mezitím se špatné chování jejího syna zdvojnásobilo. Dospěl až ta, že jí řekl přede mnou:

„Když

budete napříště překážet mým choutkám, přesvědčím vás o jejich kouzlu tím, že se jim

oddám před vašima očima.“ Naříkala jsem nad těmito slovy a nad jeho jednáním, pokoušela jsem

se zadusit nešťastnou vášeň, jež sžírala mou duši. Ale copak je láska nemocí, z níž se můžeme

uzdravit? Vše, co jsem vyhledávala k jejímu popření, rozněcovalo ještě živěji její plameny a pan

de Bressac se nezdál nikdy hodnějším lásky, než tehdy, když jsem proti němu shrnula vše, co mi

ho mělo zošklivit.

žila jsem v tomto domě již čtyři roky, když pan de Bressac mi nenadále učinil hrozný

návrh. Byli jsme právě na venkově. Jednoho večera po skončení práce, když jsem odpočívala na

balkóně svého pokoje, zaklepal pan de Bressac na moje dveře a požádal mne, abych mu dovolila

strávit noc se mnou. Běda! Každý okamžik, který mi tento hrozný původce mých strastí věnoval,

byl mi přespříliš drahý, než

abych mohla odříci.

Vstoupil, zavřel za sebou pečlivě dveře, vrhl se do křesla a váhavě promluvil. „Poslyš,

žofie, musím ti svěřit věci největší důležitosti. Přísahej, že nikdy neprozradíš nic z toho, co ti

řeknu.“

„Ach, pane. Považujete mne za schopnou zneužít vaší důvěry?“

„Nevíš, jak mnoho dáváš v sázku! Pojal jsem plán zabít mou matku a tvou ruku jsem

zvolil k provedení tohoto zločinu.“

49

„Mne, pane?“ zvolala jsem, ustupujíc hrůzou. „Ach, proboha, jak vám mohly dva takové

plány vzniknout v mysli? Vezměte můj život. Je váš. Dělejte s ním, co chcete, ale nemyslete, že

mne někdy přinutíte vykonat zločin, jehož obraz sám je nesnesitelný mému srdci.“

„Podívej, žofie,“ řekl mi pan de Bressac, uklidňuje mne. „Nepochyboval jsem o tvém

odporu, ale jsem přesvědčen o tvé inteligenci a myslím, že tě přesvědčím, že tento zločin, tak

nesmírný ve tvých očích, je v podstatě věcí velmi jednoduchou. Buď ujištěna, že zničení bližního

je jen pomyslné. Člověku není dána moc ničit, má nejvýše moc měnit formy. Před tváří přírody

jsou si všechny formy rovné. V

nesmírném kadlubu v němž se tyto proměny formy dějí, se nic neztrácí, všechny části,

které do něj vrháme, obnovují se neustále v jiných podobách. Ať jsou naše činy jakékoliv, žádný

neuráží přímo přírodu, neboť dílo ničení oživuje její moc, udržuje její sílu a nikdy ji neoslabuje.

Ach, co záleží tvořivé

přírodě na tom, když tento masitý útvar, tvořící dnes ženu, promění v hnijící hromadu,

plnou rozmanitého hmyzu? Nebo odvážíš se mi snad namítnout, že zničení člověka uráží přírodu

více než

zánik červa, a že to je snad důvodem k jejímu zvýšenému zájmu o nás? Jestliže stupeň její

lhostejnosti je v obou případech týž, co sejde přírodě na tom, jestli se někdo promění v klubko

červů činem, kterému říkáme zločin člověka? Až mi někdo dokáže, že člověk je v přírodě

činitelem tak důležitým, že jeho zničením se její zákony nezbytně poboří, pak uvěřím, že to je

zločinem. Ale dosud mi nejpromyšlenější

studium přírody dokazuje, že vše, co na naší zemi žije, má stejnou hodnotu. Nikdy nemohu

uvěřit, že proměna jediného z jejích tvorů z tisíce jiných by mohla urážet její zákony. Ale můžeš

namítnout, že bytost, jíž usiluji o život, je mou matkou, tedy bytostí, která mne nosila ve svém

lůně. A ty myslíš, že tato planá úvaha mne může zastavit? Proč? Mám být své matce vděčen za to,

že se oddávala rozkoši?

Ostatně matka sama nevytváří nový život. Lůno samice je pouze oplodněno samcem, a to

je příčinou, proč bych nikdy neukládal o život otci. Zabití matky je věcí zcela prostou.“

„Oh, pane,“ odpověděla jsem panu de Bressac všecka polekána. „Lhostejnost, kterou

přičítáte přírodě, je výtvorem vaší obraznosti a vašich vášní. Popřejte na okamžik sluchu svému

srdci a umlčte hlas vášně. Uzříte, jak hrůza před zločinem vrývá do něj hrozné rány. Neříkejte mi,

že vášně vyhladí

tuto hrůzu v jediném okamžiku. Jakmile vášeň vychladne, ozvou se v něm mohutným

hlasem výčitky. Čím citlivější jste, tím drásavější bude jejich moc nad vámi. Často uzříte před

svýma očima svou něžnou matku, kterou vaše barbarská ruka zahrabe do hrobu, a často uslyšíte

její žalostný hlas. Bude se vám zjevovat za večerů, ve vašem nočním bdění, bude vás trýznit ve

vašich snech, otráví všechny vaše radosti a zakalí každou vaši myšlenku. Aniž co vytěžíte ze svých

zločinů, zahrne vás smrtelná lítost nad tím, že jste měl odvahu je vykonat.“

Při těchto posledních slovech mne zalily slzy. Vrhla jsem se mu k nohám, zapřísahala ho

vším, co mu může být nejdražší, aby zapomněl tohoto hanebného poblouznění. Slíbila jsem mu je

zamlčet po celý život. Leč neznala jsem srdce, které jsem chtěla obměkčit.

Pan de Bressac vstal a chladně mi řekl: „žofie, vidím, že jsem se zmýlil. Najdu jiné

prostředky, vy u mne mnoho ztratíte, ale vaše paní nic nezíská.“

Tato hrozba změnila všechny moje myšlenky. Svolila jsem ke spoluvině, abych se tak

kryla před jeho hněvem a zachránila jeho matku. Pan de Bressac mně uvěřil a padl mi kolem

krku.

Jakou radostí by mne byl zalil tento pohyb, kdyby jeho barbarský úmysl nebyl zničil

poslední

zbytek citů, jimiž bylo zaplaveno mé slabé srdce. Ale přece jen šťastna, sklonila jsem

hlavu na jeho prsa. Pan de Bressac mi ji však vtiskl do svého klína, a tu jsem poznala, že se snaží

vložit svůj měkký tlustý

úd do úst. Vyskočila jsem pobouřena hnusem a hloubkou jeho zvrhlosti a činila jsem mu

trpké výčitky. Šlechtic, vida, že snad chybil, anebo sleduje jiných cílů, přitáhl mne znovu na svá

prsa a prosil, abych mu jeho čin odpustila. Posléze pravil: „Jsi první žena, kterou objímám. Jsi

rozkošná, paprsek filosofie pronikl tvým duchem.“

Potom jsme se radili o zločinu. Smluvili jsme si, že za dva, nejpozději za tři dny, podle

toho, jak se naskytne příležitost, vhodím jed, který mi dá mladý pán, do šálku čokolády, již

hraběnka vždy ráno pila. Pan de Bressac se mi zaručil, že nebudu prozrazena a slíbil mi doživotní

rentu dva tišíce zlatých,

50

které mohu utrácet buď v jeho společnosti, anebo v místě, kde se mi zalíbí. Tento slib mi

dal písemně, aniž slovem naznačil, čím jsem si jeho přízeň zasloužila. Potom jsme se rozešli.

Nad mé postavení nebylo trapnějšího. Nevykonám-li čin, uvidí pan de Bressac, že jsem ho

podvedla. Zpravím-li hraběnku, pozná, že je klamán, nechť se již hraběnka po prozrazení plánu

zachová

jakkoliv. Zbývala mi jediná cesta: udat jeho plány spravedlnosti. Ale za nic na světě bych

k ní nebyla svolila. Konečně jsem se rozhodla bez ohledu na výsledek, říci vše hraběnce. „Paní,“

řekla jsem jí

nazítří, „musím vám odhalit záměr největšího dosahu. Ale ať se vás týká jakkoli, jsem

rozhodnuta zamlčet jej, neujistíte-li mne napřed čestným slovem, že svému synovi nedáte najevo

žádné pobouření. Zařídíte se pouze podle toho, co vám řeknu.“

Paní de Bressac se asi domnívala, že jde o nějaké výstřednosti mladého pána, zavázala se

mi požadovanou přísahou, a já jsem jí všechno pověděla. Nešťastná matka se rozplývala v slzách,

když

zvěděla celý tento podloudný plán a zvolala: „Ten netvor! Což jsem kdy jednala jinak, než

pro jeho dobro? Jaké jiné pohnutky kromě jeho štěstí mohly mne přimět k přísnosti a k

zabraňování jeho zločinům? Ó, žofie, můžeš mi dokázat jasně jeho černý úmysl, abych nemohla

mít nejmenší

pochybnosti?“ Tu jsem hraběnce ukázala balíček jedu, který jsem dostala. Daly jsme

psovi polknout malou špetku prášku, potom jsme ho pečlivě zavřely. Po dvou hodinách pošel v

strašných křečích. Hraběnka již nemohla pochybovat a poručila mi, abych jí vydala zbytek jedu.

Poté ihned napsala dopis svému příbuznému, vévodovi de Souzoval, v němž ho žádala, aby se

odebral k ministrovi spravedlnosti a vylíčil mu černé úklady, jichž obětí se měla stát, aby si

opatřil zatykač na pana de Bressac a přijel na její panství, kde ji co nejdříve musí osvobodit z

moci netvora.

V nebesích však bylo psáno, že tento hrozný čin bude vykonán a ponížená ctnost ustoupí

před padoušským násilím. Nešťastný pes, na němž jsme provedli pokus, nás prozradil. Pan de

Bressac ho slyšel výt, a protože věděl, že je matčiným miláčkem, dotazoval se horlivě, kde je a co

se mu stalo. Lidé, jichž se ptal, nevěděli a mlčeli. Tu pravděpodobně vzniklo v něm podezření.

Viděla jsem ho po celý den neklidného a rozčileného a jakoby na stráži. Řekla jsem to hraběnce,

nesměla váhat a nezbývalo jí, než

rychle poslat kurýra. Řekla, že posel chvátá do Paříže, požádat vévodu de Souzoval, aby se

ujal projednávání pozůstalosti po strýci, po němž právě dědila.

Markýz však byl dobrým znalcem lidí, aby neviděl rozpaky na obličeji své matky a aby

mu ušla stopa zmatku v mých rysech. Pod záminkou vyjížďky odejel se svými milci z a zámku a

čekal na kurýra na místě, kudy musel nevyhnutelně jet. Tento muž, oddaný jemu více, než

hraběnce, nečinil potíže a vydal mu dopis. Markýz nabyl jistoty o tom, co nazýval mou zradou.

Vrátil se do zámku. Ovládal se skvěle. Potkal mne, laškoval se mnou mile jako obyčejně. Líbal

mne na rty, dotýkal se jako žhavý

milenec mých ňader, chválil jejich krásnou a okrouhlou pevnost, s uspokojením mi

ohmatával boky, svíral mne v náručí, tiskna mi kolena mezi má stehna. Když měl jistotu, že tyto

lichotky od něho přijímám jako od milence, tázal se mne, provedu-li čin již zítra a neprozrazuje se

ani v nejmenším, šel si lehnout.

Druhý den po obědě, jakmile jsme vstali od stolu mi řekl: „Poslyš, žofie, k dosažení svého

cíle jsem objevil jistější prostředek, než je ten, který jsem ti navrhl, ale musím ti sdělit

podrobnosti. Neodvažuji se tak často chodit do tvého pokoje, bojím se očí všech lidí. Přijď přesně

v pět hodin do houští na konci parku, půjdeme spolu na procházku, kde ti vše vysvětlím.“

Přiznám se, šla jsem se svolením prozřetelnosti, z přemíry nevinnosti a ze zaslepenosti.

Byla jsem si úplně jista mlčenlivostí a moudrými opatřeními hraběnčinými a nikdy bych si

nebyla pomyslila, že by je mladý pán mohl prohlédnout.

Oslovil mne v nejveselejším a nejupřímnějším vzezření a šli jsme spolu do lesa, přičemž

stále žertoval a smál se, jak míval ve zvyku. Když jsem chtěla hovor obrátit k věci, pro niž mne

vyzval na schůzku, řekl mi, abych posečkala. Došli jsme bezděčně k onomu křovisku a velkému

dubu, kde mne uviděl poprvé. Když jsem toto místo nyní viděla, nemohla jsem se ubránit

zachvění. Posuďte sama, jak se však mé leknutí zdvojnásobilo, když jsem u paty neblahého

stromu, kde jsem již jednou zažila tak

51

hrozný otřes, spatřila dva milence markýzovy. Když jsme se přiblížili, povstali, hodili na

zem provazy, volské žíly a jiné různé nástroje, které ve mě vzbuzovaly hrůzu.

Tu mne pan de Bressac tiše oslovil ta, že ho mladí lidé nemohli slyšet: „Ty hovado, ty

kurvo, poznáváš tento keř, odkud jsme tě vytáhl jako divoké zvíře, abych ti vrátil život, jejž jsi

zasloužila ztratit? Poznáváš tento strom, o němž jsem ti řekl, že bude tvým smrtelným ložem,

jakmile mi dáš

příčinu k tomu, že budu litovat své dobroty? Proč jsi svolila vykonat službu, jestliže jsi

měla v úmyslu mne zradit? A jak jsi se mohla domnívat, že sloužíš ctnosti, ohrožujíc svobodu

toho, jemuž jsi vděčila za svůj život? Byla jsi postavena mezi dva zločiny, proč jsi zvolila zlo

větší?“

Nyní mi pan de Bressac vypravoval vše, co podnikl, aby zadržel dopis a jaké podezření ho

k tomu přimělo. „Nehodná běhno,“ pokračoval, „co jsi obmýšlela svou falší? Jestli mně znáš tak,

jak mne máš znát, kde jsi sebrala odvahu oklamat mne? Domnívala jsi se, že ti odpustím pro tvé

ženské vnady?“

Aniž mi dopřál času k odpovědi, aniž dal najevo sebemenší pohnutí nad proudy slz, které

jsme prolévala, uchopil mne surově za rameno a vlekl mne ke svým kumpánům.

„Zde ji máte,“ řekl jim. „Zde je ta bídnice, která chtěla otrávit mou matku a snad již čin

svůj provedla. Nechť jsem se jakkoliv snažil jí v tom zabránit. Snad bych moudřeji jednal,

kdybych ji vydal světské spravedlnosti. Ale tam by ztratila život, který jí chci ponechat, aby dále

trpěla. Svlékněte ji rychle a přivažte ji břichem k tomuto stromu, abych ji mohl potrestat podle

zásluhy.

Pacholci se na mne vrhli a servali mi oděv z těla, přičemž nešetřili hrubými žerty a

bolestnými doteky všech skrytých míst. Mačkali zuřivě mé prsy a kopali mne botami do stehen a

hýždí. Vilný

šlechtic strpěl tyto ukrutnosti, neboť ho dráždili zdvižené poklopce jeho pochopů, mluvící

jasně o tvrdé

vášní, která jimi zmítala a která je poháněla k horečnému spěchu. Do úst mi cpali šátek,

poručili mi obejmout strom, přivázali mne k němu za ramena a nohy. Ostatní tělo ponechaly nahé

a volné, aby je nic nemohlo chránit před ranami, které jsme měla dostat.

Pan de Bressac podivuhodně vzrušený, vzal do ruky býkovec, ale zaváhal udeřit mne, těše

se zřejmě z mých slz a z vyděšeného výrazu mé tváře. Potom postoupil dva kroky ode mne, švihl

a já jsem ucítila strašnou ránu v zádech. Potom švihl podruhé, potřetí a na chvíli ustal, aby se

dotýkal surově

všech právě poraněných míst. Krev prýštila z mých zad a cítila jsem ji horce stékat po

hýždích i nohou. Rány, kterou mi zasadil mezi obliny zadku, rozřízla kůži a připravila mne o

vědomí. Přejížděl ji prstem, směje se, že tak purpurovou prdel ještě neviděl. Když jsem zmámena

zavřela oči, cítila jsem, jak v ní

smáčel žhavou hlavu svého údu, přičemž se oběma dlaněmi lačně rozněcoval na brunátné

zduřelosti mé

nešťastné prdelky. Nevím, co šeptla jednomu ze svých sluhů, ale v témže okamžiku mi

zakryli hlavu šátkem a neměla jsme již možnost pozorovat jejich pohyby.

Když rány opět začaly dopadat na má záda a hýždě, obrátila jsem instinktivně hlavu a

šátek se mi svezl poněkud z očí. Tak jsem mohla spatřit strašné divadlo. Pan de Bressac a jeho

dva milci byli nazí a v rozkrocích se jim chvěla jejich sochorovitě zdvižené údy. Onen plavý

mladík se opřel rukama o zem a svou tmavou zadnicí začal třít šlechticův úd, který do ní vnikal

trhavými pohyby. Druhý milec stál za ním a obdělával ho rovněž zezadu.

„Ach, dobře, je to tak správné,“ pravil můj trýznitel. „Pociťuji závratnou rozkoš, hnuli

sebou dopředu i dozadu.“

V téže chvíli počaly dopadat na mé zmučené tělo rány ještě palčivější. Skloněný mladík

sebou přestal třást a celá skupina hlučně oddychovala. Ruce se dotýkaly podruhé mých

zmrskaných oblin a držadlo býkovce mi vnikalo do zadního otvoru.

„Je ta pozice dobrá?“ tázal se muž za panem de Bressac, který horečným hlasem

odpovídal:

„Blíž, ještě blíž, u čerta, přirážejte oba!“

Načež začal třetí útok na mé tělo a byl surovější předešlých. Markýz při něm strašně

nadával a dvakrát třikrát opakoval: „Dělejte již, copak nechápete, že chci, aby zemřela mou rukou

na tomto místě

ve chvíli, kdy na ni vystříknu dávku své rozkoše?“ A skloniv se, uchopil úd mladíka

stojícího před ním a třel jej tak náruživě, že zvrhlík křičel. Všichni sebou šíleně zmítali a rány,

které na mne dopadaly, trhaly kůži z mých stehen.

52

Konečně šlechtic odhodil bič a krví zbrocenými prsty drásal mé hořící tělo a zmrzačené,

rozedrané hýždě. „Dělejte, ach, dělejte, už budu hotov! Už…“

Toto slovo vyslovené vyšším hlasem, ukončilo jejich surovou řezničinu.

Odvrátila jsem hlavu. Šeptali ještě několik minut a konečně se má pouta uvolňovala. Tu

jsem uzřela krev, jíž byl potřísněn trávník. Pan de Bressac stál sám opodál, jeho pomocníci

zmizeli.

„Kurvo,“ řekl mi, dívaje se na mne očima plnýma hnusu. „Poznáváš už, že ti ctnost přišla

trochu draho?“

Padla jsem k patě stromu a byla jsem blízka bezvědomí. Vilný padouch nebyl však ještě

spokojen. Krutě podrážděn při pohledu na mou trýzeň, šlapal po mně, tiskl mne k zemi, bil

mne a rdousil. Smysly mne opouštěly. Klekl si na mne, trhal nehty bradavky mých prsou, kousal

mne a když

mi potom vytékala krev z ran, zasazených do břicha a boků, vymočil se na ně slaným

proudem, který

pálil víc, než snad pálí pekelný oheň. Posléze vnořil svůj úd, zakrvácený mou krví, mezi

má rozbičovaná

ňadra, stiskl je a vyrážeje divoké skřeky a políčkuje mne neustále, dřel jej mezi nimi tak

dlouho, až

žhavý a neřestný výtok zaplavil celý můj krk a obličej.

„To ti zachránilo život,“ opakoval dvakrát nebo třikrát.

Potom mi poručil vstát a obléct se. Ale protože mi krev stékala po zádech, natrhala jsem

hrst trávy a otírala jsem se jí, abych neumazala svoje šaty. Otok mých údů, krev stále ještě

prýštící z ran, hrozné bolesti, kterými jsem trpěla, znemožňovaly mi oblékání. A netvor, který

mne tak zřídil, za nějž

bych ještě před několika dny byla dala život, neměl se mnou ani trochu soucitu. Když jsem

byla oblečena, přiblížil se ke mně a pravil: „Jděte kam chcete, nějaké peníze vám jistě zbyly v

kapse, ale střezte se objevit v Paříži nebo kdekoli v mé blízkosti! Pro veřejnost jste vrahem mé

matky, a dýchá-li ještě, vštípím jí dobře tuto myšlenku do mozku. Zítra vás udám soudu.

Upozorňuji vás také, že Paříž je vám nyní nebezpečnější, než kdykoli jindy a vaše první záležitost

pouze dřímá. Řekli vám, že je vše srovnáno, ale oklamali vás, rozsudek nebyl zrušen. Byla jste

ponechána u mé matky pouze proto, aby bylo zjištěno, jak se budete chovat. Kromě toho jsem

rozhodnut pronásledovat vás až do pekel, zneužijete-li svobody, kterou vám daruji.“

„Ó, pane,“ odpověděla jsem, „Nechť jste byl jakkoliv hrozný, nebojte se ode mne ničeho.

Sbohem pane, nechť vám vaše zločiny přinesou tolik štěstí, jakou trýzní mne obdařila vaše

krutost. Ať je váš osud jakýkoli, pokud mi Bůh zachová život, naplním ho prosbami za vás.“ Při

těchto slovech se pan de Bressac na mne podíval a pravděpodobně z obavy před soucitem odešel,

ani jednou se neobrátiv.

Jakmile zmizel, klesla jsem k zemi a oddala jsem se úplně své bolesti. Skrápějíc trávu

slzami, hlasitě jsem naříkala: „Ó, můj Bože. Podle tvé vůle se opět stala nevinná dívka obětí

bídníka. Nechť

utrpení, která snáším, tebe zbožňujíc, mne učiní hodnou odměny, již slibuješ slabým, kteří

ti blahořečí

ve svém ponížení.“

Snášela se noc. Nebyla jsem schopna pokračovat v cestě. Vzpomněla jsem si na keř, v

němž jsem se skryla před čtyřmi roky. Dovlekla jsem se k němu a ulehnuvše, trápena krvácejícími

ranami a zlomena duševním utrpením a žalem srdce, strávila jsem tu nejhroznější noc ve svém

životě. Mé mládí a má naděje obnovily poněkud mé síly a za svítání, poděšena blízkostí zámku,

opustila jsem jeho okolí. Vyšla jsem z lesa a rozhodnuta dojít nazdařbůh kamkoli, došla jsem do

městečka Claye, vzdáleného asi šest mil od Paříže. Zeptala jsem se na dům ranhojičův a lidé mi

jej označili. Řekla jsem mu, že prchám z Paříže a z domova a v lese u Bondy jsem padla do rukou

lotrů, kteří se mnou naložili, jak sám vidí. Poprosila jsem ho, aby mne ošetřil. Vymínil si, že

učiním u starosty oznámení, poskytl mi pomoc a řekl, že u něho mohu zůstat až do úplného

uzdravení. Ležela jsem asi měsíc. Za nemoci jsem se dozvěděla, že hraběnka de Bressac náhle

onemocněla a zemřela. Říkalo se, že byla otrávena komornou, která po činu uprchla. Mladý pan

de Bressac smrtí své matky nesmírně zbohatl a musel se prý velmi přemáhat, aby skryl svou

radost v předstíraném smutku. Naštěstí jsem nevzbudila žádné podezření a uvažujíc, že nikdo

nebude hledat travičku blízko spáchaného zločinu, rozhodla jsem se zůstat v Claye a hledat si

zaměstnání.

53

Pan Rodin, tak se jmenoval onen ranhojič, mi navrhl, abych u něj přijala místo

posluhovačky. Byl to muž asi třicetipětiletý, tvrdé povahy. Byl prudký, ale jeho pověst v kraji

byla dobrá. Jsa velmi zaměstnán, měl radost, že se mu někdo stará o domácnost. Nabídl mi sto

zlatých ročně, kromě

zpropitného od pacientů. Souhlasila jsem se vším.

Pan Rodin znal ženy příliš dobře, než aby si nedomyslil, že jsem ještě nepoznala muže.

Jednoho večera byl poněkud podnapilý a navrhl mi, abych ho navštívila v jeho posteli. Vyprávěl

mi dlouze o fyzických obtíží při menstruaci, o bolestech hlavy a v kříži, o dřevěnění prstů, o

chorobném pocení jako o následcích dlouho uchovávaného panenství. Poučil mne o děsivých

halucinacích a úzkostných stavech, jimiž trpí bláhové panny. Když jsem ho rázně odbyla, řkouc,

že ničím podobným se netrápím a myšlenky na nečistý dotek a spojení s mužem ve mně budí

hrůzu a když zvěděl, že mým nejvroucnějším přáním je zůstat do smrti pannou, slíbil, že mne již

nebude obtěžovat. žila jsem u něj dva roky a ačkoliv jsem měla mnoho práce, těšila jsem se

jakémusi klidu srdce, v němž jsem téměř úplně zapomněla na svá

utrpení.

Ale prozřetelnost vyrvala mne opět z mé smutné blaženosti a smýkla mnou znovu do

neblahého prokletí. Jednoho dne, když jsem pracovala v přízemí domu, zdálo se mi, že slyším ze

sklepa jakési sténáni. Sešla jsem dolu a rozeznala zřetelně dívčí hlas, ale dveře, odkud vycházel,

byly zavřeny. Hrozné myšlenky mi v onom okamžiku proletěly hlavou. Pan Rodin neměl dětí ani

sester a počestnost, s jakou žil přede mnou, nedovolila mi uvěřit, že by věznil nějakou dívku

sloužící k ukojování jeho výstředností. Proč ji tedy zavíral?

„Běda,“ odpověděla mi nešťastnice. „Jsem dcerou dřevorubcovou a je mi teprve dvanáct

let. Pán, který tu asi bydlí, využil otcovy nepřítomnosti a unesl mne včera s pomocí svého přítele.

Neví, co se mnou chtějí učinit, ale poručili mi svléknout se do naha, prohlíželi mne a ptali se na

můj věk. Potom řekl ten, který je podle mé domněnky pánem domu, že operaci odloží na pozítří

večer, protože jsem příliš

polekána. Pokus se jim prý lépe podaří, budu-li klidná.“ Po těchto slovech počala dívka

horce plakat.

Utišila jsem ji slibem, že ji vysvobodím. Neuhodla jsem, co chtějí učinit s ubožačkou, ale

podle toho, co mi sdělila, jsem usoudila, že mají v úmyslu vykonat na ní nějakou operaci na

zkoušku.

Rozhodla jsem se, že si patřím jistotu. Když pan Rodin přišel se svým přítelem večer

domů, vyzvali mne, abych šla spát. Předstírajíc poslušnost, skryla jsem se však, abych vyslechla

jejich rozmluvu.

„Tyto věci,“ pravil Rodin, „se nepoznají nikdy dokonale, neprozkoumají-li se ve dvanácti

nebo třináctiletém dosud neporušeném pohlavním ústrojí, jehož panenská blána se protrhne právě

v okamžiku, kdy bolest zapůsobí na nervy. Potom je ovšem nutno vyříznout celou partii a je více

než jisté, že dívka zemře. Skutečnost, že lidské ohledy brání pokroku vědy, je hodna zavržení. Jde

jen o obětování

jedince, aby milióny lidí byly zachráněny. Copak je poprava, a to je vlastně vražda,

vykonaná podle zákona, něco jiného, že vražda, kterou my provedeme svou operací? Což není

výkon spravedlnosti vlastně obětováním jedince v zájmu ochrany tisíců? Nechť nás tedy nic

nezdržuje! Nesmíme váhat!“

Nebudu vám opakovat zbytek rozmluvy, která se pohybovala jen na vědeckém podkladě.

Nepamatovala jsem si z ní téměř nic, neboť od té chvíle jsem se zabývala plánem, jak zachránit

ubohou oběť vědychtivosti.

Nazítří, v den stanovený k provedení kruté vraždy, vyšel pan Rodin na obvyklou

pochůzku a řekl mi, že se vrátí se svým přítelem až večer. Sotva odešel, začala jsem se zabývat

záchrannou dívky. Nebesa mi přála. Sestoupila jsem do sklepa a vyptala jsem se jí, zda ví, kam

pán ukládá klíč, když od ní

odchází.

„Nevím,“ odpovídá, „ale myslím, že jej vzali s sebou.“ Snažím se uhodnout, kde by asi

mohl být klíč, když náhle ucítím pod nohou něco v písku. Shýbnu se – je to klíč. Otevírám dveře

a ubohá, malá

nešťastnice se mi vrhá k nohám. Smáčí mi ruce slzami a já tušíc, čeho se odvažuji,

vyvádím děvče z domu, aniž koho potkáváme, vedu ji stezkou k lesu, tam se loučíme a já se

raduji z blaha, které pocítí

její otec, až se objeví před ním, a rychle se vracím domů.

54

Večer pan Rodin a jeho přítel večeří rozjařeně a rychle. Po jídle sestupují do sklepa.

Abych zakryla svůj čin, zlomila jsem zástrčku a klíč jsem ukryla tam, kde jsem jej nalezla. Jiná

opatření jsem neučinila. Chtěla jsem vzbudit dojem, že dívka uprchla sama. Ale tito dva muži

nebyli z těch, kteří se dají snadno oklamat. Za chvíli se pan Rodin vrátil nahoru. Zuřil. Vrhl se na

mne a zasypávaje mne ranami, tázal se, co jsem učinila s dítětem, které zavřel. Nejprve jsem

zapírala, ale má neblahá upřímnost mne donutila k přiznání.

Nic na světě se nevyrovná nadávkám a zlořečení, kterého užívali tito muži vědy. Jeden

navrhoval, aby provedli pokus se mnou, když nemají dítě. Druhý souhlasil, dodávaje, že jde pro

potřebné nástroje. Třásla jsem se strachy a než jsem se nadála, pustila jsem spodem vodu a

ztrácejíc vědomí, padla jsem do své vlastní loužičky. Tu se jejich hněv utišil.

Pan Rodin mne vzkřísil a žádal, abych se svlékla donaha. Poslechla jsem, třesouc se na

celém těle. Když jsem byla nahá, řekl pan Rodin, klada jakési železo do ohně: „Sebral jsem ji

zmrskanou a pustím ji poznamenanou.“ Jeho přítel mne podržel a pan Rodin mi přitlačil na záda,

na podbřišek, a na chodidla rozžhavené železo, jímž se znamenají zločinci. „Ať se ta kurva teď

odváží ukázat někde s tímto znamením hanby!“ řekl pan Rodin. Potom se mne chopili a zavedli

mne na kraj lesa, kde mne bezcitně

opustili.

Byla noc. Schovala jsem se do křoví a únavou jsem usnula. Když jsem se ráno vzbudila,

přemýšlela jsem pouze o tom, jak bych se vzdálila z tohoto neblahého místa. Poněvadž ranhojič

pečlivě

opatřil rány, jež mi způsobili mohla jsem se vydat na cestu. Přesto, že poranění na nohou

mi bránilo v rychlé chůzí, přece jen jsem ušla první den čtyři míle, druhý a třetí rovněž tolik.

Nevyznala jsem se v kraji a nikoho jsem se neptala na cestu. A tak jsem bloudila stále kolem

Paříže. Čtvrtého dne jsem došla do Lieusaint. Věděla jsem, že to městečko leží na cestě do jižní

Francie. Rozhodla jsem se jít po ní. Naštěstí jsem u sebe měla peníze ušetřené u ranhojiče. V

přemíře utrpení jsem byla šťastna, že mi nesebrali tuto oporu a utěšovala jsem se, že mi vydrží

alespoň, než najdu nějaké zaměstnání. Znamení

hany, které mi vpálili na tělo, nebylo vidět. Doufala jsem, že si mi vždy podaří ukrýt je tak,

aby mi nebránilo vydělávat si na živobytí.

Bylo mi dvaadvacet let, byla jsem zdravá a hezká. Postavu jsem měla štíhlou a pružnou a

tvář

takovou, že ji lidé vychvalovali. Měla jsem některé ctnosti, jež mne těšili i přesto, že mi

stále jen škodily. A měla jsem naději, že mne prozřetelnost jednou za vše odmění. Šla jsem cestou

přes Sens a chtěla jsem si hledat štěstí až někde v Dauphiné. V dětství jsem o tomto kraji mnoho

slýchávala a byl pro mne vždy spojen s představou blaženého života. Asi dvě míle a Auxerrey

jsem přecházela k večeru malé, zarostlé návrší, kde jsem se rozhodla občerstvit se několika

hodinami spánku. Usedla jsem pod dubem, pojedla jsem kousek chleba a oddala jsem se

sladkému spánku. Ráno, když jsem se probudila, se zalíbením jsem se dávala do kraje, ležícího

přede mnou. V klínu lesa, rozprostírajícího se až na obzor, ve vzdálenosti asi tří mil, bylo vidět

stříšku malé zvonice, trčící skromně k obloze. Sladká samota, řekla jsem si, je asi útulkem

několika jeptišek nebo svatých samotářů, oddaných jedině modlitbám a vzdálených společnosti

zlých lidí.

Z těchto úvah mne vytrhla dívka mého věku, která pásla několik ovcí na nedaleké

rovnice. Zeptala jsem se jí na onu věžičku a ona mi odpověděla, že je to františkánský klášter,

obývaný čtyřmi samotáři, jejichž zbožnosti, střídmosti a zdrženlivosti se nic nevyrovná. „Chodí se

tam,“ pokračovalo děvče, „jednou za rok na pouť k zázračné Panně Lesů, od níž nábožní

prosebníci obdrží vše, co žádají.“

Zachtělo se mi ihned prosit o pomoc a dala jsem si ukázat cestu. Pasačka mi ještě řekla, že

páter kvardian, nejsvětější a nejctihodnější muž, mne nejen dobře přijme, nýbrž mi nabídne i

pomocné

prostředky, jsem-li snad v takovém postavení, kdy je potřebuji. Nazývají prý ho

důstojným otcem Rafaelem, neboť je původem Ital, ale od mládí žil ve Francii, kde se mu zalíbilo

v této samotě.

Vypravování pastýřky mne rozplamenilo tak, že jsem se rychle vydala na cestu k svaté

Panně

Lesů. Octnuvši se na rovině a v lese, ztratila jsem zvonici z očí, takže jsem se mohla řídit

pouze dohady a záhy jsme zabloudila. Teprve k večeru jsem přišla na ušlapanou lesní cestu, jíž

jsem se dala nazdařbůh. Šeřilo se již, když jsem zaslechla ze vzdálenosti asi jedné míle hlas

zvonku. Konečně jsem uviděla

55

několik živých plotů, za nimiž dřímal klášter. Obrátila jsem se na zahradníka, jehož chatrč

stála u zdi vnitřního asylu a tázala jsem se ho, zda mohu mluvit s páterem kvardianem. Dodala

jsem, že náboženská

povinnost a slib mne přivádějí do tohoto svatého místa a že bych byla dostatečně

odměněna za všechny námahy cesty, kdybych směla na chvíli klesnout k nohám Panny Lesů.

Mnich mne vyzval, abych si odpočinula a zašel ihned do vnitřní budovy. Poněvadž byla

téměř už

noc a bratři dleli, jak mi řekl, u večeře, vrátil se až za dlouhou chvíli a v průvodu jiného

mnicha. „To je otec Kliment, slečno. Je správcem domu a chce vás dříve vidět, než se osmělí

vyrušit pátera kvardiana.

Otec Kliment byl asi čtyřicetipětiletý tlustý muž, obrovské postavy, divošského a

ponurého vzhledu. Měl drsný a chraplavý hlas a polekal mne víc, než potěšil. Zachvěla jsem se

bezděčně, když

mne oslovil: „Co chcete? Teď není hodina k návštěvě kostela. Vypadáte jako

dobrodružka!“

„Svatý muži,“ pravila jsem, vrhajíc se na zem, „myslila jsem, že k návštěvě božího domu

se hodí

každá hodina. Přicházím z velké dálky, plna horlivosti a zbožnosti, a prosím, abych se

směla vyzpovídat. Až poznáte mé srdce, uvidíte, jestli jsem hodna pokleknout před zázračným

obrazem, který je ve vašem domě.“

„Ale teď není hodina vhodná ke zpovědi,“ řekl mnich hlasem mírnějším. „Kde strávíte

noc? Byla byste lépe učinila, kdybyste přišla až ráno.“

Když jsem smutně mlčela, zamyslil se a šel o tom zpravit otce kvardiana. Okamžik poté

přišel kvardian sám a pozval mne, abych šla do kaple. Byl to asi čtyřicetiletý, vysoký, štíhlý muž

s duchaplnou a sladkou tváří. Mluvil skvěle francouzsky, ale s nádechem italské výslovnosti.

Celý jeho zjev vyzařoval laskavost. „Mé dítě,“ řekl mi půvabně. „Ačkoliv není vhodná hodina a

nejsme zvyklí přijímat hosty a kajícníky tak pozdě, vyslechnu vaši zpověď a budu přemýšlet o

tom, jak byste zde mohla strávit noc, abyste zítra pozdravila svatý obraz, který zde ukrýváme.“

Po těchto slovech poručil rozžehnout svíce u zpovědnice a řekl mi, abych klekla. Když

odeslal bratra kostelníka a kázal zavřít všechny dveře, vyzval mne, abych se mu s důvěrou

vyzpovídala. Byla jsem nyní úplně klidná a svěřovala jsem se mu prostě neponechávajíc ho v

ničem v nejistotě. Přiznala jsem se ke všem chybám, líčila jsem mu všechny svá neštěstí. Ni jsem

nevynechala, řekla jsem i o potupných znameních, jimiž mne poskvrnil pan Rodin.

Otec Rafael mne vyslechl pozorně. Nechal mne opakovat některé podrobnosti a byl pln

soucitu a zájmu. Jeho hlavní otázky se týkaly asi těchto věcí: Je-li jisto, že nemám rodičů, přátel,

ochrany a nikoho, komu bych psala? Zda je pravda, že jsem sirotek z Paříže? Nesmluvila-li jsem

si s pastýřkou schůzku po svém návratu? Jestli je pravda, že jsem dosud pannou a je mi teprve

dvaadvacet let? Vím-li určitě, že mne nikdo nesledoval a neviděl vstoupit do kláštera?

Když jsem mu vše zodpověděla, vstal a vzal mne za ruku. „Pojďte, mé dítě! Dnes je již

pozdě, ale zítra budete přijímat pod obrazem svaté panny. Nyní však přemítejte, jak vám

opatříme nocleh!“

Za této řeči mne vedl k zákristii. V jeho spěchu bylo něco tajemného, takže se mne

zmocnil jakýsi nepokoj. Mnich to postřehl a otevíraje dveře, jimiž sousedil klášter se zákristií,

řekl: „Půvabná

poutnice což se bojíte strávit noc se čtyřmi mnichy?“ A zachechtal se strašlivě „Ach,

uvidíte záhy, nevinný andělíčku, že nejsme tak pobožní, jak se zdáme a umíme se pobavit s

krásnou dívkou.“

Zachvěla jsem se. „Spravedlivé nebe,“ pravím sama sobě. „Stanu se snad opět obětí své

důvěřivosti a dobrot?“ Ale mnich mne táhl za ruku temnotou, až jsem uviděla schodiště.

Potom mne pustil napřed a když zpozoroval jakési váhání a odpor, změnil tón svého hlasu a řekl

zlostně: „Táhni, děvko! Brzy uvidíš, že by ti bylo lépe, kdybys byla padla do rukou zlodějů, než

do spárů čtyř

františkánů, jimž věčně stojí ocasy.“

Neměla jsem času děsit se nad jednotlivými slovy, který jsem ani nevnímala, neboť se

před námi otevřely dveře a já jsem spatřila tři mnichy a tři mladé dívky, sedící okolo stolu. Všech

šest se nalézalo v nejnecudnějším stavu. Dvě nahé dívky, jejichž těla pokrývaly stopy po

bičování, seděly na klínech polonahých mnichů. Třetí ležela ňadry na stole a za její vyšpulenou

zadnicí stál kostnatý ohromný muž, jehož koňský úd právě vypadl z její zadní dírky. Mnich jej

otíral o kůže mezi jejími stehny a ona trpělivě

56

čekala, až jí dovolí vzpřímit se. Obě dvojice, rozjařené vínem, přihlížely tomuto chlípnému

dílu, a ti dva mniši nutili ženy, aby rty a hrou prstů zdvihly jejich nedávnou zvrhlostí skleslá

pohlaví.

„Drazí přátele,“ řekl otec Rafael, „jedna nám chyběla. Tu je! Dovolte, abych vám

představil opravdovou pannu, mající na zádech znak, zdobící nejprohnanější kurvy.“

Odpovědí mu byla salva smíchu a zpola opilý otec Kliment zvolal, že je nutno okamžitě

ověřit tuto pravdu. Vstal a vrávoravým krokem ke mně přistoupil. Myslila jsem, že zemřu hrůzou

a když se na mne upřely jeho smilně podlité oči, chvěla jsem se na celém těle. Zvrhlík mi prsknul

do tváře, musela jsem se před jeho zapáchajícím dechem naklonit dozadu. Než jsem se nadála,

vjel mi rukou pod sukně. Jeho hrubá pěst sevřela surově moji kundičku, která mne vždycky

strhávala do neštěstí, neboť muži, místo, aby si nevinnosti vážili, pronásledovali a loupili ji,

kdekoli se s ní setkali. Hnětl ji prsty, jakoby mi i chtěl vyrvat z klína. Potom do ní vsunul dva

prsty, které mi způsobily hroznou bolest..

„Aj, jak je sevřená a tlustá ta vaše díra! Bude nám na ocase milejší než prsten svatého otce

na prstě!“ A mihotaje ukazovákem u mé zadní branky, volal opile: „A tahle je ještě hezčí!“

Potom všichni s rouhavými slovy ověřili moje panenství. Přísahám vám, paní, nikdy můj stud

netrpěl takovou trýzní, jako tehdy, když prsty zvrhlíků vnikala do mého dosud neposkvrněného

otvoru, který mohl dát tolik slastí muži milovanému, kdybych svůj život nebyla zasvětila

nevinnosti. Posléze ode mne odstoupili a přemáhajíc bujnost údů, klátících se tvrdě pod jejich

břichy, posadili se ke stolu. Pro mne umístili židli mezi otcem Rafaelem a starým mnichem

Jeronýmem.

Pokusím se nejprve popsat lidi, s nimiž jsem se setkala. Otce Klimenta a otce Rafaela

znáte již

dostatečně. Třetí mnich, otec Antonín, byl malý hubený čtyřicátník se satyrskou tváří. Byl

chlupatý jako medvěd, bezuzdně vilný a bezpříkladně zlý. Otec Jeroným byl starý, šedesátiletý

chlípník, který

předstihoval otce Klimenta v pití i v hřešení. Poněvadž byl přesycen obyčejnými požitky,

musil se uchylovat ke zvráceným perverzím a zvrhlým výstřednostem, v nichž jedině nalézal

jakési záblesky rozkoše.

Floreta byla nejmladší ze tří dívek, které jsem spatřila. Pocházela z Dijonu, kde její otec

byl váženým občanem. Bylo jí asi třináct let. Byla bruneta, velmi krásných očí a nesmírně

štíhlého pasu, který se rozšiřoval přes hladké boky do oválné pánve nejčistší souměrnosti. Pod

lehounce vypouklým břichem se rýsoval hustě zarostlý, havranovitě černý trojúhelník, od nějž

vybíhala mladá a štíhlá stehna. Floreta měla nejkrásnější ruce, jaké jsem kdy viděla. Kornelii bylo

šestnáct. Tato rusovláska měla zajímavý vzhled. Malá, obtloustlá dívka, vzkypělých vnad,

odstávajících prsů s velkými bradavkami a pevných, dozadu vystrčených hýždí, prazvláštní

velikosti, a tlustého břicha, pod nímž splývalo nezvlněné, ohnivě červené rouno, mohla zajisté

náramně dráždit zvrhlé chtíče mnichů. Ale její hořcově

modré oči vyzařovaly smutnou nevinnost, již nemohlo porušit ani horlivé oddávání se

neřesti. Její otec měl v Auxerre obchod s vínem. Byla svedena Rafaelem, který ji tajně odvedl do

tohoto povedeného kláštera. Omphale, třetí žena, byla třicátnice velké postavy, jemných tváří a

nádherných vlasů. Měla silně vyvinuté a nádherné prsy. Její tělesné tvary svítily zralou, pevnou a

vědomou krásou. Mezi vysokými boky byl vklíněn jemně utvořený trup, zakončený hrdě

nesenými rameny, hodnými zajisté

spíše purpuru vévodkyně než vilných výlevů mužské zvrácenosti. Měla majestátní

postavu, která svou vznešenou jemností podmaňovala každého, kdo ji uzřel. Byla dcerou

bohatého vinaře z Joigny. Jeroným ji vylákal nejpodivuhodnějšími svody a unesl ji, když jí bylo

šestnáct let, v předvečer jejího sňatku s mužem, který měl založit její štěstí. Taková byla

společnost v domě, v němž jsem hledala ctnost a útěchu.

Jakmile jsem se octla v tomto hrozném kruhu, řekl mi otec Rafael: „Uhodnete snadno,

milá

kurvičko, že v tomto osamělém domě, kam vás vaše neblahá hvězda zavedla, je jakýkoli

pokus odporu zbytečný. Vytrpěla jste, jak říkáte, již mnohá neštěstí, a vše nasvědčuje pravdivosti

vašeho vypravování, ale uznejte, že v součtu vašich ponížení chabí největší neštěstí, které se

ctnostné dívce může stát. Cožpak je panenství u dívky vašeho věku ještě přirozené? Není to

zázrak, který nemůže již déle trvat? A nezpůsobuje tak dlouhé odříkání choroby přirození i

nemoce ducha? Nemohla jste si přát lepšího

57

zasvěcení. Omrdáme vás tu tak, že by vám to mnoho ctnostných žen závidělo. Shledáte, že

naše ocasy, jejichž velikost a neúnavnou sílu jste viděla, vám dají výjimečné rozkoše.

Nelpíme ovšem příliš na cestách určených přírodou a jako tvorové, jimž bůh dal rozum a

svobodnou vůli, ponecháváme zvyk mrdat kundu zvířatům, neboť ve všech vaši, ostatně

rozkošných otvorech a koutech – v zadnici, mezi rty, pod bradou a v podpaží ( naleznete slast, po

níž naše zjemnělé

vášně touží. Ale nebojte se, že vaše kunda bude zahálet. Občas ji rozedřeme a rozcitlivíme

tak, že ucítí

slast již při pouhém přiblížení. Uvědomte si však, že se zde vše děje pro blaho mužovo a

vaše rozkoš je vedlejší.

Zde zříte dívky, které se zpočátku bránily jako vy, ale konečně přišly k rozumu a

podrobily se, když viděly, že je lepší s námi se radovat a spát v měkkých peřinách, než sloužit a

prát nám naše špinavé

kutny. Buďte rozumná a uvědomte si své osamocení ve světě, neboť nemáte příbuzných

ani přátel, kteří

by vás vysvobodili z rukou čtyř chlípníků, kteří nemají nejmenší chutí ušetřit vás. Ke

komu byste mohla utéci s prosbou o pomoc? Není moci lidské, ani boží, která by vás vyrvala z

našich rukou a zachovala nadále vaši nevinnost, na níž jste tak pyšná. Svlékněte se tady donaha,

žofie, a snažte se zasloužit si našeho laskavého chování nejdokonalejší povolností, neboť

podrobíte-li se nám úslužně, nebudeme s vámi jednat hrubě.“

Po těchto slovech cítila jsem přespříliš dobře, že mi nezbývá nejmenší záchrany. Padla

jsem Rafaelovi k nohám a prosila jsem ho, aby nezneužíval mého postavení. Trpké slzy smáčely

jeho kolena. Pokusila jsem se odvrátit zlo nejohnivějšími slovy, jaká mi mé srdce napovídalo.

Nevěděla jsem však, že pláč a slzy jsou v očích zločinných a zvrhlých pouze novým dráždivým

půvabem. Nevěděla jsem, že vše čím jsem chtěla tyto netvory obměkčit, rozpaluje ještě více jejich

smyslné choutky. Svíjela jsem se před ním na podlaze a prolévala jsem nejtrpčí slzy. Ale zvrhlík

se mé kruté trýzni jen vysmíval, zlehčoval bezděčně pohyby, které mému tělu vnukala bolest.

„Nerejděte tak, schovejte si to, až ucítíte ocas v zadku, potom vám toho bude třeba,“ řekl

mi a zvihnuv sukně udeřil mne několikrát těžkou dlaní do obou nahých tváří. Můj křik ho ještě

více podráždil. Sklonil se a zahryzl se v zuřivé vášni do mé ubohé prdelky. Přitom sevřel mé

hrdlo tak, že jsem se dusila. Konečně mne prudkým kopnutím odhodil od sebe a zuřivě se

rozkřikl. „Chopte se té

tulačky, Antoníne a svlékněte ji donaha před našima očima, ukažte jí, že soucit zde nemá

místa.“ Otec Antonín mne tvrdě uchopil a za strašných kleteb strhal mi z těla šaty. Stála jsme

úplně nahá před očima celého shromáždění.

„Sečkejte,“ řekl otec kvardian. „Znáte obřady přijímání, nechť je vychutná všechny. Tyto

tři ženy se mezitím postarají, aby naše ocasy byly stále tvrdé.“ Všichni utvořili kruh kolem mne a

moje nešťastné družky držely v rukou údy mužů a dráždily je mazlivými pohyby. Kdykoli se

potom některý z nástrojů těchto zhovadilců sehnul, přiskočila kterákoliv a strčila jazyk do jeho

nastavené hrozné díry.

Dovolíte, madame, pravila naše krásná zajatkyně s ruměncem studu na tváři, abych vám

alespoň

trochu vylíčila necudné podrobnosti této orgie, neboť ani nejzvrhlejší představa se

nepřiblíží ke skutečnosti, kterou hřích smilstva vnukal chlípníkům. Prohlíželi mne dvě hodiny, píď

po pídi, potěžkávali mé prsy, srovnávajíce je s ňadry mých družek. Přestože na celém mém těle

nerostl ani jediný chloupek, vyjímaje ovšem místa, kde je určila sama příroda, nalezli na mém

levém prsu dva nebo tři jemné vlasy, které mně surově vyrvali. Když mi omakali skoro celé tělo,

položili mne na záda a přinutili dívky, aby roztáhly mé nohy. Jejich neřestné ruce nevynechaly ani

jediný kousek mé kundičky. Jeden po druhém vytahoval mého poštěváčka a srovnával ho s

poštěváčky Omphale a Florety. Konečně

mi otec Jeroným vsunul do zadnice rukojeť kříže a liboval si hloubku, již nalezl. Než kříž

odložil, utřel rukojeť o chlopně přední dírky, což vyvolalo smích, přičemž otec Antonín kopnutím

přinutil váhavou Floretu, aby mi ji čistě vylízala. Paní, ujišťuji vás, že bych byla cítila rozkoš,

kdyby nebylo předcházelo takové rouhání, za které spravedlivý bůh musí tyto kacíře zatratit.

Jazyk mé družky poněkud utišil bolest, již mi způsobila vilná zvědavost mnichů, ale to vše se nedá

srovnat s činy, které následovaly!

„Pokračujme,“ pravil otec Rafael, jehož chtíč vydráždila Kornelie lízáním varlat tak, že jej

jen s krajní námahou ovládal. „Nastal okamžik obětování, připravte se všichni na své oblíbené

požitky, jichž

58

vám její nevinnost dá přehojně.“ Zvrhlík mne položil na pohovku. Naříkala jsem, že bych

byla kámen obměkčila a bránila jsem se zoufale. Antonín a otec Kliment mne zkroutili do

kozelce, aby má

nešťastná, k prasknutí zkroucená prdelka trčela do výše. Otec Jeroným mi potřel rýhu a

díru olejem posledního pomazání a otec Rafael nasadil k ní svůj obludný úd. „Roztáhni prdel,

kurvo, anebo ji nezavřeš do smrti!“ Oba mniši rozevřeli mé poloviny tak, že mi praskla kůže.

Madame, nezažila jsem nikdy takovou bolest a takovou hrůzu jako ve chvíli, kdy do mne

vnikal onen obrovský kmen. Myslila jsem, že zemřu. Trhal mne, čtvrtil mne, pronikal mi až k

srdci, hýbal mi vnitřnostmi a má ubohá dírka, roztržená kolem dokola, vytržená ze svého místa,

pálila jako pekelný

oheň. Zmítala jsem sebou, křičela jsem, kousala jsem se do rukou, které mne držely,

kroutila sebou, ale zvrhlík za mnou jen blaženě vzdychal a jeho medvědí tlapy, svírající mé boky,

mne surově narážely na kůl čím dál tím hlouběji. Náhle zachroptěl a vykřikl něco, čemu jsem

nerozuměla, protože mně jiný

mučitel sevřel hlavu svými chlupatými stehny. Pod břichem jsem viděla, jak ženská ruka

uchopila měch otce Rafaela a dva prsty se sunuly do jeho špinavého zadku. Zdálo se mi, že

příšerný netvor v mém těle roste. Cloumal sebou, vzpínal se a drtil mé útroby, až najednou se ve

mně začal šíleně rychle pohybovat a potom do mne vytékala horká řeka žhavého olova, znovu a

znovu, a zaplavila mne uvnitř celou. Nikdy se žádný kozel tak nevylil do své samice. Nestydatá

vášeň tohoto zhovadilého mnicha se ve mně vybila zezadu, aniž mne oloupila o panenství. Ó

vrchole poblouznění! Všichni tito sveřepí smilníci zapomněli při volbě svých nízkých rozkoší na

přirozenost přírody a domnívali se, že konají nějaké slavné činy. Otec Kliment, podrážděný

pohledem na kvardiana a lechtán jazykem Florety, která jím neustále šimrala jeho úd po celé

délce, přiblížil se ke mně a prohlásil, že ani on mou nevinnost neohrozí. Poručil mi kleknout si

před něj a obejmout rty děsnou palici jeho údu. Políčky a ranami mne nutil sáti tento zduřelý

a zvířecí nástroj, takže jsem ani neměla času naříkat nad úchylností jeho ukájení. Jeho úd

mi klouzal až

do hrdla a kdykoliv jsem se ho z neznalosti této zvrhlosti dotkla zuby, dal mi pár

pohlavků. Má ponížená

a zdeptaná duše plakala. Ačkoli bůh viděl mé neštěstí, nezničil jeho původce. Naopak, ten

lotr vystříkl v křeči své hnusné semeno do mého krku v takovém množství, že jsem je nestačila

polykat, abych se nezadusila, a přebytek chámu mi vytékal z úst, míse se s mými slzami. Potom

se mne zmocnil otec Jeroným. Ale ani tento padouch nevnikl do mé svatyně. Dráždil se pouze

pohyby v brance a ohledávaje vchod proti mé vůli mokrý, slinil těžkou hlavu svého kyje.

Rozvášněn touto smilnou předehrou, jejíž

chlípnost se nedá popsat, vrazil mi celý úd do zadnice s takovou divokostí, že mne

obestřel mdloba. Bůh chtěla, abych poznala hlubinu trýzně! Cesta příliš roztržená netvornou

zduřelostí opatova údu, nemohla ukojit jeho vášeň. Chopil se tedy důtek a ponořen do mne až po

kořen, začal mne nemilosrdně bičovat. Rány dopadaly na mé boky, řemeny obtáčející mé tělo a

uzle rvoucí kusy kůže z mých zad způsobily křečovité vlnění. Sevřela jsem zadnici a svíjela jsem

se jako na rožni. Když ve slepé zuřivosti, provázené hlasitým řičením, dospíval konec aktu, vytáhl

úd, jehož se chopila Kornelie. Dodělávala mu oběma rukama úd, až konečně žhavý proud polil

celé mé tělo.

Sotva byl otec Jeroným hotov, stál nade mnou otec Antonín. V hrsti si nadhazoval ocas,

který v ničem nezadal mohutné jedinečnosti údu otce Rafaela. Jeho křivost a ohnutí jej však

činily ještě

hroznějším. Pravil: „Tak pojďte, kurvičko. Jste ohromně připravena pomstít se mnou

nepřirozenosti mých bratří. Utrhnu květ prvničky, který mi jejich výstřednosti ponechaly.“

Líčit vám podrobně všechno, co se se mnou dělo, to je jako bych vše prožívala podruhé.

Tento padouch byl ze všech nejhorší a nejchlípnější. Ač se zdálo, že jde přirozenými cestami,

blížil se po nich nevhodně. A ač se zdál lidštějším v hrozném obřadu, odškodnil se na všem, co

mne mohlo hanobit. Bohužel, kdykoli v jsem v mládí, v obraznosti zabloudila k těmto slastem

lásky, domnívala jsem se, že jsou cudné jako Bůh, který je vnuká a myslela jsem, že je příroda

stvořila k potěšení lidí a věřila jsem, že se rodí z lásky a z něžnosti. Abyste si madame, mohla

učinit přibližný obraz o všem, popíši vám jen část mnohých surovostí, jichž se mnich na mně

dopustil, neboť podrobný popis by mne příliš ponižoval.

Otec Antonín zavolal Omphale a Kornelii, aby rozevřely má stehna, zatímco dva zhýralí

mniši mne přidržovali na pohovce. Otec Antonín mi začal mrskat břicho, kundičku a vnitřní

strany stehen.

„Musíme zkypřit záhon, než do něj zasadíme nejkrásnější štěp!“ Konce řemínků se mi

zasekávaly do

59

kůže, vnikaly mi do záhybů a do otvorů a za chvíli jsem měla poupátko tak oteklé a rudé

jako kus syrového masa. Zvrhlík se v něm prohraboval prsty, potom vzal karafu oleje a vylil ji do

mého lůna. Posléze ukázal svým druhům na podivný koš, zavěšený u stropu. Vrhli se na mne a

svázali mne do kozelce, koleny provlékli tyč a za ramena a za kotníky mne vytáhli do výše. Můj

trýznitel stál přede mnou a otec Rafael vytahoval nebo spouštěl tak dlouho, až se má rozevřená

kundička ocitla přesně proti hlavě údu otce Antonína. Nikdy bych byla netušila, že zvrhlost může

mít tuto podobu. Otec Antonín položil ocas na kraj otvoru a klouzal jím chvíli v brance. Potom

mne prudce odmrštil a já, visíc na provazech, jsem se rozhoupala. Odhazoval mne stále výš a výš

a vždy, kdykoli se jeho úd ocitl mezi pysky mé kundičky, zastavil pohyb. Všichni zhovadilci

chválili jeho zručnost. Posléze, když jsem již

začínala věřit, že svou hru ukončí a znásilní mne na pohovce, odrazil mne oběma rukama

a čekal s připraveným údem, až se vrátím. Vykřikla jsem, až se zatřásla okna. Jeho ocas, tvrdý

jako poleno, vjel do mne celou prudkostí mého rozhoupaného těla. Prorval mi nejen blánu, ale

roztrhl mé ubohé pohlaví

nahoře i dole. Otec Antonín, šílený vášní nastávajícího deliria, mne objal svýma opičíma

rukama a vystříkl se do mne v cukajících záchvěvech údu a beder. Křičel a chroptěl, kousal a

líbal mne hnusnými lichotkami rozvášněného tygra a v mdlobě, která mne přemáhala, domnívala

jsem se, že jsem v objetí

dravce, který svou vášeň ukojí jen, když mne sežere. Strhl mne na zem, rozvázal mne a

válel se po mně, jako by byl ve smrtelné křeči. Potom zaťal zuby do mého pravého prsu a cítila

jsem ještě, že se do mne vymočil.

Ztratila jsem vědomí. Potom prý otec Rafael poručil ženám, aby mne vzkřísily a ošetřily.

Při probuzení mne přepadl záchvat šílené bolesti. Nemohla jsem se smířit s hroznou představou

ztraceného věnečku a zneuctění lidmi, od nichž jsem očekávala pomoc a mravní posilu. Plakala

jsem a naříkala, válela jsem se po zemi, rvala si vlasy a křičela jsem na své mučitele, aby mne

zabili. Ale tito lotři byli příliš otrlí, aby je dojala má bolest a místo uklidňování a utišování

zaměstnávali se znovu rozkošnými a smyslnými hrami se svými družkami. Konečně, když je můj

křik počal obtěžovat, rozhodli poslat mne někam, odkud by mé lkaní neslyšeli. Když mne již

Omphale chtěla odvést, vrhl se mne otec Rafael znovu a nevšímaje si mého hrozného stavu

prohlásil, že nechce, abych odešla, aniž přinesu ještě jednu oběť jeho vášni. Smýkl mnou surově

na pohovku, zdvihl svůj úd na můj krvavý zadek a vrazil jej do něj. Bolesti v této noci mne

přemohly tak, že jsem cítila sotva tupé brnění a zůstala jsem bez pohnutí. Ale jeho vášeň vybíjená

od večera v zadnicích Omphale a Florety, potřebovala prudšího dráždila a mnich do mne vylil

svou nečistou zásobu chámu až tehdy, když mne bičováním donutil k vrtivým a skákavým

pohybům. Leč tentokrát nepustil své semeno do mých střev: když cítil, že se chvíle výstřiku blíží,

zajel surově do mé rozedrané přední dírky. Bylo toho méně než poprvé, ale přece ještě tolik, že

málokterý

muž napoprvé toho tolik vystříká.

Jaká přemíra zvrhlosti! Tito surovci dali mi trpět nejstrašnější fyzické bolesti právě v

okamžicích mé největší mravní krize. „U ďasa,“ řekl otec Antonín, chystaje se znova na mne.

„Nic není tak hojno následování jako příklady představených a nic nedráždí tolik jako opakování.

Říká se, že bolest je přípravou k rozkoši. Jsem přesvědčen, že mne tato spanilá dívka učiní

nejšťastnějším člověkem na světě.“

Přes můj křik a pláč stala jsem se podruhé obětí jeho zvrhlosti. Dopadl na mne, zdvihl mi

kolena k ramenům a vedral se do mé vyhřezlé dírky. Zmítaje se ve mně, kousal a líbal mne

neméně dravě než

poprvé a svíraje mne tak, že jsem již uvěřila ve svůj konec, byl hotov dvakrát za sebou bez

vyndání, pokaždé v křeči, která svou zvířeckou surovostí a silou připomínala hry dravců s kořistí.

Když se do mne vylil podruhé, vrazil dva prsty do mé zadní dírky a přinutil mne, abych učinila

totéž. V návalu zoufalství jsem mu je tam strčila, jak jsem mohla hluboko a padouch byl šťasten,

ježto mou odevzdanost zemřít považoval za rozkoš, kterou s ním sdílím. Konečně mne nechal

odejít.

„Kdybych si to nebyl udělal tolikrát před příchodem této sličné kurvička,“ pravil otec

Kliment,

„přisámbohu, neodešla by odtud tak lehce.“

„Čekáním nic neztratí,“ pravil otec Jeroným, schovávaje si pod kutnu své fialové moudí.

60

Otec Rafael ukončil orgie, odvedl si však s sebou na noc Floretu. Mne zavedla Omphale

do našeho společného pokoje, který se nalézal v jakési čtyřhranné věži. Otec Kliment za námi

zavřel dveře na dva západy. V naší komnatě byly kromě vchodu pouze jedny dveře a ty vedly do

přilehlého záchodu, jehož okno bylo hustě zamřížováno. V místnosti samé nebylo nábytku: jediná

židle a u každého lože malý stoleček a několik dřevěných kufrů, dva bidety a společná police na

různé věci. To bylo vše.

Spravedlivé nebe, řekla jsem si uléhaje, jaké zlo jsem spáchala, chtějíc vykonat v toto

domě

zbožnou povinnost? Anebo jsem ta špatná od narození, že jsem urazila nebesa, snažíc se

oddat zbožnosti a toto utrpení je odměnou mně přirozenou? Slyšíc mne vzlykat, Omphale

přistoupila k mé posteli.

„Drahá družko,“ řekla mi, „Vzchop se již a netruchli! V prvních dnech jsem plakávala jako

ty, ale zvykla jsem si. A ty si také zvykneš. První okamžiky jsou nejhorší. Naší trýzní není jen

povinnost neustále ukájet bezuzdné vášně těchto zvrhlých mnichů, ale je jí také ztráta svobody.

Poslouchej mne dobře,“ pravila. „Budu s tebou hovořit otevřeně, ale nezapomínej, že této důvěry

nesmíš nikdy zneužít.

Nejhroznějším naším utrpením je nejistota našeho osudu. Nemůžeme totiž předvídat, co se

s námi stane, až opustíme tato místa, neboť je jisté, že o dívkách, mnichy zavržených a odtud

vyhozených, nikdo nikdy neslyšel. Co se s nimi stane? Zavraždí je? Nikdy ani jediná z

vyloučených nesplnila svůj slib, že propuštěna na svobodu, bude pracovat na našem osvobození a

mnichy udá soudu. Když se ptáme těch, které přicházejí, po oněch, jež odešly, nevědí nikdy nic.

Co se tedy stalo s těmi nešťastnicemi?

Tato neblahá jistota je největší trýzní našeho prokletého života. Jsem v tomto domě čtrnáct

let a za tuto dobu jsem viděla odejít přes patnáct dívek. Kde jsou? Proč nesplnila své slovo ani

jediná, když všechny přísahaly, že nám pomohou? Náš počet je omezen na čtyři, alespoň v tomto

pokoji, ale jsme víc než

přesvědčeny, že jsou zde vězněny ještě jiné čtyři ženy. Důkazem toho jsou jisté zvláštnosti

v chování

mnichů a jejich řeči i to, že službu, možno-li tak nazvat orgie, jichž jsi byla svědkem,

vykonáváme pouze obden, ač tito chlípníci nevypadají, že by měli jeden den újmy. O neblahém

propouštění

nerozhoduje věk nebo sešlost. Viděla jsem tu sedmnáctiletou ženu a mnoho dívek, jimž

nebylo šestnáct, které odcházely tři dny po svém příchodu. Jiné odcházely za měsíc a některé

teprve po letech. Ani chováni nic nemění. Viděla jsem dívky, vyhovující ochotně jejich chtíčům a

odešly po šesti týdnech. Jiné, mrzuté a lenivé, ze zůstaly po mnoho let. Je tedy zbytečné

předpisovat příchozí dívce způsob chování. Fantazie a přání mužů jsou nevyzpytatelné. Vzbudí-li

některá dívka jejich nelibost, tu jí

nedomlouvají, ale hned potrestají. Jediným přijatým způsobem trestu je bič. Je to prosté.

Bolest je jednou z epizod jejich rozkoše. Rány bičem pocítíš záhy. Všichni čtyři jsou tímto

barbarství posedlí. Každý den je jiný mnich správcem domu. On přijímá zprávy od dívky,

pověřené dozorem v pokoji, stará

se o program při večeři, k níž jsou pozvány, on soudí chyby a sám je trestá. Náš denní

život plyne asi takto: v devět hodin nám přinesou snídani skládající s z chleba a vody. Ve dvě se

předkládá dost dobrá

polévka, kus hovězího masa se zeleninou, trochu ovoce a láhev vína. V pět hodin nás

pravidelně

navštěvuje denní správce a vyslechne stížnosti a žaloby, které, protože vpravdě žádné

nejsou, musí si dozorčí dívky vymyslit, aby mniši měli příčinu nás týrat bičem. Potom se tento

mnich obyčejně pobaví s některým děvčetem. Po jeho odchodu si můžeme dělat, co chceme. Číst,

bavit se , jít na lože, není-li právě den naší večeře s mnichy. Máme-li však společnou večeři, zazní

zvonek a připomene nám, že je nutno se připravit. Denní správce přijde, odvede nás do sálu, kde

jsi nás právě viděla. Tam se nejdříve hlásí poklesky, jichž jsme se za den dopustil a tomu se

přidají chyby a provinění té které dívky od minulé večeře. Obžalovaná se postaví doprostřed sálu

a denní správce stanoví výši trestu. Dozorčí dívka ji svlékne donaha a správce ji zbičuje.

Prohnanost mnichů ve hledání přestupků je taková, že není

večeře, při níž by se netrestalo. Po večeři začínají orgie. O půlnoci se rozcházíme a každý

mnich si má

podržet dívku na noc. Tato vyvolená se k nám vrací až ráno. Ostatní jdou do pokoje.

Někdy ráno před snídaní si některý mnich vyžádá dívku, jíž k němu odvede správce. Jakmile bratr

ukojí své choutky, odvede ji sám zpět, anebo ji pošle s mnichem, který nás střeží. Tento Cerberus

čistí náš pokoj, uvidíš ho brzy. Je to sedmdesátiletý, jednooký, němý bratr, který s tím, jehož jsi

viděla u brány, posluhuje po celém domě. Náboženské povinnosti nevykonáváme nikdy a je

zakázáno o nich mluvit. To je vše, co ti

61

mohu říci,“ ukončila Omphale. „Zkušenost sama tě poučí o podrobnostech. Odřekni se

však navždy představy světa s svobody.

„Drahá přítelkyně,“ řekla jsem Omphale, „děkuji ti za tato poučení. Vyjdu-li kdy odtud,

přísahám, že buď zemřu, nebo zmařím tato padoušství. Slib mi to také!“

„Zajisté, ale nepochybuji o marnosti těchto slibů. Dívky zkušenější a snad ještě

roztrpčenější, dívky urozené, k pomoci lépe opatřené, nedodržely nikdy podobného slibu. Dovol

tedy ,abych považovala tento slib za zbytečný.“

Usnula jsem Omphale v náručí. Ráno se vrátila Floreta z cely Rafaelovy a padla

vyčerpána na své lože. V devět hodin ke mně přišla něžná Kornelie budíc mne pláčem, pravila:

„Ó, drahá slečno, jak jsme nešťastné!“ Potom byla přinesena snídaně. Den mi minul klidně. O

páté hodině vstoupil otec Antonín a tázal se mne posměšně, jak se vpravuji do nového života.

Neodpověděla jsem mu a když jsem sklopila oči plné slz, řekl s úsměškem: „Zvykne si, zvykne

si! V celé Francii není domu, kde by dívky dostaly lepšího vychování.“ Prohlédl místnost,

zaznamenal si poklesky, sdělené mu Omphalou, která

jich ve své dobrotě mnoho neprozradila.

Odcházeje, vrhl se na Kornelii. Padouch přecpaný vilností si neodepřel žádné ze svých

neřestných hříček, brutalit a zvrhlostí. Mrdal ji tak jako včera mne. Zdvihl jí nohy a šrouboval v

ní svým údem, jakoby jí chtěl proniknout až do hrudi. Mezitím, co se na ní svíjel, dráždily jsme ho

všechny tři, aby mu rozkoš prolnula všemi údy a smysly. Floreta mnula jeho těžká a

nevyčerpatelná varlata, ucpávajíc mu prsty jeho zadek. Já, stojíc před ním, musela jsem si vrazit

do své kundičky svíci, která svou velikostí

předčila úd otce Rafaela, a pohybovati jí rychle sem a tam. Omphale, aby nezahálela,

strčila si také do zadního otvoru svíci a pohybovala jí velmi rychle a zručně.. Otec Antonín byl

neúnavný. když se vylil do Kornelie, osvěžil se v mých ústech a prováděl své dravčí milování na

Floretě. Konečně se ukojil a odešel.

Protože jsme nebyly s mnichy, byly jsme klidné. moje držky mne těšily, jak uměly, ale

nikdo nemohl mírnit můj nesmírný žal.

Nazítří ráno v devět hodin přišel otec kvardian a otevřev jeden kufr v našem kabinetu,

vyňal několik kusů ženského oděvu, košile, čepce a řekl mi: „Poněvadž nemáte nic s sebou,

musíme myslit na vaše ošacení. Já sice myslím, že všechno šatstvo je zbytečné a nechybili

bychom příliš, kdybychom nechali chodit dívky nahé, ale moji bratři jsou lidmi velkého světa.

Chtějí přepych a parádu, myslíce, že oděné ženy jsou dráždivější a že zadnice vystrčená z šatu

rozněcuje více než nahá a bez dekorace, a že stehno ukryté v hedvábí anebo v plyši ztopořuje i

prsty, které je ohmatávají.“

Potom mi řekl, abych se svlékla. Zůstal u mne, neodpustiv si necudných slov a dotyků.

Rozohniv se, poručil mi lézt před ním po čtyřech. Chtěla jsem prosit o slitování ale vidouc v jeho

očích hněv a zlost, řekla jsem si ,že učiním nejlépe, když poslechnu. Po několika minutách, když

jsem se před ním plazila jako ubohá psice, rozhrnuv kutnu a obnaživ svůj bodec, chystal se vpálit

ho do mé zadnice. Pochopila jsem jeho úmysl a rozložila jsem se před ním v žádaném postoji.

Starý smilník poručil dívkám, aby nás obklopily a zpívaly mu písně. Uprostřed desáté sloky

jakési nábožné hymny se ukojil podle svého zvyku, na účet přirozenosti, mravnosti a náboženství.

Dala jsem mu asi silnou rozkoš, neboť mě při večeři chválil a nařídil mi, abych s ním strávila

noc.

Rafael měl celu zařízenou rozkošnicky a s vkusem. Jakmile za námi zapadla závora,

svlékl se donaha a poručil mi učinit totéž. Posadil se do lenošky a chtěl, abych ho dráždila. Klekla

jsem si mu mezi nohy a objížděla jsem jazykem splihlou hlavu údu. I v tomto pokleslém stavu, v

němž jsem ji zřídkakdy viděla, byla velká jako modrá aubergina a visela na tlustém laně, delším

mé dlaně s prsty. Vnikala jsem mu jazykem do dírky, objížděla krček a po žíle až dolů po ohromný

pytel do zadního otvoru. Anebo jsem ji vzala celou do úst a nafukujic nebo vysávajíc ji,

pomáhala jsem prsty jeho údu k topornosti. Když mu konečně vstal a trčel ve své hrozivosti,

chvíli jsem mu jej mnula psy, chvíli jsem ho svírala mezi zadními oblinami, anebo jsem ho kladla

do své dírky. Ukájel se na všech cestách, v ústech, v uších, v pletencích vlasů, vpředu i vzadu, ale

viděla jsem, že největší radost měl, když mi ho prudce vrážel do zadnice a potom, když mi ho

dával k očištění do úst. mohu říci, že jsem se v oné noci naučila

62

uměni milovat tak dokonale, že bych mohla kdykoliv zahanbit i tu nejzvrhlejší dívku. Po

čtvrtém nebo pátém čísle mi začala ze zadnice téci krev, ale on se jen smál. Když viděl, že mu

nehodlám v ničem odporovat, kroutil mými údy a rozvracel mne. Šlehal metlami celé tělo a když

bylo jako v plameni, ukájel na něm opětovně svou nekonečnou vilnost. Bezohledně vyléval se mi

na krk a na záda a nic neuniklo zuřivé vášni prznitele. Jeho rozkoš se vytvářela a stupňovala

podle výše mého utrpení.

„Lehněte si,“ pravil konečně. „Tato svatá cvičení mně nikdy neunaví.“

Užíval mne jako své otrokyně. Dělal mi to mezi sevřená chodidla a lámal mne tak, aby

nalezl skulinu mezi mými lopatkami. Třikrát jsem musela spolknout jeho chám a devětkrát mne

naplnil vpředu i vzadu. K ránu byl nejhroznější. Položil mne zády na stůl a musela jsem prsty

obou rukou otevírat svou nebohou kundičku, aby do mne mohl vnikat v příšerných nárazech.

Konečně žádal, abych si na něj sedla. Vrazil mi ho zezadu, vstávala jsem, odsedávala a kroutila

se, zatímco on mne důtkami pobízel k rychlejším pohybům. Bolelo mne celé tělo. Nebylo na něm

neznesvěceného místa. Využívajíc chvíle odpočinku, kterému se oddával v pauzách mezi

jednotlivými smilnými výkony, prosila jsem ho ,aby mi řekl, smím-li doufat v odchod z tohoto

domu.

„Zajisté,“ odpověděl, „až se tě všichni nabažíme, domluvíme se o tvém odchodu a určitě tě

propustíme.“

„Ale,“ pravila jsem s úmyslem zvědět více, „což neprozradí mladší a méně diskrétní

dívky, než

jakou já zůstanu po celý život, nikdy nic z toho, co se zde děje?“

„To je nemožné,“ řekl.

„Nemožné? Ach, ovšem! Mohl byste mi to vysvětlit?“

„Ne, to je naše tajemství. Mohu ti jen říci, nechť jsi mlčenlivá, nebo ne, nebudeš moci

nikdy vyprávět o tom, co tu provádíme.“ Když domluvil, poručil mi neurvale změnit předmět

hovoru a já jsem se neodvážila odmlouvat.

V sedm hodin mne dal odvést do našeho pokoje. Spojila-li jsem smysl toho, co jsem

zvěděla od otce Rafaela s tím, co mi řekla Omphale, získala jsem osudnou jistotu, že s

propuštěnými dívkami bylo naloženo násilně. představovala jsem si, že opouštěly klášter v

rakvích a že byly pohřbeny zaživa.

Za týden jsem se přesvědčila, že život v klášteře bude hrozný. Od otce Antonína jsem

vytrpěla nejvíce. Nemůžete si představit, jak tento vyvrhel stupňoval své ukrutnosti, až dospěl k

deliriu smilného šílenství. S oblibou vyhledával a nejzvrácenější pozice. Divila jsem se, že

lehkomyslný způsob, jakým do nás vyléval své semeno, neoplodnil ani jednu z nás a tázala jsem

se Omphale, jak tomu zabraňuje. Odpověděla mi, že ničí veškeré zárodky života svým žárem,

neboť jeho úd je prý podoben hořící

pochodni.

Čas v tomto bordelu, majícím pověst svatyně, rychle plynul a přiblížila se doba slavného

svátku. Nevěřila byste, paní, jakého hrozného rouhání se odvážili mniši v tento den. Řekli si, že by

nějaký

zázrak rozmnožil slávu a proslulost kláštera. Oděli Floretu, nejmenší a nejmladší dívku,

všemi ozdobami panny Marie, přivázali ji na podstavec provazy, umístěnými neviditelně kolem

pasu a rozkázali jí

zdvihnout zbožně ruku k nebi při mši právě v okamžiku pozdvihování. Protože této malé

nešťastnici vyhrožovali nejkrutějším trýzněním, nesehraje-li podle jejich návodu svou roli,

provedla vše co nejlépe. Podvod se zdařil. Lidé křičeli, že se udál zázrak, zanechaly Svaté Panně

v Lesích veliké dary a odešli přesvědčeni o svatosti místa, naplněného milostí nebeské matky.

Zpustlíci se však rozhodli dovršit své rouhání bezbožností ještě větší. Přivedli Floretu k

večeři v šatech, které ji vynesly tolik poct. Kromobyčejnost tohoto rozmaru vybičovala jejich

odporné vášně tak, že chtěli s ní souložit v tomto kostýmu. Když se všichni čtyři na ní vystřídali,

byli podrážděnější než na počátku. Proto Floretu svlékli donaha, položili ji na břicho na veliký

stůl, roztáhli jí nohy a mezi ně

postavili kalich a hostii.

Každá dívka vzala mezi rty úd jednoho mnicha a když z něj vysála semeno, vyplivla jej do

kalicha. Otec Antonín jej dolil vínem a začal sloužit svou ďábelskou mši. Chvěla jsem se hrůzou

a očekávala jsem, že Bůh, který se zajisté nemůže dívat na tento příšerný obřad, zničí celý klášter

ohněm a sírou.

63

Potom mniši rozžehli svíčky, načež se odvážili vykonat na ní posvátné obřady. Svlékly

jsme se donaha a tři mniši vrazili své údy do našich zadnic a třesouce jimi, napodobovali hlasy

zvonů. Při pozdvihování uchopil otec Antonín kalich, vymočil se do něj a dal nám píti. Potom

četl latinskou modlitbu a máčeje důtky ve svěcené vodě, bil nás přes záda. První byl hotov

kvardian. Když cítil svou chvíli, vytáhl úd, vstal a vypustil svou špínu do lůna Florety, kam otec

Antonín zasunul několik hostií. Ostatní mniši učinili totéž. Floretina kunda, z níž vytékal chám, se

pomalu pohybovala, jakoby nevýslovně trpěla onou svatokrádeží. Potom jsme šly přijímat.

Musily jsme kleknout před jejím otevřeným klínem a hledat v něm jazykem hostie.

Omdlela jsem při tomto hrozném divadle. Musili mne odnést do pokoje, kde jsem v

horečkách a blouznění tři dny oplakávala hrozný zločin, jemuž jsem proti své vůli sloužila

žila jsem již šestý týden v tomto příšerném domě, když jednoho rána k nám vstoupil otec

Rafael. Zdál se velmi rozčilen. Prohlížel si nás všechny, jednu po druhé nutil do poloh, hovějícím

jeho choutkám a zdálo se, že se rozhoduje, kterou obšťastní svými svinstvy. Konečně se zastavil u

Omphale a pozoruje její dráždivý postoj, zmocnil se jí, ale ačkoliv se v ní zmítal divoce, nemohl

být hotov. Pln zášti, poručil jí vstát.

„Sloužila jste nám dost,“ řekl jí. „Propouštíme vás. Připravte se, přijdu pro vás, jakmile

nastane noc.“

Sotva zavřel dveře, vrhla se mi zděšená Omphale do náručí. Vynaložila jsem všechny síly

na uklidnění. Omphale přísahala slavně, že použije všeho, aby nás osvobodila, že mnichy obžaluje.

Způsob, jakým to říkala, nenechal nás ani na chvíli v pochybnostech, že to učiní.

V šest večer přišel otec Rafael a řekl Omphale úsečně: „Jste připravena?“

„Ano, otče?“

„Pojďme tedy.“

Tu se ještě Omphale otázala, smí-li s sebou vzít své věci.

„Ne,“ řekl otec Rafael, „což všechno nenáleží klášteru? Z těch věcí vám již nebude ničeho

zapotřebí.“

Naše nešťastná přítelkyně vyšla, vrhajíc na nás neklidný pohled plný slz.

Za půl hodiny přišel otec Antonín a odvedl nás k večeři. Pozorovaly jsem úzkostlivě otce

Rafaela, který byl velmi rozčilen. Hovořil šeptem s mnichy a výsledek jejich tajného jednání byl

ten, že nás odvedli do našeho pokoje mnohem dříve než obvykle. Mniši pili také nekonečné více,

než měli ve zvyku a spokojili se s pouhým drážděním a rozněcováním svých žádostí, ale neukájeli

se na nás.

Co jsme vyvozovaly z těchto poznatků? Neměly jsme dost odvahy domyslit vše od konce.

A snad nyní, opakujíc vám, paní, tyto zvláštní podrobnosti, vyvolávám u vás týž strašný pocit

hrůzy, jaký

jsem měla tenkrát po Omphalině zmizení.

Čekaly jsme čtyři dny na zprávu od ní, ale marně. Konečně jsme s zřekly všech nadějí.

Čtvrtého dne po Omphalině odchodu nás odvedli jako obyčejně k večeři, ale jak jsme byly

překvapeny, vidouce vstupovat v téže chvíli novou družku.

„Toť ta, která nahradí Omphale,“ řekl otec Rafael. „žofie,“ obraceje se ke mně, „jste

nejstarší z dívek, povyšuji vás na dozorkyni. Znáte své povinnosti, dbejte jejich bedlivého

plnění.“

Byla bych ráda odmítla, ale neodvažovala jsem se. Uklonila jsem se tedy a slíbila vykonat

vše k jejich spokojenosti.

Když naší nové družce sňali závoj z hlavy a z ramen, uzřeli jsme mladou, asi patnáctiletou

dívku, okouzlující tváře. Její nádherné oči vlhly slzami, když si nás prohlížela. Mohu říci, že jsem

v celém svém životě neuzřela obličeje s rysy tak dojemnými a tak trpně smutnými. Husté, jako

len zlaté vlasy se jí v pletencích kadeřily na ramenou. Její ústa žhnula svěží červení a byla tak

svůdná, že nebylo možno vidět je a necítit se k nim váben.

Později jsme se dověděly, že se jmenuje Oktavie a je dcerou lyonského velkoobchodníka.

Vracela se s vychovatelkou z Paříže ke svým rodičům a mezi Auxerrem a Vermentonem byla

64

přepadena, unesena a zavlečena do tohoto domu. Nevěděla ničeho, co se stalo s vozem a s

ženou, jež ji doprovázela.

Čtyři nemravové stáli před těmito půvaby chvíli jako u vidění. Dokonalá krása vzbuzuje

úctu a i nejzkaženější padouch ji neposkvrní bez výčitek svědomí. Avšak tito zvrhlíci přestali brzy

vzdychati.

„Nu, slečno,“ řekl kvardian, ukažte nám také své skryté vnady. Uvidíme, jestli se

vyrovnají

tomu, co může uzřít kdokoliv.“

Když se tato krásná nešťastnice zardívala, jsouc zmatena a nechápajíc jeho slov, chytil ji

otec Antonín brutálně za rameno, zaklel a řekl: „Vy tedy nerozumíte, malá upejpalko? To

znamená, abyste se okamžitě svlékla donaha!“

Nový pláč, nová obrana, ale již se jí chopil otec Kliment a za minutu zmizelo vše, co

halilo stud této jímavé bytosti. Vnady, které skrývala, odpovídaly půvabům, jež morálka a

společnost dovoluje odhalovat. Nikdy nikdo nespatřil bělejší pleti, krásnějších tvarů, tolik

svěžesti, jemnosti a nevinnosti, sloučených v těle jediné bytosti. A to vše měli poplenit tito

barbaři!

žhavý otec Antonín neměl tolik sebevlády, aby se zdržel. Vrhl se na ni, vpadl krutě do

rodících se půvabů a miliskoval je v slepé zuřivosti, že dívka naříkala srdcelomně. Panenství jí

však nezbavil.

Otec Rafael již také nedovedl čekat. Sotva ji jeho zvrhlý druh pustil, objal ji, stočil do

kozelce a musela si kleknout do lenošky a vystrčit svou zadnici, která se vypjala v této poloze v

celé své bílé

nádheře. Požádal otce Klimenta, aby mu ji přidržel a rozevřel její dvě polokoule.

Oktavie pláče a v očích strašného kvardiana plane oheň. Kliment rve obě poloviny široce

od sebe, malá dírka mezi nimi vystupuje, otevírá se k prasknutí a velká hlava údu otce kvardiana

do ní

vchází. Jaký nepoměr je mezi ohavností jeho svíce, jako vejce velkého žaludu s malým

otvorem, do nějž

vniká!

Dívka se svíjí, hrůzný pot jí vystupuje na zádech a bocích. Křičí, chce uniknout avšak

marně. Otec Kliment ji drží a plije do rýhy, aby Rafaelův úd snadněji vnikal a zvrhlý kvardian

naléhá celou strašnou silou svých zvířecích beder. V záplavě krve se do ní konečně pohroužil celý

a srdcervoucí řev nebohé oběti nám oznamuje její porážku. Avšak pyšní vítěz se nářkem dráždí,

nic ho nedojímá, divokými skoky v její díře vylévá se do jejích útrob.

„Nikdy jsem nešel tlustější branou,“ řekl otec Rafael. „Myslil jsem, že budu hotov na

polovici cesty.“

„Udělám jí to v jiné poloze,“ řekl otec Antonín a nedovoluje jí povstat, nadzdvihl ubohou

dívku tak, že stála téměř na hlavě. Dva mniši mu ji pomáhali držet. Dvěma prsty každé ruky vnikl

do malé

kundičky a roztahoval ji na všechny strany. Když myslil, že ji dostatečně rozšířil, strčil do

vchodu svůj úd. Strašný skřek zastavil krev v našich žilách. Oba mniši, kteří mu pomáhali, dali

nyní slabou oběť do vodorovné polohy.

„Teď,“ řekl a surovci začali pomalu narážet bezvládné tělo na jeho ohromný kůl. Oktavie

počala znovu zoufale křičet a v té chvíli byl obludný muž hotov.

„Díky, bohu, bez nářku byl bych pochyboval o skončení tohoto čísla. Vážím si pouze

vítězství

nad slzami.“

„Opravdu,“ řekl otec Jeroným. „Teď je na mně řada. Položíme ji do původní pozice,

neboť

vyhovuje dokonale mým smyslům.“ Prohlíží, ohmatává, hněte obliny a stehna, šimrá prsty

roztržené

pohlaví a bere bič.

Hrozný svist syčí vzduchem. Krásné hýždě mění barvu, pleť nejživějšího inkarnátu

pokrývá

liliovou bělost a na vyvalených zadních tvářích naskakují dlouhé pruhy, z nichž prýští

krev. Nic nezadrží sveřepého mnicha. Čím víc Oktavie naříká, tím je surovější. Brzy není na

celém spanilém těle místa, které by nekrvácelo. Uzlovitý úd vstupuje střídavě do obou otvorů,

které se podobají

chuchvalcům krvavého masa. Dívka se dusí a sípe, jakoby umírala. Chvílemi sebou

křečovitě trhá. Zvrhlík, nenalézající konec své chlípnosti ani v předním ani v zadním otvoru,

vytahuje úd a rozdírá jím rány zasazené bičem až konečně postříká krvavé hýždě bílou záplavou.

Ale ani teď není spokojen a proklínaje nedostatečnou rozkoš, bije rukou a pěstí její ubohou

prdelku.

65

„Jsem něžný,“ praví otec Kliment a vine k sobě polovědomou krasavici. „Zde je oltář, na

němž

budu obětovat,“ dodává a tiskne hnusný polibek na její korálová ústa. Bere mezi své žluté

zuby rty, jistě

stvořené Venuší a rozvášňuje je. Potom k nim přikládá své nečisté pohlaví a nutí ubohou

oběť ranami, aby je lízala. Fialová hlava se pohybuje mezi jejími rty a nadouvá jí tváře. Za chvíli

jsou ústa, tento šťastný zdroj rozkoše a nejsladší útulek lásky, poskvrněna výlevem jeho

páchnoucího semene.

Zbytek večera nezadal v ničem orgiím, které jsem právě vylíčila. Spanilá krása a dojemný

věk této dívky rozněcovaly zvrhlíky k šílenství. Konečně přesyceni, poslali ji do našeho pokoje.

Byla bych ji ráda utěšila, zejména této první noci, ale musela jsem jít spát s otcem Antonínem a

sama bych tudíž

potřebovala útěchy.

Když jsem se ráno vrátila, nalezla jsem naši novu družku v slzách, Řekla jsem jí vše,

mluvila jsem k ní, jako kdysi Omphale mluvila ke mně. Ale tak krutá bolest se nedá zacelit za

jediný den. tato mladá dívka měla velmi silný základ mravní výchovy, proto se jí zdál její osud

tím krutější a beznadějnější. Ponenáhlu však čas hojil její rány a Oktavie se vpravila do svého

neštěstí a těšila se jedině nadějí, že jednou vše skončí. Nedoufal marně. nebyla u nás ani šest

týdnů, když jí otec Rafael jednoho dne přišel oznámit, že bude propuštěna. Oktavie, slíbíc nám

totéž, co Omphale, zmizela, aniž

jsme kdy zvěděly, co se s ní stalo.

Mniši za ni neustále hledali náhradu. Až konečně našli dvanáctiletou selskou dívku, která

se jí

však přesto, že byla svěží a hezká, nevyrovnala.

Uplynuly dva roky. Byla jsem nejstarší dívkou v klášteře. Kornelie také odešla, přísahajíc

mi jako Omphale, že o ní ještě uslyším. Marně. Zapadla jako všechny předešlé Místo ní přišla

jakési krasavice z Arles. Bylo jí patnáct let a pocházel ze vznešené rodiny. Oloupila mne k mé

radosti o přízeň

otce Antonína.

Také jiné známky, věštící blízkost mého propuštění, se množily. Utěšovalo mne to, ale

zároveň

jsem se chvěla bázní. Mniši mne zahrnovali nejhorším jednáním. Nebylo dne ani noci,

aby si na mne nestěžovali. Mezi ranami bičem jsem se modlila k bohu a trpělivě čekala, co ser se

mnou stane. Jednou ráno, mimo naše nadání, se objevil v našem pokoji otec Antonín a zvěstoval

nám, že otec Rafael, příbuzný a chráněnec svatého otce, byl za zvláštní zásluhy jeho Svatosti

právě jmenován generálem františkánů. „A já, milé děti, povýšil jsem na kvardiana v Lyonu.

Místo nás sem přijdou noví otcové. Čekáme jej již dnes. Neznám je, možná, že vás pošlou domů,

ale stejně možné je, že si vás tu ponechají. Nechť je váš osud jakýkoli, radím vám ve vašem

zájmu, abyste držely jazyk za zuby. Přiznejte je to, co nemůžete zatajit.“

Novina tak radostná nám nedovolila odmítnout otce Antonína, který se chtěl s námi po

svém způsobu rozloučit. Neodepřely jsme mu ničeho a vyhověly jsme mu ochotně. Klekla jsem

si, a nevíte, madame, jak ráda jsem mu otvírala svou, tolikrát zneuctěnou zadničku. Floreta mi

vlezla na skloněná

záda a také mu nastrčila svůj zadní otvor, čímž měl dvě díry nad sebou na vybranou.

Dráždil se v obou, ale když cítil blížící se vrchol rozkoše, vsunul úd do dráždivého hnízda,

utvořeného rýhou mezi oblinami a velkou kundou Florety. Vydávaje dračí skřeky, nechal vytékat

svou šťávu na naše těla v takové hojnosti, že mi stékala po stehnech. Potom tuto kratochvíli

opakoval s druhými dvěma dívkami. Svou rozkoš povzbuzoval pohledem na minet, který jsem

před jeho očima prováděla se svou družkou. Než odešel, udělala mi to ještě jednou do úst a síla

tohoto smilníka byla taková, že jsem nestačila jeho výtok polykat.

Oběd jsme držely jako obyčejně a asi hodinu později vstoupil k nám otec Kliment v

průvodu dvou věkem i vzhledem úctyhodných mnichů, z nichž jeden pravil: „Připusťte, dobrý

otče, že tato zpustlost je hrozná a je zvláštní, že ji nebesa tak dlouho trpěla.“

Otec Kliment neodporoval, připustil pokorně výtky, omlouvala se však že on, ani jeho

bratři nezaváděli novot. Nalezli klášter v témž stavu, v jakém jej dne s odevzdávají. Jestliže časem

vyměňovali dívky, přejali tento zvyk od svých předchůdců.

„Budiž,“ pravil cizí mnich. „Buď jak buď, my odstraníme tyto zpustlé zvyky.“ A když se

nás tázal, jaká jsou naše přání pro budoucnost, odpověděly jsme mu jednohlasně, že se chceme

vrátit do

66

svých domovů. „Stane se, dítky,“ řekl mnich. „Dostanete potřebnou částku na cestu, ale

musíte odcházet jedna po druhé v dvoudenních přestávkách. Půjdete samy a pěšky. Běda vám,

budete-li rozkřikovat události v tomto domě.“ Posléze nás vyzval, abychom přísahaly při

nejsvětější svátosti, na stupních oltáře, že pomlčíme o všem, co se zde dělo. Ruším-li nyní před

vámi svůj slib a vypravuji vám, paní, tyto příhody, vím, že z tohoto klášteru nevzejdou nikdy

nepříjemnosti, jimiž by řád těchto otců trpěl.

Odešla jsem první. Prosila jsem o dovolení jít do Grenoblu. Dali mi dva zlaťáky na cestu.

Vzala jsem si šaty, v nichž jsem do kláštera přišla a plna spokojenosti, že jej opustím způsobem

dost příjemným a velmi očekávaný, stoupala jsem k lesu. Brzy jsem byla na silnici do Auxerre,

na témže místě, kde jsem ji před třemi lety opustila, abych se střemhlav vrhla do onoho útulku

neřesti. Chybělo mi několik neděl do mých pětadvacátých narozenin. Mou první radostí bylo

pokleknout a prosit Boha, aby mi odpustil hříchy, jichž jsem se nedobrovolně dopustila. Modlila

jsem se s velkým soustředěním a plakala jsem slzy lítosti, usmívajíc se štěstím.

Odpočívajíc několik dní v Lyonu, dočetla jsem se v novinách, patřících mé bytné, jak jsou

zločiny odměňovány. Rodin, hlavní původcem mého neštěstí, padouch, který mne tak krutě

potrestal zato, že jsem zabránila vraždě, stál na vrcholu slávy. Noviny psaly, že byl jmenován

tělesným lékařem švédského krále a že má velké příjmy. Nechť je šťasten, lotr. Pravděpodobně

přece jen spáchal promyšlený zločin, řekla jsem si. Budu raději trpět, protože je psáno, že soužení

a bolest jsou těsným údělem ctnosti.

Po třech dnech jsem odtud odešla a hnána pošetilou nadějí, že mne čeká štěstí v Dauphiné,

vydala jsem se na cestu do této provincie. Šla jsem pěšky, jako obyčejně, nesouc na holi malý

raneček s nejnutnějšími potřebami. Asi dvě míle za Lyonem jsem potkala stařenu, která mne

oslovila a s bolestným vzezřením mne zapřísahala, abych jí dala malou almužnu. Protože jsem

soucitná, vytáhla jsem ihned sáček a chtěla jí dát několik drobných mincí. Ale tulačka, rychlejší

mne, vyrvala mi celou peněženku a silnou ranou do žaludku mne srazila k zemi. Když jsem vstala,

uviděla jsem ji v dálce, obklopenou čtyřmi chlapy, kteří mně vyhrožovali. Neodvážila jsem se jít

za nimi.

„Ó, spravedlivé nebe!“ zvolala jsem trpce. Je tedy vyloučeno, aby sebemenší úmysl nebo

čin nebyl hned vzápětí trestán nejsurovějším neštěstím?“ V tomto okamžiku mne opustila

všechny odvaha a chuť k životu.

Dnes prosím nebesa o odpuštění, ale tenkrát jsem byla na pokraji zoufalství. Bez peněz

zbývala mi jediná možnost. Vrátit se do Lyonu a žít tam jako kurva.

Rouhajíc se, představoval jsem si svůj život v tomto měst. Dosud, nechť mé tělo bylo

jakkoli znásilňováno a zneuctěno, zůstávala moje duše čistá, neboť žádná z neřestí, do nichž mne

uvrhl můj neblahý osud, se nedála pro rozkoš mého srdce a podle mé vůle. Kam ale vedou cesty

ctnosti? nyní mi nezbývalo než poslání kurvy. Utěšovalo mne však, že je rozdíl mezi tím, co

konáme dobrovolně a z donucení. Bůh ten rozdíl jistě vidí! Věděla jsem, že by nikdy žádný muž

nebyl tak sveřepý jako mniši a nikdo by na mně nechtěl takové zvrácenosti, ale prosté pomyšlení,

že bych měla dobrovolně roztáhnout nohy pro potěšení chlapa kterého si přivedu z ulice, mne

děsilo. Nenáviděla jsem vše, co souviselo s pohlavím. Mé tělo, přesycené touto nečistotou, se

ještě ne vzpamatovalo. Můj zadek ukazoval stopy ran, má ubohá dírka neměla nikdy možnost se

pořádně zahojit a srostla křivě, mé ohanbí bylo vypelichané a vydřené a prsy jsem měla poseté

jizvami po kousání. A co by mne očekávalo v bordelu? Tytéž hry, tytéž

pohyby zadnicí, kundička neustále drcená silnými údy chlípníků a nadto potupná odměna

v penězích. Zdálo se však, že mi nic jiného nezbývá. Neumím nic, než mrdat všemi možnými

způsoby a dráždit mužské vášně tak dlouhou, až se ukojí.

Ale Bůh se nade mnou po tomto krutém rouhání slitoval a naplnil mé srdce novou

jiskřičkou naděje. Šla jsem dále, umiňujíc si, že ve Vienne prodám své poslední věci, abych

získala peníze na cestu do Grenoblu. Kráčela jsem pomalu, asi po půl míli jsem na planině

vpravo u cesty zpozorovala dva jezdce, týrající nějakého muže, svíjejícího se pod kopyty jejich

koní. Za chvíli ho s největší rychlostí

opustili a zanechali ho ležet na zemi jako mrtvého.

67

Toto děsné divadlo mne dojalo k slzám. Běda, řekla jsem si, tento ubožák je

politováníhodnější

než já. Mně zbylo zdraví a síla. Mohu si vydělat na chléb, Ale on bude mrzákem do smrti.

Není-li zrovna boháčem, co se s ním stane? A také nyní jsem nemohla odolat hnutí milosrdenství

a šla jsem k umírajícímu. Otevřel oči, prozradil jimi svou vděčnost a vybídl mne abych ho

ošetřila. Roztrhla jsem svou košili, nadělala z ní obvazy a zastavila jsem krev, tekoucí z mnohých

ran. Nepojila jsem ho vínem, které jsem u něho našla a zbytkem jsem vymyla jeho

pohmožděniny.

Konečně se ubožák vzpružil a s vracejícími se silami se mu vrátila vůle k životu. Nezdálo

se, že by byl jen chudým člověkem. Měl na sobě několik cenných předmětů – prsteny, hodinky a

jiné klenoty, ale vše bylo poškozeno. Jakmile byl schopen řeči, tázal se, který anděl mne poslal

na pomoc a co může učinit, aby mně dokázal svou vděčnost.

Ve své nepolepšitelné dobrotě jsem věřila, že duše vázaná vděčností mi bude bezvýhradně

náležet. Myslila jsem, že se budu těšit v bezpečí ze soucitných slz, které vypláče ten, jenž

právě proléval slzy v mém objetí. Vypravovala jsem mu všechny své příhody.

Vyslechl mne pozorně a když jsem dopověděla i poslední příběh, z nějž mohl posoudit

bídu, ve kterém se nacházím, zvolal: „Jak jsem šťasten, že alespoň budu moci zaplatit vše, co jste

pro mne učinila! Jmenuji se Daville a mám v horách, patnáct mil odtud, krásný zámek. Nabízím

vám v něm útulek, chcete-li tam jít se mnou. Jsem žena a moje žena potřebuje k ruce spolehlivé

děvče. Nedávno jsme propustili nepoctivou komornou, jejíž místo vám nabízím.

Děkoval jsem mu pokorně a tázal jsem se, proč se odvažoval cestovat bez průvodu a

vydávat se nebezpečí přepadení.

„Jsem mladý a silný, ale poněkud tělnatý,“ odpovídal mi Daville, „proto jsem si zvykl

chodit do Vienne pěšky, čímž získává zdraví i měšec. Nečiním to snad protože, že bych musel

počítat s každým penízkem, neboť jsem dost bohatý, o čemž se brzy přesvědčíte, když mi

prokážete laskavost a doprovodíte mne. Dva muži, jež jste viděla, jsou darebáci, kteří mi dluží sto

zlaťáků. Potkal jsem se náhodou a žádal jsem ty peníze. Viděla jste sama, jak mne zřídili.“

Litovala jsem dvojnásob nehody, jejíž obětí se stal a tu mi během hovoru navrhl, abychom se

vydali na cestu. „Díky vaší péči je mi již

lépe,“ pravil, „ale noc se blíží. Pojďme do hostince vzdáleného odtud asi dvě míle a

odtamtud pojdeme zítra ráno na najatých koních domů. Snad do večera dojedeme do zámku.“

Rozhodla jsem se využít pomoci, kterou mi nebesa seslala a podporovala jsem Davilla při

chůzi a po dvou mílích cesty jsme skutečně nalezli hospodu, o níž mluvil. Večeřeli jsme spolu

vesele a počestně

a po jídle mne svěřil hostinské, která mne uložila ke spánku na lože vedle sebe. Nazítří

jsme na dvou mezcích, vedených podomkem z hostince, dostihli hranic Dauphiné a jeli jsme stále

hlouběji do hor. Daville byl však tak unaven, že jsme museli jet pomalu a často odpočívat. K

večeru jsme se zastavili ve Virieu a můj společník byl ke mně právě tak pozorný a zdvořilý, jako

včera. Ráno jsme pokračovali týmž směrem. Kolem čtvrté hodiny odpolední jsme odbočili do

roklí a celé čtyři míle jsme stoupali serpentinami soutěsek. opustili jsem nadobro jakékoliv cesty

a stezky. Proti mé vůli se mne zmocňoval jakýsi nepokoj. Bloudíc mezi strmými skalami,

vzpomínala jsem na cestu ke klášteru Panny Marie v Lesích. Konečně jsme spatřili zámek,

strmící nad strašnou propastí, takže se zdálo, že je nedostupný. Sestoupili jsme z mezků, Daville

zaplatil čeledínovi a rozkázal mu, aby se vrátil. Stezka, kterou jsme nyní šli, se vinula

nekonečnými oklikami a byla zavalena kamením. „To je můj dům,“ řekl, a když jsem se podivila,

že obývá takovou samotu, povídal mi dost hrubě, že každý bydlí jak může.

Tón jeho řeči mne urazil, právě tak jako polekal, ale poněvadž jsem se již nemohla vrátit,

nedala jsem nic najevo. Poznamenala jsem znova, jak ho mohlo napadnout usadit se v samotě,

připomínající

peleš lotrovskou ze strašidelných povídaček.

„Peleš lotrovská? Ne!“ řekl Daville, pozoruje mne potměšile, když jsme docházeli k

bráně. „Není

to peleš lotrovská, ale není to také obydlí poctivých lidí.“

„Ach, pane, rozechvíváte mne hrůzou! Kam mne to vedete?“

„Vedu tě mezi penězokazy, děvko,“ řekl, uchopiv mne za ruku a vlekla mne násilně přes

padací

most, který se sklonil, když jsme se přiblížili, aby se za námi okamžitě zdvihl. „Jsi mezi

nimi,“ dodat,

68

sotva jsme stanuli na dvoře. „Vidíš tuto studnu?“ tázal se, ukazuje na velikou cisternu, u

níž byly přikovány dvě ženy, točící kolem, které vylévalo vodu do nádrže a poháněl patrně nějaký

mechanismus v podzemí. „Zde jsou tvé družky, s nimi budeš pracovat dvanáct hodin denně.

Nikdy již neokusíš

svobody a až zemřeš vysílením, hodíme tě do propasti, již jsi viděla. Dopadneš ke třiceti

nebo čtyřiceti jiným, které tam již odpočívají po této těžké práci.“

„Spravedlivé nebe!“ zvolala jsem u nohou Davillových. „Vzpomeňte si, že jsem vám

zachránila život a chtěl jste se mi odvděčit!“

„Chybuješ, mluvíš-li zde o vděčnosti,“ pravil muž. „Měla jsi na vybranou dvě možnosti.

Mohla jsi pokračovat v cestě, nevšímajíc si mne, anebo jsi mi mohla pomoci a jít se mnou.

Zvolila jsi tu poslední. Z pohnutek, jež ti srdce napovídalo, oddala jsi se pouze hnutí vlastního

srdce. Jak se teď

odvažuješ tvrdit, že se ti musím odměnit za radost, kterou jsi sama sobě způsobila? A jak

tě mohlo napadnout, že muž, jako jsem já, zahrnutý zlatem a hojností, člověk, který se chce právě

odebrat do Benátek, aby tam podlé své chuti užíval miliónového jmění, by se mohl tak snížit, že

by zůstal něco dlužen bídnici, jakou jsi ty sama! Nejsem ti ničím povinen, jakmile jsi pracovala

pro své potěšení. Do práce, otrokyně, do práce! Pamatuj si, že civilizace, zdokonalující řád

přírody, neporušila její původní

podstaty. Příroda původně stvořila bytosti silné a slabé s úmyslem, aby druhé byly

neustále podrobeny prvním, jako jehně je podrobeno lvu a skřivan sokolu. Obratnost a inteligence

člověka mění postavení

jedinců. Podřadnost jedněch nadřazenost ostatních již neurčuje fyzická síla, nýbrž

bohatství. člověk nejbohatší se stává nejsilnějším, jedinec nejchudší je bytostí nejslabší. Vidíš

snad u zvířat city, kterými ty se honosíš? A zvířata nám přece mají být ve všem příkladem!

Ovládám-li tě nyní svým bohatství, musíš se vzdát myšlenky, abych tě dosadil vedle sebe a dal ti

část svých práv. Popírám jakoukoli rovnost, neboť neexistuje nikde, ani v přírodě. Kdyby sloužil

rovný rovnému, pýcha vznešenější duše tuto rovnost vždy poruší. Copak není ten, který dává,

vždy ponižován obdarovaný? Nevděk není neřestí, je ctností hrdých duchů právě tak, jako je

dobročinnost ctností duchů slabých. Ostatně prokazuj tolik služeb, kolik je ti libo, nalezneš-li v

tom rozkoš, ale nežádej nic za to, že jsi měla potěšení někomu posloužit.“

Daville mi nedopřál, abych odpověděla na tato slova. Sotva domluvil, chopili se mne dva

holomci, svlékli mne podle rozkazu donaha a přivázali řetězy k mým dvěma spolutrpitelkám,

takže jsem musela pracovat u kola již první večer, aniž jsem si směla odpočinout po úmorné cestě.

Banda penězokazů, končících právě svůj pracovní den, se nakupila u nás a prohlížela si mne,

zahrnujíc mne posměchem a drzostmi na vrub mých potupných znamení. Dotýkali se mne hrubě

na všech místech a posuzovali ve sprostých žertech, co jsem jim bezděčně musela ukazovat.

Po této bolestné scéně odstoupili a Daville se chopil biče. Napínaje všechny síly, zasadil

pět nebo šest ran. Přitom mi řekl: „Viz uličnice, jak s tebou boudu jednat, nesplníš-li všechny

povinnosti, jež jsou ti uloženy!“ Každá rána mi z těla servala pruh kůže. Tak prudké bolesti jsem

nepocítila ani v rukou pana de Bressac, ani v rukou chlípných mnichů. Svíjela jsem se ve svých

okovech, vyrážejíc hlasitý nářek, který vzbuzoval jedině chechtot netvorů, kteří mne obklopovali.

Člověk je tedy od přírody zlý, řekla jsem si. V deliriu vášní i za všech jiných okolností. Utrpení

bližního nakonec každého člověka rozradostní.

Hned vedle studny stály tři od sebe oddělené temné kobky, podobající se žaláři. Jeden z

lotrů mi ukázal mé doupě. Dal mi příděl vody, chleba a bobů a zavřel mne do brlohu. Doufal

jsem, že si konečně

budu moci odpočinout. Když jsem však usínala, otevřely se náhle dveře a vstoupil Daville.

Bez jediného slova postavil svíčku na zem a vrhl se na mne jako divoké zvíře.

Marně jsem se bránila. Pohrdal mou obranou a ochromoval mé pohyby ranami a

kroucením údů, což mi působilo strašné bolesti. Hrozná síla jeho chtíče mi rozvrátila nohy, div mi

je nevymkla a jeho hrbolatý úd, větší psího údu, se mi v palčivé trýzni vhroužil hluboko do

podbřišku. Byla jsem zvyklá na nelidské rozměry a výstřední zvrácenosti, ale Davillův úd, plný

bradavic, tvrdých jako roh, mi způsobil takové utrpení, jakoby do mne byl někdo vrazil struhadlo.

Tak se na mně tento lotr ukojil třikrát za sebou, aniž ho vyndal. Mé lůno bylo po této operaci ve

žhavém ohni, který neuhasily ani býčí výstřiky

69

jeho prokletého semene. Ale tato trýzeň mu nestačila. Když slyšel mlaskavé zvuky,

doprovázející

zarážení a vytahování sukovitého údu z ubohé přetékající dírky, smál se surově a aby

zvýšil mou bolest a stud, vrazi mi do zadnice tlustou násadu býkovce. Při každém náporu vnikala

hlouběji a hlouběji, až

jsem myslila, že zemřu vnitřním zraněním. Konečně jsem se nemohla přemoci a chcala

jsem bolestí. Netvor se rozzuřil, zpola mne omráčil svou pěstí, svlékl kalhoty a vypustil své

smrduté lejno mezi má

nebohá ňadra, na něž Bůh uvalil již tolik ponížení. Potom vzal světlo, zavřel za sebou

dveře a klidně

odešel.

Mezi člověkem a divokým zvířetem není žádného rozdílu, řekla jsem si. Ale to se již

zamřížovaným oknem do mého brlohu draly paprsky vycházejícího slunce a já, aniž jsem

si odpočala, byla jsem odváděna, znovu připoutána a s pomocí ostatních jsem započala svou

smutnou denní práci. Moje dvě družky byly dívky ve věku dvaceti pěti let a jevily na sobě ještě

stopy někdejší krásy. Byly však otupělé strádáním a znetvořené přemírou tělesné práce. Smutný

rozhovor s nimi mne poučil, že obě

byly v různých dobách milenkami Davillovými: jedna v Lyonu, druhá v Grenoblu.

Přivedl si je do tohoto smutného útulku a jako odměnu za rozkoše, které mu poskytly, jim dal

tuto ponižující práci. Dověděla jsem se rovněž, že má rozkošnou milostnici, která ho

pravděpodobně doprovodí do Benátek, kam v nejbližší době odjede, dostane-li náhradu za značné

částky falešných peněz, jež nedávno poslal do Španělska. Nechtěl utrácet falešné peníze v Itálii a

nikdy je tam neposílal, neboť se tam chtěl usadit. Takto prý mu nehrozí nebezpečí prozrazení.

Dověděvši se tyto podrobnosti, vzdychla jsem a řekla svým družkám: „Ach, prozřetelnost

bude přece jednou spravedlivá. Takový netvor nemůže mít úspěch. My tři se zcela jistě

dostaneme na svobodu, jsouc pomstěny.“ V poledne jsme měly dvě hodiny odpočinku. Šly jsme

do svých kobek, najedly jsme se a odpočinuly si. Ve dvě hodiny nás uvázali znovu a musely jsme

u studně šlapat kolo do setmění.

O půlnoci opět přišel Daville a ukojil na mně své choutky, právě tak jako předešlé noci.

Chtěla jsem této chvíle využít a požádat o zmírnění pracovní povinnosti. Leč netvor mi

odpověděl: „Jakým právem? Snad proto, že mám v noci chuť ukojit na tobě svůj chvilkový

rozmar? Mám snad, kleče u tvých nohou, prosit tě o přízeň? Mé jednání je proto lásky, kterou

moje srdce nikdy nepotřebuje. Když

cítím potřebu, užívám ženy, jako při jiné potřebě užívám nočníku. Ostatně k věcem, které

si mohu za své peníze koupit, nepociťuji něžnosti. Nemám, proč bych projevoval svou vděčnost.

To, že jsem pohaněl ženu, dává mi právo pohanět ji podruhé, ale nikdy to není dostatečným

důvodem, abych ji odškodňoval.“

Pracovaly jsme do úpadu. Nesnesitelné vedro v létě bylo příčinou, že jsme pracovaly

nahé. V

zimě nás oděli do ovčích koží. Občas se na nás přišle Daville podívat a když viděl, že jsme

nenačerpaly dostatečné množství vody, vzal býkovec a zpráskal nás všechny do krve. Ačkoliv

mne nijak nešetřil, nebyly mu jeho surovosti překážkou, aby se mnou v noci nesouložil. Když jsem

mu ukázala rány, které

mi zasadil, a odvážila jsem se mu připomenout den, kdy jsem roztrhla košili, abych

ošetřovala jeho rány, zodpověděl mé nářky jen pohlavkováním a hrůznými nadávkami. Byla jsem

ráda, že ode mne ihned odcházel, jakmile byl hotov.

V tomto hrozném postavení minul rok. Konečně se rozšířila pověst, že bohatství

Davillovo je nejen zajištěno množstvím cenných papírů pro Benátky, ale žádá se od něj ještě za

několik miliónů

padělaných peněz, za něž mu jednatelé dodají předem záruční listiny pro Itálii. Nemohlo

ho potkat skvělejší a neočekávanější štěstí. Takový byl nový příklad, jímž mne prozřetelnost

chtěla přesvědčit, že zločin je odměňován bohatství, a že ctnost je nerozlučně spojena a neštěstím

a chudobou.

Daville se připravoval k odjezdu. Po půlnoci posledního dne mne navštívil a vypravoval

mi o svém štěstí a o své cestě. Padla jsem mu k nohám a zapřísahala jsem ho, aby mi vrátil

svobodu a poskytl mi nejnutnější prostředky na cestu do Grenoblu.

„V Grenoblu mne udáš!“

„Ne, pane,“ pravila jsem, smáčejíc jeho kolena slzami.

70

„Nepomohu ti,“ odpověděl mi tvrdě tento darebák. „Vše, co se zve almužnou, je mi

odporné. Příroda tvořící lidi nestejných sil, pojala chudáka do svého řádu. Pomáhat mu, znamená

ničit stanovený

řád, pracovat k nebezpečné rovnosti ve společnosti, podporovat neschopnost a zahálku,

učit chudého, jak by okradl boháče.“

Ó, pane, jak tvrdé jsou vaše zásady! Mluvil byste tak, kdybyste se nebyl narodil již

bohatým?“

„Mnohé chybělo k tomu, abych se narodil boháčem. Ale brzy jsem se naučil způsobu, jak

zbohatnout. Uměl jsem pošlapat fantom ctnosti, brzy jsem se naučil, že lidskost je vždy překážkou

všemu, co tíhne ke štěstí. Proto jsem na troskách předsudků jiných lidí zabezpečil své vlastní

blaho. Proč

jsi neučinila podobně? Každý člověk je strůjcem svého štěstí.“

Nazítří, těsně před odjezdem, nám ukázal scénu, jíž není podobné v letopisech Endroniků,

Neronů, Václavů ani Tiberů. Všichni se domnívali, že jeho milostnice, kterou předtím nechal

dopravit do zámku, pojede s ním. V okamžiku, kdy se chystala vstoupit na koně, ji však strhl a

smýkl s ní k nám.

„Tady je tvé místo,“ pravil a rozkázali jí svléknout se donaha. „Chci, aby na mne moji

přátelé

vzpomínali, proto jim zde přenechávám ženu, do které jsem se podle jejich mínění

zamiloval. Poněvadž

je však třeba pouze tří žen, a protože před nebezpečnou cestou, na niž se chystám, je nutné

dobře vyzkoušet zbraně, zastřelím jednu z vás. Namířil pistolí na hlavu jedné mé družky a

prostřeliv jí mozek dodal: „Řekni ďáblu, že Daville, nejbohatší lotr světy, vzdoruje nejdrzejším

způsobem ruce nebes i pekel.“ Potom vsedl na koně a odjel.

Po dvou měsících nám oznámil jeho zástupce, že se Daville dostal šťastně do Benátek.

Usadil se tam prý, uložil výhodně své jmění a těšil se ze svého blahobytu. Pracovaly jsem teď

mnohem lehčeji, neboť jsme nebyly připoutány. Na hradě panoval klid a práce, ač zločinná,

postupovala pod vedením Davillova nástupce lehce a vesele. Jednoho dne však, aniž jsme mohly

něco předvídat, byly hradby náhle obklopeny vojskem, valy ztečeny a než se penězokazi se svou

rotou vzchopili k obraně, naplnil se zámek více než stem biřiců. Nezbylo, než se vzdát. Spoutali

nás a odvedli do Grenoblu.

Proces s penězokazy se konal ihned Všichni jsme byli odsouzení k smrti na šibenici.

Pokusila jsem se vzbudit soucit jednoho spravedlivého soudce, jehož dobročinnost a lidskost byla

známa daleko široko. Jmenoval se Servant. Vyslechl mne a jsa přesvědčen o mé upřímnosti, ráčil

mne utěšit svými slzami. Stal se mým obhájcem, moje slova byla vyslyšena, můj nářek dolehl ke

všem uším a můj pláč

stékal do srdcí. Velkomyslně se mi otevírala budoucnost. Povšechný dostatečný výslech

zločinců

podepřel příznivými výroky horlivost muže, který se o mne začal zajímat. Soud mne

prohlásil za svedenou a bez viny, dokonale mne očistil, zprostil žaloby a propustil na svobodu.

Můj ochránce uspořádal v můj prospěch jakousi dobročinnou sbírku, která mi vynesla skoro sto

pistolí. Zdálo se mi, že se má předtucha o štěstí v Grenoblu vyplní.

Opustivší vězení, ubytovala jsem se v hostinci proti mostu přes Iseru. Ujistili mne, že tam

mohu bydlet v počestnosti. Na radu pana Servanta jsem pojala úmysl prodlet zde do doby, než ve

městě

naleznu zaměstnání, anebo, nepodaří-li se mi to, do doby, než se vrátím do Lyonu.

V tomto hostinci jsem jedla, jak se říká, table de lhote. Již čtvrtý den jsem si všimla, že se

na mně

upřeně dívá jakási velmi tlustá dáma. Byla dobře oděná a nazývali ji paní baronkou.

Prohlédnuvši si jí

dobře, zjistila jsem, že ji odněkud znám. Přiblížila se ke mně, objala mne, ale já jsem stále

nemohla vzpomenout, odkud ji znám. Konečně mi řekla: „Nemýlím-li se, jste dívka, kterou jsem

asi před deseti lety zachránila z vězení. Nepamatujete se již na paní Dubois?“

Tento objev mne potěšil velmi málo, ale přesto jsem odpověděla zdvořile, neboť jsem

stála proti nejchytřejší a nejprohnanější ženě na světě. Paní Duboisová mne zahrnula

zdvořilostmi, řekla mi, že se zajímala o mou záležitost. Dala jsem se odvést do jejího pokoje, kde

jsem jí vyprávěla o svých pronásledovatelích.

„Má drahá přítelkyně,“ řekla, znovu a znovu mne objímajíc. „Přála jsem si tě vidět mezi

čtyřma očima jen proto, aby mohla říci, že mé štěstí je zajištěno a vše, co mám, je k tvým

službám. Pohleď,“

pravila otevírajíc krabice plné zlata a diamantů. „Pohleď na výsledek mého snažení!

Kdybych byla ctnostná jako ty, neměla bych dnes patrně nic anebo bych seděla někde v žaláři.“

71

„Ó, madame,“ odpověděla jsem jí. „Vděčíte-li za toto vše jedině zločinům, nedopřeje vám

prozřetelnost, která je nakonec přece jen spravedlivá, dlouhého užívání tohoto bohatství.“

„Mýlíš se,“ pravila Duboisová, „nedej se svést k omylu okamžikem klamného štěstí!

Zákonu života je zcela lhostejno, oddal-li se někdo neřesti nebo ctnosti. Vyslechni mně, žofie,

chtěla bych tě

konečně přesvědčit! Ve světe dokonale ctnostném radila bych ti být ctnostnou, protože

ctnost by nesporně vedla ke štěstí a byla by jistě odměňována. Ale ve světě zcela zkaženém

nabádám tě jen k neřesti a doporučuji ti jen cestu zla. Kdo nejde cestou, po níž jdou všichni, hyne.

Prozřetelnost, v níž ty věříš, chce marně řídit lidi cestou dobra. Jak by jinak bylo možné, aby tě po

celý život pronásledovalo neštěstí? Neustále ses ubírala opačným směrem po cestě, jíž kráčeli

všichni. Kdybys šla s proudem, došla bys ke klidnému přístavu jako já. Hovoříš stále o

prozřetelnosti, ale kdo ti dokáže, že ona miluje řád a v důsledku toho i ctnost? Což ti nedává

nepřetržitě pouze příklady svých nespravedlností a výjimek. A proč si představuješ, že se jí nelíbí

neřestné bytosti, když ona sama tvoří neřestně a vše v jejích dílech je hříchem a zločinem?

Nedala-li nám ostatně ruky prozřetelnosti všechny pudy, které nás vedou ke hříchu? A jsou-li

nám neřesti užitečnější, proč bychom se jim bránili? Jakým právem bychom je měli potlačovat a

jak bychom mohli odolávat jejich volání?“

„I kdybych byla tak slabá, madame,“ odpověděla jsem této vyznavačce zla,“ a poddala se

vaší

filozofii, jak by se vám podařilo zadusit všechny výčitky svědomí, které by mne do smrti

pronásledovaly?

„Výčitky svědomí jsou chimérou, má drahá žofie,“ pokračoval Duboisová. „Jsou

bláhovými výkřiky duše příliš slabé ztlumit je.“

„Což je možno ztlumit je?“

„Nic není snazšího. Vyčítáme si pouze to, co nejsme zvyklí činit. Opakujte často činy,

které

probouzejí výčitky vašeho svědomí, a zničíte je brzy. Postavte proti nim pochodně vášní,

zákony mocného zaujetí a rozeženete je brzy. Výčitky svědomí nedokazují, že jsme spáchali

zločin, prozrazují

pouze snadno podmanitelnou duši. Kdyby někdo dal nesmyslný rozkaz, který by ti

zabraňoval opustit tento pokoj, nevyjdeš z něj bez výčitek svědomí, ačkoliv je zcela jisto, že bys

neprovedla nic zlého. Není

pravda, že pouze zločin probouzí výčitky svědomí. Zvykněme si považovat čin, vzbuzující

výčitky svědomí, za úplně lhostejný. Opakujeme jej tak často, jak lze a pochodeň rozumu brzy

zničí všechny odezvy svědomí. Drahá žofie, síť neustálých neřestí a zločinů mne vede již třicet

let krok za krokem k bohatství. Ještě dva nebo tři šťastné tahy a přejdu z bídy prostřednosti, v níž

jsem se zrodila, k bohatství. To jest k více ne padesáti tisícům zlatých ročního důchodu. Myslíš,

že v celé této kariéře mně výčitky svědomí, byť i jen jednou, daly pocítit svých trnů? Nevěř tomu,

nikdy jsem je nepoznala. A kdyby mne v této chvíli nějaká strašná událost svrhla z nejvyššího

vrcholu do nejhlubší propasti, nepřipustila bych si je. Stěžovala bych si pouze na svou vlastní

neobratnost. Svědomí by mi dalo pokoj.

„Budiž,“ řekla jsem, „Uvažujme však chvíli o zásadách filosofie, již hlásáte. Jakým právem

se odvažujete žádat ode mne, aby moje svědomí bylo zrovna tak tvrdé jako vaše, jestliže od dětství

nezvykalo přemáhání týchž předsudků? Jakým právem žádáte, aby, sestrojený jinak než

váš, přijímal tytéž mravní zásady a zákony? Připustíte-li, že v přírodě je tolik zla jako dobra,

musíme připustit, že je třeba stejné množství lidí, kteří konají dobro, jako těch, kteří činí zlo.

Říkáte, že nalézáte na své cestě

štěstí, ale mně není možno je hledat jinde než na dráze po níž jdu. A nedomnívejte se, že

bdělost zákonů

nechá dlouho v klidu ty, kteří je přestupují. Což nevidíte příklad na vlastní oči? Z patnácti

lidí, mezi něž

mne přivedlo moje neštěstí, čtrnáct lotrů bude viset na šibenici. Pouze já jediná nevinná

jsem byla zachráněna.“

„Co sejde na jejich bídném konci? Jsou to lidé bez zásad. Ostatně, jestliže nám čest není

ničím než předsudkem, ctnost přeludem, budoucnost iluzí, a překročili-li jsme všechny zákony,

není nám lhostejné, zda zemřeme takto nebo na své posteli? Na světě jsou dva druhy lidí. Jedni,

které před šibenicí

chrání jejich nesmírné jmění a nevyčerpatelný úvěr a druzí, kteří se šibenici nevyhnou,

jsou-li chyceni. Ti poslední se pohybují mezi bohatstvím nebo lámáním kolem. Zákony jsou

bezmocné, neboť

nezasahují ty, kdo mají moc, ani lotry, kteří kromě nože nemají jiné opory, neboť ty zákon

neděsí. A

72

myslíte, že na onom lepším světě neočekává nebeská spravedlnost člověka, kterého na

zemi zlo ani šibenice neděsila? Myslím si, kdyby byl Bůh, bylo by na světě méně zla. Věřím, že

existuje-li na zemi zlo, je hřích buď Bohu podobný a k jeho existenci nutný, anebo Bůh sám je

zlo. Proto mu vzdoruji bez bázně a směji se jeho bleskům.“

„Budíte ve mně hrůzu, madame,“ řekla jsem vstávajíc. „Odpusťte, nemohu déle

poslouchat váš

prokletý rouhačský hovor.“

„Sečkej, žofie, nemohu-li tě svést ke zločinu, neodpírej mi alespoň svou pomoc. Zde je

sto zlatých. Dávám je stranou pře tvýma očima, budou ti patřit, jakmile se podaří věc, v níž je mi

třeba tvé

součinnosti. Viděla jsi onoho mladého velkoobchodníka z Lyonu, který s námi již tři dny

stoluje?“

„Dubreuila?“

„Ano. Řekl mi, že je do tebe zamilován. Má v malé skříňce u svého lože šest tisíc zlatých,

něco ve zlatě a část v papírech. Namluvíš mu, že jsi ochotna vyslyšet ho, nechť je to pravda nebo

lež. Co ti na tom sejde? Vyzvu ho, aby ti nabídl procházku za město. Namluvím mu, že výletem tě

může získat. Ty ho pobavíš, zdržíš pokud možno nejdéle a já ho mezitím okradu. Neuprchnu však

a ukradené peníze pošlu do Turína. Použijeme všeho k odvrácení jeho podezření a budeme mu

zdánlivě pomáhat v pátrání. Za čas ohlásím svůj odjezd. Ty přijedeš za mnou a sejdeme se v

Piemontu, kde ti vyplatím slíbenou odměnu.“

„Svoluji, madame,“ řekla jsem Duboisové, jsouc pevně rozhodnuta zpravit ubohého

Dubreuile o všem. „Ale pomyslela jste na to, že miluje-li mne doopravdy, mohla bych z něho

vyrazit více než to málo, jež mi nabízíte vy? Stačí, když ho budu varovat nebo se mu poddám.“

„To je pravda, začínám věřit, že ti nebesa také dala sklony k zločinu. Dobře, zde je úpis na

tisíc zlatých. Zkus mne nyní odmítnout.“

Téhož večera jsme začala obletovat Dubreuile a záhy jsem poznala, že je mi nakloněn.

byla jsem však nesmírně vzdálena zločinu i kdybych z něj mohla vytěžit třikrát tolik, než mi bylo

slíbeno, ale ošklivilo se mi také pomyšlení, že bych mohla přivést na šibenici ženu, již jsem

vděčila za svobodu před deseti lety. Chtěla jsem zločinu zamezit, ale ženu neprozradit.

V den určený k vycházce, pozvala nás Duboisová k obědu do svého pokoje. Přijali jsme o

po skončeném jídle jsem sešla s Dubreuilem dolů, abychom urychlili přípravu povozu, který jsme

si zamluvili. Duboisová nás nedoprovázela, proto jsem byla s Dubreuilem před vstupem do vozu

chvíli sama. Řekla jsem spěšně: „Pane, vyslechněte mne pozorně, bez pohoršení a učiňte vše, co

vám poradím. Máte v hospodě spolehlivého přítele?“

„Ano, má zde mladého obchodníka, kterému plně důvěřuji.“

„Dobře pane, jděte ihned a řekněte mu, aby šel do vašeho pokoje a střežil jej po celou

dobu naší

vyjížďky.“

„Co znamená tato přemíra opatrnosti? Vždyť mám klíč k té místnosti ve své kapse.“

„Je to důležitější, než si myslíte. Učiňte tak, pro smilování boží, nebo s vámi nepojedu.

žena, u které jsme obědvali, je bídnice, uspořádala náš výlet jenom proto, aby vás mohla

pohodlně oloupit. Pospěšte si, pane, pozoruje nás a je velmi nebezpečná. Nechť nevzbudíme

dojmu, že vás varuji. Odevzdejte rychle klíč svému příteli, ať jde ihned do vašeho pokoje ve

společnosti ještě několika osob, může-li, a nehnou se z místa, pokud se nevrátíme. Ostatní vám

vysvětlím ve voze.“

Dubreuil mne poslouchá, tiskne mi ruku vděčností a letí dát rozkazy podle mé rady. Vrátí

se, vyjedeme, a cestou mu vykládám celý příběh. Mladý muž mi projevuje vděčnost za službu,

kterou jsme mu prokázala. Když mne zapřísahal, abych mu vyprávěla pravdivě o svém postavení

a já jsem mu vyhověla, řekl, že nic z toho, co jsem mu o sobě řekla, mu nebrání nabídnout mi

ruku a své bohatství.

„Naše společenská postavení jsou si rovny. Můj otec byl velkoobchodníkem jako váš, můj

osud byl šťastný, váš nešťastný. Jsem nesmírně rád, že mohu napravit všechny chyby, jichž se na

vás prozřetelnost dopustila. Uvažujte o tom, žofie! Jsem svým pánem a nezávisím na nikom.

Cestuji do ženevy, abych výhodně umístil částku, kterou vaše upozornění zachránilo. Pojedete se

mnou, hned se vezmeme a v Lyonu se již objevíte pod mým jménem.

73

Taková nabídka mi příliš lichotila. Neodvážila jsem se odmítnout, ale nechtěla jsem ji také

přijmout, aniž jsem dala možnost Dubreuilovi poznat vše, čeho by mohl později litovat.

Řekla jsem mu všechno o svém neštěstí. Naléhal ještě s větší neústupností. Hle, jak jsem byla

nešťastná. Nabízelo se mi štěstí, ale jen proto, abych živěji pociťovala smutek z jeho

nedosažitelnosti.

Asi dvě míle za městem jsme vystoupili, abychom užili přírodních krás na břehu řeky.

Usedli jsme, můj společník mne něžně objal v pase a já jsem položila na jeho rameno svou

unavenou hlavu. Mé

myšlenky, plny naděje, letěly vstříc krásné budoucnosti. Přimknuti k sobě v těsném objetí

snili jsme o svém příštím společném životě. Dubreuil se ke mně choval nanejvýš korektně,

nedovolil si vůči mně

nic, co by se nesrovnávalo s dobrým vychováním a společenským taktem.

Pojednou jsem pocítila, že se můj přítel chvěje a jeho bledou tvář obestírá pot. Řekl mi, že

je mu velmi špatně a vyvinul se mi z náručí. Odstoupil a přepadl ho strašný pocit dávení.

Zavolala jsem kočího, naložili jsme ho na vůz a šílenou rychlostí jsme se vraceli do Grenoblu.

Jeho stav překvapil přátele, kteří podle jeho rozkazu neopustili jeho pokoj. Lékař konstatoval, že

Dubreuil byl otráven. Sotva jsem zvěděla tuto hroznou zprávu, letěla jsem do svého pokoje. Skříň

vyla vypáčena, těch několik věcí a peníze, které jsem měla – vše zmizelo. A Duboisová, jak mi

řekli, již před třemi hodinami odjela Turinskou ulicí.

Není pochybnosti, že ona byla strůjcem těchto zločinů. Při obědě otrávila mého průvodce

jenom proto, aby se po návratu zabýval více záchranou svého života, než jejím pronásledováním a

poskytl jí

čas k útěku. A konečně aby podezření z těchto činů padlo na mne a několik na ni.

Spěchám opět k Dubreilovi, nedovolují mi však přiblížit se k němu. Zemřel v kruhu svých přátel,

ale sňal ze mne veškeré podezření, ujistiv všechny že jsem nevinná.

Běda, mohla jsem hořce neoplakávat ztrátu jediného muže, který se velkomyslně nabídl, že

mne vysvobodí, věda o mé ztrátě panenství? Mohla jsem nelitovat krádeže, která mne znovu

uvrhla do neblahé propasti bídy, z níž nebylo pro mne úniku? Svěřila jsem se Dubreuilovu příteli.

Litoval mne a želel trpce osudu svého nešťastného druha. Káral mne však pro nadbytek

jemnocitu, který mi zabránil udat zločin ihned, jakmile jsem o něm zvěděla. Pomýšleli jsme, že

učiníme udání. Řekli jsme si však, že tato strašná žena dojede o Itálie dřív, než vymůžeme rozkaz k

jejímu stíhání. Příhodou by však byl těžce postižen majitel hostince, který by mohl v sebeobraně

snadno zničit i mne, která jsem v Grenoblu stěží

unikla ztrátě hrdla. Tyto důvody nás přesvědčily o marnosti udání a mne polekaly tak, že

jsem se rozhodla neprodleně odtud odjet. Dubreuilův přítel toto rozhodnutí schválil a netajil se

mi, že by při nezbytném výslechu musel říci věci mne kompromitující, vyprávět o mém styku s

Duboisovou a o naší

vyjížďce. Ujistil mne pak, že proti mně nikdy nic nepodnikne. Řekl mi: „Přál bych si, aby

mi Dubreuil byl dal nějaké dispozice vzhledem k vám. Splnil bych je s největší radostí, chtěl

bych aby mi byl potvrdil, že vám děkuje za radu, podle níž jsme za jeho nepřítomnosti střežili jeho

pokoj. Ale on řekl je, že nejste vinna jeho smrtí a přál si, abychom vás nechali na pokoji. Musím

se tedy omezit pouze na vykonání jeho rozkazů. Neštěstí, do kterého jste pro nás padla, by mne

mělo pohnout k pomoci, ale já

pro vás nemohu zhola nic učinit. Začínám teprve obchodovat, a mé prostředky jsou velmi

skromné. Z Dubreuilových peněz, na něž se těšila ta bídnice, mi nepatří ani jediný zlaťák. Vrátím

vše jeho rodině. Dovolte mi, žofie, abych se mohl omezit na jedinou službičku. Zde je pět

zlatých.

Potom zavolal jakousi ženu, s níž jsem se v hostinci ji setkal a řekl mi: „Zde vidíte

poctivou obchodnici z mého kraje, z Chalon-sur-Saone, vrátí se domů po jednodenním pobytu v

Lyonu, kde má

jakousi práci.“

„Paní Bertrandová,“ řekl mladík představuje mne té ženě, „zde je mladá dívka, kterou vám

doporučuji. Ráda by nalezla na venkově zaměstnání, a prosím vás, abyste ji v našem kraji našla

místo, odpovídající jejímu původu a vychování. Nechť až do oné chvíle nemá nejmenších vydání:

vše vám zaplatím při příštím setkání.“

„Sbohem, žofie!“ Přijala jsem jeho nabídku a přísahala si, že budu pracovat jen proto,

abych mu mohla peníze v budoucnu vrátit. Na odchodu jsem si řekla: I když mne cit pro

spravedlnost uvrhl do neštěstí, mám aspoň poprvé zdání útěchy v této děsné propasti zla, do níž

mne vhání dobro. Odjela jsem,

74

jak bylo určeno, v noci po Dubreuilově smrti s paní Bertrandovou z Grenoblu, aniž jsem s

rozloučila se svým dobrodincem, panem Servantem.

Paní Bertrandová měla malou osmnácti měsíční dcerušku, kterou ještě kojila a kterou

jsem si ke svému neštěstí okamžitě oblíbila takovou láskou, jakou ji mohla milovat jen ta, jež jí

dala život. Jely jsem v krytém voze, který jsme střídavě řídily. Brzy jsem poznala, že paní

Bertrandová je megera bez vychování a bez ducha. Byla podezřívavá klepna, nudná a omezená,

jako všechny ženy z lidu. Vždy večer jsme vynášely cenné věci z vozu a přenocovaly jsme v

hostincích v jednom pokoji. Přijely jsme bez nehody do Lyonu, kde má společnice obstarávala

své záležitosti.

Jednou odpoledne, procházela jsem se po nábřeží Rhony s jednou ze služek naší hostinské,

jsem náhle viděla otce Antonína, kráčejícího proti nám. Tento kat mého panenství, s nímž jsem se

seznámila v klášteře Svaté Panny v Lesích, byl nyní kvardianem františkánského kláštera v

Lyonu. Antonín mě

dvorně oslovil a tázal se mne před služkou, nechtěla-li bych jej navštívit a obnovit tak

naše někdejší

rozkoše.

Při této řeči jsem s nesmírně zarděla a snažila jsem se ho znameními přimět, aby se před

mou průvodkyní alespoň trochu krotil. Ale nic neucpalo ústa tohoto drzého chlapa a jeho výzvy

se staly ještě

naléhavějšími. Konečně, když jsem rozhodně odmítla jít s ním, tázal se nás, kde bydlíme.

Abych se ho zbavila, udala jsem nepravou hospodu. Zapsal si ji do modlitebních knížek a opustil

nás s ujištěním, že brzy přijde na návštěvu. Vracely jsme se domů. Cestou jsem se snažila

vysvětlit své družce příběh této neblahé známosti. Ale služku to, jak se zdálo, neuspokojilo. Z

jejích řečí a ze slov paní Bertrandové

jsem soudila, že se dohadují pravdy o známosti s hovadským mnichem. Nicméně otec

Antonín se již

neukázal a my jsme odcestovaly.

Kteréhosi dne v šest hodin večer jsme přijely do Vollefranche, kde se mi přihodilo

neštěstí, které

mne k vám přivedlo v poutech zločince. Rychle jsme se navečeřely a šly jsme spát,

abychom nazítří

urazily větší díl cesty. Neodpočívaly jsem ani dvě hodiny, když do ložnice vnikl hustý

dým a my jsme se probudily. Někde nablízku hořelo. Oheň se již rozmohl s hroznou děsivostí.

Polonahé jsme otvíraly dveře, ale ze všech stran jsme slyšely pouze strašný praskot trámů, lomoz

bortících se stěn a hrozný řev nešťastníků. Do tváří nám zavanuly sžíravé jazyky plamenů a nám

zbyl jen okamžik k útěku. Vyrazily jsme ven a záhy jsme se octly mimo nebezpečí na dvoře v

zástupu zpola upečených nešťastníků. Má

družka, paní Bertrandová, omdlela. V této chvíli jsem si vzpomněla, že Bertrandová

zapomněla na své

dítě.

Neřekla jsem nikomu nic a letěla jsem plamen zpět do našeho pokoje. Oheň mne

oslepoval, na mnoha místech sežehl mé tělo, ale přesto jsem děťátko našla. Vrhla jsem se zpět,

abych je přinesla matce. Opřela jsem se o zpola prohořelý trám, ale smekla se mi noha. Pudově

jsem před sebe vztáhla ruku a tento impulsivní pohyb sebeobrany mne přinutil pustit drahocenné

břemeno. Nešťastné děvčátko spadlo před matčinýma očima do plamenů. Poloomdlelá strašná

žena nemyslila na účel mého jednání, kterým jsem její dítě chtěla zachránit. Zdrcena jeho ztrátou,

divoce na mne skočila, zasypala mne ranami a puzena šílenou bolestí, obvinila mne z vraždy.

Mezitím byl požár uhašen. První starostí paní Bertrandové bylo, aby se vrátila do našeho

pokoje, který zůstal jednou z nejméně poškozených místností v hostinci. Zde vypukla pláč a

vyčítala mi, že jsem měla nechat dítě tam, kde bylo, že by mu nehrozilo nebezpečí.

Zpozorovala jsem, že všechny její věci někdo ukradl. Naslouchajíc pouze hlasu svého

zoufalství, obvinila mne z požáru, abych jí mohla snadněji okrást. Řekla, že mne udá, a také to

okamžitě učinila. Marně jsem ji zapřísahala svou nevinou. Neposlouchala mě.

Úředník, po němž se ptala, nebyl daleko. Pronesla obžalobu a aby jí dodala váhy a

věrohodnosti, vyzdobila ji vším, co ji napadlo. Vylíčila mne jako špatnou děvku, která v

Grenoblu unikla provazu, řekla, že jsem osoba, kterou jí proti její vůli svěřil mladý muž, patrně

milenec. Mluvila o františkánovi z Lyonu, nezapomněla na nic, čím by všechny přesvědčila, že

jsem vinna. Řekla vše, co jí zoufalství

mohlo vnuknout.

75

Soudce počal vyšetřovat. Poznali, že oheň vznikl na půdě. Několik lidí tvrdilo, že mne tam

k večeru viděli vstupovat. Byla jsem zatčena souzena podle všech pravidel. Vyslechli svědky a

nechtěli slyšet mou obhajobu Křivé svědectví jim stačilo k důkazu, že jsem žhářka, usoudili, že

mám spoluviníky, kteří kradli, zatímco já jsem unikala plamenům. Nazítří ráno mne odvedli zpět

do vězení

v Lyonu a zavřeli mne jako žhářku, vražednici dítěte a zlodějku. Jsem od mládí zvyklá

trpět křivými obviněními a pomluvami, nespravedlností a pronásledování, proto jsem pociťovala

bolest spíše tupou než hlodavou a má lítost se projevovala tichým pláčem více než naříkáním.

Hledala jsem však přitom všechny cesty, jimiž bych unikla z propasti, do které mne vrhl

nešťastný osud.

V této tísni jsem si vzpomněla na otce Antonína. Ačkoliv jsem se děsila setkání s ním,

požádala jsem ho, aby přišel. Nevěda, kdo pro něj vzkazuje, přišel a tvářil se, jakoby mne neznal.

Teprve, když

jsem s ním osaměla, ptal se mne, proč jsem uvězněna. Padla jsem mu k nohám a

zapřísahala jsem ho, aby mne zachránil. Vyslechl mě pozorně a odpověděl: „žofie, poslouchej

mne a nerozčiluj se jako obvykle, když se člověk dotkne tvých zatracených předsudků. Nyní se

můžeš snadno přesvědčit, že neměly nikdy jiného účelu, než smýkat tebou z propasti do propasti.

Zanech jich, chceš-li, abych ti zachránil život. Vidím pouze jediné východisko. Vrchní soudce je

mým příbuzným, zpravím ho o všem, tys řekneš, že jsi jeho neteř, vyžádá si tě právem strýce,

slíbí, že tě uzavře do kláštera a já jsem přesvědčen, že se mu podaří soudní řízení zastavit. Před

veřejností zmizíš. Já pak přejmu všechny starosti o tebe až do chvíle, kdy vše utichne a změněné

okolnosti dovolí vrátit ti svobodu. Ukryji tě, ale za tom mi budeš náleže, staneš se mou otrokyní a

budeš ukájet všechny mé chtíče! Znáš mne. Vol tedy mezi mnou a šibenicí a nenech mne čekat

na odpověď.

„Odejděte, otče,“ řekla jsem. „Jděte pryč! Jste netvor, jestliže máte odvahu zneuctít a

zneužít tak surově mého bědného postavení. Odejděte! Dovedu zemřít! A zemřu alespoň bez

výčitek svědomí.“

Mé protesty však rozvášnily padoucha tak, že se odvážil ukojit na mně svůj hrozný chtíč a

neostýchal se myslit pod šibenicí, která mne čekala na své smilné choutky. Honil mne po cele, a

konečně mne porazil na nešťastnou slámu mého lože. Rozepjal příklopec a vyhrožuje mně smrtí,

budu-li křičet, vyňal svůj nelidský úd, který mi způsobil již tolik bolesti a na jehož ojedinělou

velikost jsem již

dávno zapomněl. Vysmál se mému zděšení a pravil: „Kurvo, dej si ho do huby a nafukuj

pořádně!“

Se srdcem ronícím slzy a duší zdeptanou na dno hanby, učinila jsem, co žádal a brzy mne

zaplavil horkým proudem nečistoty. Když jsem chtěla ustat v hrozném pohybu úst, dal mi políček

a syčel: „Pokračuj, ještě jednou!“

Neukojil se však již mezí mými rty, obrátil mne, zdvihl mé nohy a rozdivočelý pohledem

na zralý zadek, oblá stehna, vhroužil svůj toporný kyj do otvoru mezi hýžděmi. Zapomněla jsem

již na tyto bolesti, má

zadnice byla opět normální a mohl sotva pojmout děsný obušek, který se do ní úporně

zavrtával. Cítila jsem dvojnásobné bolesti a neodvažujíc se křičet, sténal jsem tiše pro sebe a

prosila jsem boha, aby mi seslal anděla smrti. Konečně se smilník vylil do mé prdelky a vyčerpav

svou zuřivou chlípnost, mrštil mnou o zem.

„Opouštím tě,“ pravil mi, zapínaje se a zaklepal. Biřic vstoupil a padouch mu řekl: „Tato

dobrá

dívka se mýlila. Mluvila o otci Antonínovi, který je v Bordeaux, neznám ji a nikdy jsem ji

neviděl, ale prosily mne, abych ji vyzpovídal. Vyhověl jsem jí tedy. Znáte zákon a víte tedy, že

existuje zpovědní

tajemství. Buďte oba pozdraveni.“ Domluviv, vyšel z vězení. Byla jsem odsouzena k

smrti a jsem na cestě do Paříže, kde má být tento rozsudek potvrzen.

Děkuji vám, paní, že jste mne ráčila vyslechnout a že jste se a mne dívala pohledem plným

slitování a útrpnosti. Prosím vás o prominutí, že jsem měla odvahu zneužít vaší trpělivosti. Ale

slunce již vychází a stráž mne brzy zavolá. Zaplačte na osudem ubohé Justiny! Nebojím se smrti,

neboť smrt zkrátí mou trýzeň a ukončí mé utrpení. Smrt mi připadá hroznou pouze u bytosti

nešťastné, jejíž život byl plný jasu. Nešťastný člověk, který žije toliko v bídě, člověk, jenž šel

pouze trním, žena, jež

nepoznala muže, leč zneuctění a která žila jen proto, aby život proklela, tak, jíž krutý osud

odňal rodiče, sestru, věno, pomoc a ochranu přátel, ta, jež svými slzami svlažovala jen svou

bolest, taková žena očekává smrt bez zachvění, žádá si jí a touží po ní jako po přístavu, kde dojde

míru a pokoje.

76

Pan a paní de Corville vyslechli toto vypravování v hlubokém pohnutí. Po chvíli mlčení

paní de Corville, v níž omyly mládí nezničily něhu a citlivost srdce, řekla: „Slečno, nelze mi

slyšet vás bez zachvění, smím-li se vám přiznat, pudí mne k vám nějaký nevysvětlitelný pocit, cit

hlubší, než může být soucit, přenáší do mého srdce vaše hoře. Změnila jste své jméno, skryla jste

svůj původ. Zapřísahám vás, odhalte mi své tajemství! Nedomnívejte se, že marnivá zvědavost

mne pudí k této prosbě. Co kdyby bylo pravdou to, co tuším? Ó, Justino! Kdybyste byla mou

sestrou! Justino!“

„Madame! Ó, Julietto! Jsi to ty, kterou slyším?“ zvolala nešťastná dívka a vrhla se do

objetí paní

de Corville. „Velký bože, jak jsem se rouhala, pochybujíc o tvé prozřetelnosti. Ach, zemřu

nyní méně

nešťastna, ježto jsem mohla alespoň ještě jednou obejmout svou sestru!“ A obě ženy

plakaly, ležíce si pevně v náručí.

Pan de Corville nemohl potlačit pohnutí. Tiše opustil pokoj a odešel do své pracovny, kde

napsal ministru spravedlnosti list, v němž ohnivě líčil nešťastný osud ubohé Justiny. Zaručil se za

její nevinnost a přiložil žádost, aby Justina byla až do revize procesu vězněna na jeho zámku.

Slíbil také, že ji na první

rozkaz nejvyššího soudu přiveze do Paříže. Dopsav list, zavolal jednoho biřice a rozkázal

mu, aby okamžitě vsedl na koně a odnesl list do hlavního města.Potom ohlásil ostatním, že

přejímá na svou odpovědnost uvězněnou dívku do své ochrany. Biřicové, kteří věděli, s kým

jednají, nebáli se uposlechnout.

Mezitím předjel vůz. „Pojeďte, krásná nešťastnice,“ řekl pan de Corville Justině, ležíc

odsud v loktech své sestry. „Tímto okamžikem mění se celý vás osud. Doufám, že vaše ctnost

bude odměněna již zde na zemi a že nikdy vás nepotká nic špatného. Pojďte s námi!“

„Muži hodný úcty, rovněž tak lásky,“ zvolala hraběnka de Corville, objímajíc svého

manžela, toť

nejkrásnější čin vašeho života! Pouze ten, kdo zná lidské srdce, smí soudit člověka.“

Vyjeli. Pana a paní

de Corville těšilo vědomí, že neštěstí Justiny mohou zmírnit pohodlím, jež skýtá bohatství.

Předkládali jí

nejlepší a nejchutnější pokrmy, spala v hedvábí a činili vše podle jejího přání.

Justina stávala se den ze dne krásnější. Byla modlou obou manželů, kteří se přestihovali

ve snaze zahladit vzpomínky na její minulá neštěstí. Jeden slavný lékař odstranil potupná

znamení na jejím těle.

Stopy přestálých hrůz zvolna mizely z čela rozkošné Justiny a ustupovaly půvabům, které

ji krášlily. Popelavou barvu její kdysi úbělové pleti nahradil růženec, podobný barvě jarních růží.

Úsměv tak dlouhou ztracený snesl se opět na její rty.

Pan de Corville, povzbuzení ještě horlivostí pana Servanta, který se s ním spojil, pohnul

těžkopádnou spravedlností a královským dekretem byla Justina konečně očištěna od všech

nařčení a osud jí vrátil počestné jméno, které ji právem patřilo. Justina by byla málem

onemocněla samou radostí, ale jsouc nedůvěřivá, říkávala: „Nejsem zrozena k takové přemíře

blaha a není možné, aby mé štěstí bylo trvalé!“

Léto se chýlilo ke konci. Jednou chtěli pan a paní de Corville se svou chráněnkou jít na

procházku, ale strašná bouře jim nedovolila vyjít, takže trávili siestu v pokoji, kde je nesmírné

vedro přinutilo otevřít všechna okna. Divoké blesky osvětlovaly setmělou místnost a strašný vítr

metal proudy deště dovnitř. Hrozné údery hromu děsily paní de Corville a Justina, chtějíc uklidnit

svou sestru, povstala, aby okna zavřela.

Okamžik zápasí s větrem, který jí v tom brání. Blesk ji zabije.

Zaplačte nad její mrtvolou! Byla zasažena do pravého prsu, blesk spálil jí obě ňadra a

vyšel ústy, znetvořiv její cudnou tvář.

Skončeno po čtrnáctidenní práci osmého července 1787.

Trpěl jsem bolestí očí, píše toto.

DOSLOV

77

Prozřetelnost, možná božské povahy, utváří na světě vše. Dobré i špatné. Ani mravní

pokleslost není

v rozporu s působením prozřetelnosti, i zpustlík jedná v souladu s ní. A ve světě, který je

svou podstatou dravčí a nespravedlivý, se ukazuje, že nejvíce šancí má zen, kdo se těmto

podmínkám dokáže přizpůsobit, využít jich. To je jeden z filosofických názorů markýze de Sade,

který zřetelně vyslovuje právě ve své knize Justina aneb prokletí ctnosti. De Sade nepřesvědčuje,

ani neagituje. Prostě vyslovuje svůj názor, nad nímž stojí zato přemýšlet.

Donatien-Alphonse-Francois markýz de Sade patří k lidem, kteří se nepohodli se svojí

dobou. Byla pro ně příliš těsná. A byla by pro něho možná těsná každá doba, právě pro svá

měřítka běžné konvence. Markýz de Sade patřil tedy k vyděděncům. Nejenom pro svou sexuální

výchylku, ale i pro filosofickou platformu, způsob myšlení i jednání, se kterými nemohl uspět v

racionálním, osvíceném a optimistickém XVIII. Století.

Od 2. Června 1740, kdy se narodil v pařížském paláci Condé, až do své smrti prožil tento

božský

markýz, ale také otrok svého sexuálního handicapu, tři desítky let ve vězení. Není jisté,

zda jeho choroba, hledající sexuální rozkoš v bolesti partnera, provokovala sama o sobě ke

skandálnímu chování

na veřejnosti. Tolik toho o tomto spisovateli, jehož jedni velebili a druzí – dodejme, že

většina –

zatracovali, nevím. Jisté je, že bez skandálu, aféry a vesměs tvrdého postihu se neobešel

ani žádný se Sadových románů, příliš silných na svou dobu a zdá se,že pro mnohé příliš silných

dodnes. Jak jinak si vysvětlit, že v učebnicích francouzské literatury se o něm – a nejen v

Československu – většinou dosud mlčí.

De Sade psal literaturu, které těžko dát jméno. Někteří ho nazývali pornografem čili

šiřitelem nemravností a stejným způsobem na něj nahlédla i historie. Přitom dnes nacházíme v

jeho dílech sice silnou, až surovou erotiku, ale zároveň i velmi svobodný, originální, v řadě

ohledů i jasnozřivý rozum. Jak napsal Jindřich Štýrský ve svém žádoucím, bohužel neuzavřeném

spise o životě de Sade, teprve historie vypreparovala z legendy o jeho životě živou a skutečnou

osobnost, která nezaslouží, aby visela mezi loutkami historie, takže dne s mohou vidět v

markýzovi de Sade pornografa jen hlupáci a pokrytci. Uznání za to patří představitelům

francouzského surrealismu a osobně literárnímu vědci Maurici Heinemu, ale i zájemcům o Sadův

život a dílo z lékařských, psychiatrických kruhů, kteří sice akcentují

psychopatologickou úchylku,ale seriózním náhledem na markýzovu osobnost přispívají k

jejímu věcnému zhodnocení. Zásluhu na tom má přirozeně i prohlubující se civilizační poznání a

lidská

zkušenost, která mnohé Sadovy závěry potvrzuje, byť znějí sebenemilosrdněji a pro

mnoho možná

cynicky. Na tuto skutečnost ostatně upozorňoval již v roce 1909 Guillaume Apollinaire,

když o Sadovi napsal: „Tento muž, který zdánlivě neznamenal nic pro celé 19. století, by mohl

zato ovládnout století

dvacáté.“

Nestalo s tak přirozeně doslova, přesto však de Sade, jeho dílo i filosofie se vynořili z

hlubin zapomnění

a mají možnost svobodně vstoupit do konkurence snažení lidského ducha. V našich

podmínkách zasluhují v tomto směru uznání Lidové noviny, které dokázaly zaznamenat 250.

výročí narození

markýze de Sade a v zasvěceném příspěvku Drahoslavy Janderové přiblížit širší veřejnosti

tuto osobnost, doposud u nás prakticky neznámou.

Do tohoto proudu liberalizace, demokratizace v přístupu občanů k nejrůznějším formám

lidské

seberealizace s snažíme zapojit i my. Jsme si vědomi rámce, který vytváří naše edice tím,

že si klade za prvořadý cíl zkrácení dlouhé chvíle při cestování poskytnutím zábavy a pokud

možno i trochy poučení. Kniha de Sade tento účel plní. Čtenář má právo si vybrat: Někdo možná

zůstane pohoršen a pobouřen, bude volat po zákazu a přísném cenzurování všeho, co údajně kazí

morálku. Jiný položí důraz na vzrušení a dráždivost erotické literatuře vlastní. Někdo si možná

najde čas i na Sadovy filosofické

úvahy, aby s ním souhlasil, pochyboval nebo je vyvrátil. To je normální, to odpovídá

lidské přirozenosti, jejímuž průzkumu věnoval markýz de Sade vlastně celý svůj strastiplný život.

Rozhodně se domníváme, že čtenář má právo seznámit se se vším, co je pro veřejnost vhodné a co

ne. Tímto směrem bude naše agentura při vydávání Čtení na cestu postupovat i nadále. Nechceme

čtenáře nudit, ale maximálně zaujmout (i když nikoliv výlučně eroticky zabarvenou literaturou), a

proto budeme

78

trvale poskytovat prostor dílům, která to dokáží zabezpečit – třeba i provokativně, třeba i s

rozporuplným ohlasem.

79

Advertisements